Zámek Fryštát

25. 6. 2016

Mám pro vás záludnou otázku! Víte, kde hledat Fryštát? Zde je nápověda:

Text:

Pokud si tedy myslíte, že Fryštát je v Karviné, uhádli jste. Někdejší historické město a sídlo těšínských knížat je od roku 1949 součástí Karviné. Pojďme se podívat na zámek, který se dodnes jmenuje Fryštát a ne Karviná!

Jak se z Fryštátu stala Karviná?

Karvinná patřila od nepaměti až do počátku 19. století k vyloženě zemědělským osadám. Jak lze odvodit z názvu obce, k osadám s převážně pasteveckou půdou. Název obce lze odvodit od staroslovanského karw - býk (karwa - kráva) + - ina (koncovka, označující místo k něčemu) v tomto případě tedy Karvinná - místo k pasení krav.
 
První písemné zmínky o území dnešního města jsou z roku 1268. Vratislavský desátek z let 1302-1315 obsahuje původní názvy některých zdejších lokalit jako Fryenstat (Fryštát), Roy (Ráj), Carwina (Karviná), Bertholdi Villa (Darkov). Od roku 1327 se Fryštát stal nositelem městského práva a od poloviny 15. století byla městu postupně přiznána řada práv: mílové, válečné, právo lovu na panském, možnost zřizování cechů a právo vyššího soudnictví... Vzhledem k jeho strategicky výhodné poloze na obchodní cestě z Uher do Pobaltí se zde vytvořilo významné středisko obchodu a řemesel. Fryštát tvoří dnes jednu z devíti městských částí Karviné.

Město se tedy rychle rozvíjelo díky výhodné poloze, která z ní učinila obchodní, hospodářské a kulturní centrum celé zdejší oblasti. Prvkem, který významně ovlivnil další rozvoj města, byl nález černého uhlí ve 2. polovině 18. století. Nadále byl význam města spojován s  rostoucí těžbou černého uhlí, která předurčila jak stavební, tak demografický vývoj v dalších dvou staletích.
Útlum přinesla městu třicetiletá válka. Období třicetileté války znamenalo pro obyvatele města dobu těžkých válečných útrap, epidemií a válečného drancování. Až do konce války v roce 1648 bylo město obsazeno Dány a Švédy. Neštěstí vystupňovaly i požáry. Roku 1766 se město stalo ohniskem dosud největší selské vzpoury ve zdejším regionu, která vypukla ve Starém Městě.

Tehdejší majitelé panství z rodu Larisch-Mönnichů získali významné postavení u císařského dvora.
Správní základ dnešního města byl položen roku 1948, kdy se sloučily obce Fryštát, Karviná, Darkov, Ráj a Staré Město v jeden celek pojmenovaný Karviná.

Z jižní strany je zámek obklopen zámeckým parkem (park Boženy Němcové) rozkládajícím se na ploše 36 ha.

Fryštát (německy: Freistadt, polsky: Frysztat), v roce 1949 přejmenovaný na dnešní město Karviná, v současnosti tvoří staré centrum a městskou památkovou a lázeňskou zónu statutárního města Karviná.

Vydejme se tedy na zámek. Zavítal sem i následník rakouského trůnu František Ferdinand d'Este, německý císař Vilém II. nebo na jednodenní návštěvu také korunní princ Rudolf. Je zde sice zákaz focení, ale po kliknutí si zámecké interiéry  prohlédnete a dozvíte se hodně zajímavostí:

Zámecké okruhy
V průběhu I. a II. okruhu se návštěvníci seznámí s vybavením šlechtických sídel včetně uměleckohistorických sbírek z období 16. až 20. století. III. okruh probíhá bez průvodce v přízemí Lottyhausu, kde jsou obrazy Národní galerie. Během dlouhé historie zámku se zde vystřídalo mnoho majitelů, tady je přehled:

Nejvýraznější zastoupení zde mají sbírky a nábytek posledních majitelů zámku, kterými byli Larisch-Mönnichové. Významně je zde zastoupena i ukázka měšťanského bydlení 19. století nacházející se v Lottyhausu. Při prohlídce zámeckých interiérů hlavní budovy zámku Fryštát upoutá iluzivní klasicistní výzdoba stěn a stropů, která navozuje atmosféru antického Řecka a Říma. Jednotlivé místnosti nesou název podle jejich hlavní charakteristiky či určení, jako například Hudební salón, Růžový salónek, Malá pracovna, Orientální salónek, Dámský budoár, Zámecká jídelna, Modrý salónek, Renesanční sál apod.

V salónech se nachází zajímavý soubor barokních rytin s loveckými motivy. K vidění je zde vídeňský a míšeňský porcelán včetně porcelánových výrobků jiných proveniencí. Vzácná malířská díla jsou doplněna významnými rodovými portréty rodiny Larisch-Mönnichů. Význam tohoto bohatého šlechtického rodu dokládá i zlatá medaile rakouského císaře Ferdinanda I. věnovaná znamenitému průmyslníkovi Jindřichovi Larisch-Mönnichovi při příležitosti konání Světové výstavy ve Vídni. Karvinský zámek se může chlubit i znamenitým souborem ručně vázaných koberců francouzské výroby z 18. století.

Vstupme tedy do zámku:

Díky dolování a důlní činnosti se postupně ztratily ostatní zámky na území Karviné. Zmizely nejen zámky, ale celé části měst. Jakási daň minulosti moderní době.

Na území Karviné byly původně tři zámky. Zámek Ráj vybudovaný v renesanci ještě za těšínských piastovských knížat měl mnoho majitelů, většinou dlužníků a zámek končil v dražbě.

Byl přestavěn barokně, a pak ho v roce 1792 koupil spolu s Fryštátem hrabě Jan Larisch-Mönnich. Larischové jsou starobylý rod, který přišel ve 13. století na Horní Slezsko, původem z Hessenska a pro české země mají význam Larischové ze Lhoty. Jiří Larisch zakotvil právě na Těšínsku v pol. 16. století.

V roce 1551 se oženil s velmi bohatou Žofií Rudzkou z Rudz a s ní právě vyženil docela velký majetek. V roce 1559 koupila Rudská právě Karvinou a od té doby se Jiří Larisch psal jako Jiří Larisch ze Lhoty a Karwinne. Larischové byli původně rytíři, ale v roce 1654 byli povýšeni do českého stavu svobodných pánů a až v roce 1748 do českého stavu hrabat. V roce 1791 vznikl sňatkem Jana Josefa Antonína s Annou Marií Teklou z Mönnichu rod Larisch-Mönnich s novým aliančním erbem.

Jan Josef Antonín investoval do počínající těžby uhlí a stal se průkopníkem dolování a podnikání v tomto oboru. Začal budovat důstojné sídlo, dnešní empírový zámek podle projektu opavského architekta Engliše. Rodina se sem nastěhovala v roce 1800.

Fryštátský zámek má svou jedinečnou hodnotu. Je to půvabná, elegantní empírová stavba. Vlastně takových objektů na našem území příliš mnoho nemáme. Má ušlechtilé, elegantní jednoduché tvary, rysy.

Empír k nám přicházel z území Francie, je to návrat k antice, k takovému jednoduššímu prostředí v architektuře i šlechtických interiérů. Vidíme tady, že objekt byl naplněn díly velice cennými, nejen obrazovými díly, gobelíny, míšeňským a vídeňským porcelánem a řada z těchto uměleckých děl nese právě rysy empíru.

Nejstarší syn stavebníka zámku Jindřich Václav Matyáš, otec 8 dětí, průkopník chovu ovcí merino, a zakladatel slavných koňských stájí a chovů, rozšiřoval podnik. Založil koksovnu, pivovar, lihovar, octárnu, prosadil vybudování Košicko-bohumínské dráhy. 

Úspěšný moderní podnikatel. Jistě rodina majitelů zámku měla dost finančních prostředků, aby ty sbírky byly na honosné úrovni. Je vidět i na interiérech zámku, že všechna ta nádhera, ten přepych, byla vlastně umožněna tím podnikáním.

Jan Baptista Jindřich pokračoval úspěšně v otcově podnikání a získávání dvorských úřadů. Byl i ministrem financí a nositelem Řádu Zlatého rouna.

Nedaleko zámku Fryštát dal postavit v roce 1873 pompézní novorenesanční zámek Solca, blízko svých milovaných dolů.

Zato jeho synovec Jiří měl těžký osud. Otec se zbláznil a skončil v ústavu, matka Helena, rodem sedmihradská princezna, zemřela ve 33 letech na souchotiny. Jiří byl oblíbencem strýce a poručníka, takže byla byla snaha ho dobře oženit. Začala osudová kapitola rodu. Jiří se oženil a to s neteří i důvěrnicí císařovny Alžběty, zvané Sisi.

A pak nastalo peklo. Marii Louisu nijak neokouzlil, protože později ve svých pamětech Marie Louisa uvádí, že byl velice plachý, nesmělý a jeho přihlouplý obličej zdobila bradavice, tudíž nějaký jiskřivý vztah nenastal. Nicméně došlo k zasnoubení, Jiří požádal Marii Louisu o ruku. Spojení bylo pro všechny strany výhodné a tak se v roce 1877 konala svatba na loveckém zámku Gödale v Uhrách. Za císařskou rodinu se svatby účastnili František Josef, jeho žena Sisi i jejich syn, i mladý korunní princ Rudolf.

Svatba byla velkolepá, dobové popisy zdůrazňují briliantovou brož jako dar císaře, ale i to, že Sisi zapůjčila Marii svou dvorní kadeřnici. Marie Luisa byla ovšem tak trochu do větru...
Už první rozepře vyvrcholily docela vážným excesem na jejich svatební cestě do Itálie a pak pokračovaly i v cestě do Paříže, kde došlo k velkým výčitkám na způsob života Marie Vallersee, která byla způsobem života společensky založená, ráda se bavila, ráda koketovala, takže tyto rysy Mariiny byly prudérnímu Jiřímu na překážku konvencím aristokratického rodu.
Náladový a trochu sucharský Jiří a jeho mladá žena pak bydleli na fryštátském zámku na pozvání strýce Jana.

Jiří Larisch von Mönnich využil tedy nabídky Heinriho Baltaziho, který byl vysokým císařským důstojníkem v rakouské armádě k pobytu v jeho domě, kde došlo i k setkání s Marií Louisou. Marie  Louisa  našla zalíbení v Heinrichu "Henry" Baltazzim natolik, že z tohoto milostného vztahu, ke kterému docházelo poměrně často, vznikly dvě nemanželské děti. Jedno z dětí se narodilo na vedlejším zámku v Petrovicích. Kdo byla rodina Baltazzi?

Jiří Larisch věděl o tomto milostném vztahu, ale nebyl schopen zkrotit její bouřlivou povahu, tak aby bylo zadostiučinění z hlediska společenské konvence, tyto dvě děti adoptoval.
V té době začal Mariin přátelský vztah s tehdy 16 letou Marií Vetserovou, zvanou Mary.
Příběh Marie Vetserové:

Mladičká koketa se setkala s ženatým korunním princem Rudolfem a zamilovala se. Rudolf v té době již trpěl syfilidou, pil, bral kokain. Ovšem matka Sisi mu odpouštěla všechno. Asi i milenku, k níž ho vlastně za ruku dovedla Marie Louisa. Jak se císařští rodiče v Rudolfovi "viděli", dokládá rozkaz:

Den po narození korunního prince vydal císař František Josef I. armádní rozkaz:

"Chci, aby syn, jehož Mi milost Boží uděliti ráčila, od svého narození náležel Mé hodné armádě, a jmenuji ho tímto plukovníkem - majetníkem Mého 19. pluku řadové pěchoty, jenž od nynějška má nésti jméno "korunního prince"

(Den po svém narození byl princ jmenován čestným plukovníkem 19. pěšího pluku a též nositelem Řádu zlatého rouna).

Když se císařovna dověděla, že v pozadí tohoto vztahu stála její neteř, Larischovi ztratili přístup ke dvoru a byli znemožněni i v té společenské smetánce ve Vídni. I když i po této aféře manželství přetrvávalo, v Rottachu, kde se seznámila s hrabětem Otto Krebnitzem. Z tohoto nemanželského vztahu vzniklo třetí nemanželské dítě, což tehdy už Jiří Larisch nehodlal tolerovat a toto dítě neadoptoval, tudíž ani pak při rozvodu v roce 1896, toto dítě  neuznal za své. V roce 1909 zažila Marie Louisa další tragédii, když spáchal sebevraždu její syn Georg Heinrich Larisch. Jiří se za 10 let po skandálním rozvodu znovu oženil, i Marie Louisa se vdala, dokonce dvakrát a to za německého  operního pěvce Otto Bruckse. Deset let po smrti svého druhého manžela, v roce 1924, se provdala za amerického farmáře W. H. Meyerse, s nímž se rozvedla o čtyři roky později.  Mezitím se snažila  uchytit u divadla, psala paměti a když je v roce 1913 vydávala, dvorská císařská tajná policie se jí v tom snažila zabránit a pak německé a anglické vydání skupovala ve velkém. Zatímco kdysi oplývala majetkem, paláci, zámky, pozemky, garderobou díky Larischovi, konec života strávila v naprosté chudobě, nakonec zemřela v chudobinci.

Kdo vlastně byla ona nešťastná hraběnka Larischová?

Marie Louisa, později označovaná také jako hraběnka Larischová-Wallersee, se narodila 24. února 1858 v bavorském Augsburgu a zemřela 4. července 1940 v tamějším chudobinci. Marie Louisa byla dcerou bavorského vévody Ludvíka Viléma Bavorského z rodu Wittelsbachů, nejstaršího bratra císařovny Alžběty, a jeho ženy, herečky, Henrietty Mendelové, povýšené v roce 1859 do šlechtického stavu - od této chvíle byla Mendelová nositelkou titulu svobodná paní z Wallersee.

20. století - doba změn a úpadku šlechty jako stavu. Jak ho prožívali Larisch-Mönnichové? V roce 1918 po smrti svého otce Jindřicha zdědil majetek JUDr. Jan Larisch-Mönnich, který dostal do správy obrovský průmyslový a pozemkový majetek, který se ještě před pozemkovou reformou v roce 1918 rozkládal na ploše téměř 12 tisíc ha půdy, lesů a zdědil 30 důležitých strategických podniků.

Byl poznamenán událostmi spojenými s dvěma okupacemi - v roce 1938 polskou a v r. 1939 německou. V době příchodu nacistů na Těšínsko v září 1939 se tyto jeho podniky dostaly pod nucenou správu německé říše. Rodina ještě před osvobozením odešla do Rakouska. Majetek zůstal tedy opuštěn a podle Benešových dekretů č. 12 a 28 byl v roce 1945 konfiskován a připadl státu.

Období po r. 1945 se podepsalo na celé Karviné nesmazatelně.

Pozitivně v tom, že přistěhovala se tady spousta nových lidí a našlo se tady pro ně zaměstnání a byty, ale co se týče historických staveb, poznamenala tato doba velmi negativně, hlavně památky, které se zde nacházely. Zámek Solca, který Dr. Jan obýval s rodinou a kde byla soustředěna cenná knihovna, štěstí neměl. Sídlil zde část generálního štábu wehrmachtu a v noci z 5. na 6. prosince 1944 zde došlo k obrovskému požáru údajně po velké pitce. Část zámku byla zničena úplně, část sloužila jako ordinace zubařů. V roce 1953 byl poničený a poddolovaný zámek zbořen a nezůstalo po něm vůbec nic. Pár kamenů a sloupů z honosné hrobky. Jen ty se zachránily a v parku fryštátského zámku z nich stojí malý památník. Území bylo zaplaveno a dnes se na místě Solcy nachází odkaliště Pilňok.

Zámek Ráj byl po konfiskaci hornickým učilištěm, okresní politickou školou, porodnicí, skladištěm, byl špatně zajištěn a jako podmáčený, zdevastovaný se v roce 1968 částečně zřítil. Opuštěná ruina v roce 1976 vyhořela a v roce 1980 ji v zahradě nemocnice rozhrnuly buldozery a nezůstalo z ní nic.
A Fryštát? Ten měl štěstí. Po konfiskaci v něm sídlilo ředitelství karvinských dolů a od roku 1949 do roku 1991 Městský národní výbor. Stěny byly zabíleny, klenba v hlavním sále podbita dřevěným stropem, sály rozděleny příčkami na kanceláře. Zámek toto období přežil bez zásadních architektonických změn, ale zásahy na interiérech se podepsaly tak, že řada štukové výdoby a táflování a ozdobných prvků je nenávratně ztracena. Jako sílo národního výboru to určitě bylo luxusní prostředí, ale pro zámek jako takový to mělo spíše devastující účinek. Mobiliář ze všech zámků měl osudy neveselé. Hodně věcí byl rozkradeno hned, co bylo prohlášeno kulturní památkou, to bylo svezeno na zámek v Bruntále, kde si některé vzácné kousky rozebrali tehdejší mocipáni do svých kanceláří a domů po Němcích. Zbytek se pak rozvezl do různých koutů republiky.

Na území Čech a Moravy bylo kdysi asi 2 tisíce zámků, hradů a tvrzí a po konfiskaci po 2. SV bylo určeno asi jen něco přes 100 ke zpřístupnění. Veškeré vybavení, obrazy, sklo, nábytek se odváželo do depozitářů nebo jiných institucí, do NG, do muzeí historického, vojenského zaměření, takže to nebylo jednoduché poznat, které předměty byly z kterého zámku, protože se nezachovaly inventáře zámků.
Začal boj o zachování historické části Fryštátu, nejen zámku. Protože v r. 1994 byl vypsán program regenerace městské památkové zóny, ovšem jako priorita tohoto území byl stanoven právě fryštátský zámek. Stát tehdy přispěl částkou asi 80 miliónů Kč na obnovu této památky. V té době dr. Květoslava Křížová upozornila na to, že existují svozy předmětů a seznamy předmětů, je možné zjistit, odkud věci jsou.
Mobiliáře se vracely ve stavu opravdu žalostném, protože chátraly jednak tím časem a pak byly umístěny v nevhodných podmínkách. Bylo nutné restaurovat celé soubory vnitřního vybavení. Zajímavé bylo, když na půdě objevili "nějaké nesmyslné monstrum", byla to vlastně valená klenba nad sálem a dírou ve valené klenbě byla objevena původní empírová výmalba celého toho sálu, kde se dneska konají svatby a slavnostní události.

Zámek byl otevřen pro veřejnost na podzim v roce 1997. Zámek je v tak dokonalém stavu co se týče architektury, vnitřních interiérů a stavu sbírek, že je ve stavu tak dobrém, v jakém nikdy ani nebyl. Když se návštěvník rozhlédne, vidí, že jsou tu díla, která by obstála v různých jiných institucích, umělocko-průmyslovém muzeu i v zahraničí. V roce 2003 bylo zpřístupněno vedlejší křídlo zámku zvaného Lottyhaus.

Pyšní se expozicí měšťanského a šlechtického bydlení. Jeho zvláštností je to, že žádná místnost není přesně pravúhlá. Snad to souvisí se zednářstvím Larisch-Mönnichů, tak to je a zůstane to asi jejich tajemstvím.
Na všech zámcích ožívají duše minulých staletí a zámky mají různé bílé paní, princezny a záhadné postavy. Na tomto zámku věčně bude žít duše Marie Luisy von Valersee. Tento její příběh je také příběhem tohoto domu...

Otevřte 13. komnatu

Již čtvrtým rokem můžete letos navštívit 10 hradů, zámků a jeden klášter v ČR, které se spojily a nabízejí Vám prohlídky s tajemnými kostýmovanými postavami. Do této akce se zapojil i zámek Fryštát.

V rámci zvláštního návštěvnického okruhu nabízí návštěvníkům zámku prohlídku tak trochu jinak. Je zaměřená na historickou postavu. A že se snaží upoutat, je zřejmé z toho, že průvodkyně provází v historickém kostýmu a představuje příběh dvorní dámy.

Kdo se chce s příběhem seznámit, tady je:

Vydejme se na virtuální prohlídku interiérů zámku: