1. Rozhodnutí navštívit Orlovou
   Při naší návštěvě dinoparku jsme projížděli starou Orlovou, viděla jsem hezky opravený kostel i kousek dál chátrající budovy města, kde v minulých časech určitě pulsoval život. Mnoho obytných domů zmizelo hlavně vlivem poddolování a těch pár, co ve staré části zůstaly, chátrají, výklady obchodů jsou často zabedněny deskami, což působí poněkud smutným dojmem. Na den státního svátku upálení Jana Husa jsme hledali krátký program a volba padla na Výstavní síň v Orlové, která patří pod Muzeum Těšínska. Je umístěna v Domě dětí a mládeže v Orlové - Lutyni.
   Ideu o založení muzea v Orlové naplnil roku 1910 Antonín Klvaňa, ředitel měšťanské školy. Muzeum bylo od počátku odborem Matice osvěty lidové, teprve roku 1912 ho převzal spolek Slezská muzejní společnost. Od roku 1928 získal muzeum výstavní prostory umístěné v budově bývalé závodní obecné školy na Kopaninách. Po okupaci pohraničí v roce 1938 byly sbírky muzea převezeny do městského muzea v Moravské Ostravě. Po ukončení války v roce 1945 nebyla činnost muzea v Orlové obnovena. Na přerušenou tradici navázal až v roce 1998 Muzeum Těšínska, které 1. srpna 1998 otevřelo svou pobočku v Orlové na Starém náměstí čp. 74. V současné době je tato pobočka přemístěna do Domu dětí a mládeže. Nebylo těžké budovu najít, přijeli jsme hned zrána, paní ještě prováděla nutné přípravy před otevřením. Po zakoupení vstupenek jsem čekala, že nás paní průvodkyně uvede, ale nastalo mlčení, které jsem přerušila vyzváním, jestli by nám k tomu mohla něco říct. Ale dále se k tomu vyjádřím až v závěru.
   
2. Orlová - minulost i současnost
   Tento název nese stálá expozice ve Výstavní síni Orlová, pravidelně bývá doplňována krátkodobými výstavami. Jedna z nich tam právě probíhala, o ní napíšu zvlášť.
   Stálá expozice je věnována pohledům do minulosti i současnosti města Orlové. Život města Orlové je osudově spjat s těžbou uhlí, v jehož důsledku došlo k zániku některých částí rozvíjejícího se města. Návštěvníci pobočky muzea mohou shlédnout hlavně fotografie a pohlednice umístěné na panelech, archivní dokumenty i ukázky dobového tisku. Mezi vystavenými exponáty zaujme orlovský kroj, školní lavice a na ní školní pomůcky z doby našich prababiček, vzorníky vyšívaných motivů a monogramů, prostě jsou tady předměty přibližující život Orlové v minulosti. To jsem vyčetla v příručce vydané Muzeem Těšínska. K samotnému místu: Pobočku najdete v části DDM v Orlové, kde po kovových schodech vystoupáte do 1. patra a vejdete hned do výstavní síně. Tam, celkem na malém prostoru, který je asi z tohoto důvodu členěn i schody na podlaze, je vše vystaveno a představeno veřejnosti.
   
3. Počátky Orlové a vysvětlení názvu
   Orlová leží v pahorkovité dolině východní části Ostravsko - karvinské uhelné pánve, na území českého Slezska. Pamatujme však na to, že terén je poddolovaný a došlo k významným poklesům, takže krajina se změnila. Ke vzniku města se také pojí pověst o zjevení obrovského orla před opolským knížetem Měškem a jeho manželkou Ludmilou na lovu v lesích, které se měly rozkládat na území pozdější Orlové. Kněžna
   se po zjevení orla vylekala a na místě porodila zdravého syna. Proto nechal kníže na tomto místě postavit kapli. Později se zde začali usazovat lidé a místo nazvali, po oné události, Orlovou. Potud legenda. Ve skutečnosti je jméno obce odvozeno od vlastního jména Orel a tedy původně Orlova ves.
   Do roku 1848 byla malou vesnicí seskupenou kolem starého kláštera. Klášter byl pro Orlovou významný, již neexistuje, léta poblíž stávala klášterní kolonie, která před léty také zmizela. Roku 1908 byla Orlová povýšena na městys a v roce 1922 na město. Rozloha města je 2 467 ha a skládá se ze čtyř částí: Město, Lazy, Poruba, Lutyně.  Počet obyvatel činí přibližně asi 30 tisíc.
   Orlová užívala po svém povýšení na město v roce 1922 znak s orlicí držící v zobáku hostii, v pravém spáru opatskou mitru a v levém spáru berlu, jako reminiscenci na dávné benediktinské opatství. Roku 1970 byl přijat nový znak - v polceném štítu je na pravé straně zlatá orlice, na levé straně je v horním stříbrném poli červený listnatý strom (lípa - dříve podle tvaru listu spíše dub, spojovaný s nedalekou Doubravou, která byla od 70. let 20. století až do roku 1990 součástí Orlové) a v dolním černém poli dvě stříbrná zkřížená hornická kladívka.
   

MĚSTSKÝ ZNAK:
Orlice - symbol, vážící se k nejstarším dějinám obce, současně také jako symbol vyjadřující název obce - orel - Orlová
Strom - erbovní znamení, vyskytující se na nejstarších pečetích. Orlová vznikla na území lužního pralesa, strom ve znaku je listnatý.
Symboly hornictví - rozvoj Orlové, vzrůst obyvatelstva, vedoucí až k přiznání statutu města, je bezprostředně spjat s rozvojem těžby uhlí.

4. Nejstarší písemný doklad o městě a klášter
Osada mohla už léta existovat, ale za počátek se bere nejstarší dochovaný písemný doklad o městě. Ten pochází z roku 1223, kdy byla vydána tzv. rybnická listina, která dokládá existenci slovanského osídlení města. Slovanská osada zvaná Sal (sůl) patřila řádu benediktínů, kteří působili v Týnci u Krakova. Když obec navštívil opolský kníže Kazimír, daroval benediktínům nejen obec Orlovou, ale také další obce: Doubravu, Vrbici, Záblatí, Chotěbuz a také osady Porubu a Lazy. Předpokládá se, že to byla tehdy právě ložiska soli, která vedla opolská knížata k tomu, aby pozvali benediktíny k obhospodařování Orlovska a založili zde svůj klášter, který hospodářsky ovlivňoval tuto oblast ve středověku.
Jak šla léta, střídali se různí opati, až v roce 1560 nastoupil do opatské hodnosti opat Jan Burzyński. Ten brzy začal tvrdě postupovat proti protestantům, což se setkalo s odporem tehdejšího knížete. Reakce knížete byla následující: Protože tehdy ještě na Těšínsku nebyly vhodné podmínky pro vznik katolicismu, kníže přistoupil ke zrušení kláštera.

5. Šlechtické rody a zámek
Klášterní majetek připadl rodu Cikánů ze Slupska, kteří zde byli do roku 1619. Poté přešel tento majetek na Bludovské z Bludova a po vymření tohoto rodu roku 1838 získal orlovský velkostatek rod Mattencloitů, který v roce 1844 poskytl Rothschildům v regionu právo na těžbu uhlí.
Rod Bludovských vybudoval v sousedství kostela v roce 1765 zámek, který byl vlivem poddolování asanován. Zámek sloužil od roku 1902 i jako městská nemocnice.
Zámek v dnešním průmyslovém a modernizací poznamenaném městě Orlová by návštěvník hledal marně. Stával na volném prostrantví uprostřed dnešního orlovského zámeckého parku, nedaleko současné dominanty Orlové, římsko-katolického farního chrámu.
Výstavná barokní budova z roku 1765, která byla založena na místě staršího opatství kláštera benediktek z Týnce u Krakova z roku 1269 z podnětu knížete Vladislava Opolského, byla vybudována nákladem význačného slezského šlechtice Arnošta Leberechta Bludovského z Bludovic.
Roku 1902 v zámku byla zřízena nemocnice, adaptovaná za 1. světové války a existující do roku 1968. Později byl objekt upraven pro kulturní účely.
V 80. letech 20. století se však na zámku, který předtím vážně poškodil požár, začaly objevovat vážné statické poruchy způsobené poddolováním. Zámek byl proto stržen a s ním zlikvidována i část zámeckého parku, jež je dnes pomalu obnovován.
Původní orlovský pozdně barokní zámek Bludovských byl rozměrnou patrovou budovou o rozměrech 48 x 16 m, krytý vysokou mansardovou střechou s několika vikýři. Po stranách se k objektu přimykaly dvouosé přízemní části budovy. Severní devítiosé průčelí mělo ve středu tříosý mělký patrový rizalit ukončený nad úrovní korunní římsy vysokým trojúhelným štítem s rodovým znakem stavitele zámku a jeho manželky. Jižní (zahradní) průčelí nad svahem bylo také devítiosé, opět se středovým trojúhelným rizalitem (s módní sallou terenou), zde však dvoupatrovým, zakončeným atikou.
Po roce 1802 byl zámek Magnusem Jáchymem Bludovským klasicistně přestavěn. Do úrovně patra byla dostavěna boční přízemní křídla a objekt tak dostal podobu patrové podélné budovy. Salla terena byla přeměněna na rozsáhlý vestibul s dvojitým schodištěm. K jižnímu průčelí byl dostavěn balkon podepřený pilíři. Fasáda byla v přízemí členěna novou rustikální výzdobou, patro získalo členění lizénami a korintskými pilastry.
Okolí zámku bylo upraveno na francouzskou zahradu, později přeměněnou v přírodně krajinářský park.

6. Počátky těžby uhlí v Orlové

V období středověku byla Orlová známá jako zemědělská obec, ale dařilo se tady i zemědělské výrobě, zejména plátenictví. Až do konce 18. století a začátku 19. století patřila k významným střediskům plátenictví na Těšínsku.
V 19. století se život radikálně změnil. V období průmyslové revoluce dochází k nárůstu populace a mění se i zástavba obce. Orlovští obyvatelé spolu s obyvateli dalších okolních obcí začínají roku 1817 s  prvními pokusy o těžbu černého uhlí. Teprve nález uhlí v okolí Orlové a městě samém a zprávy o výskytu železné rudy napomohly úspěšnému rozvoji obce. Kdy se v Orlové začalo hledat uhlí, nelze jednoznačně stanovit. V místní úmrtní kronice je však uvedeno první úmrtí havíře z 15. 1. 1807, byl jím Josef Procházka. Je tedy pravděpodobné, že nejstarší průzkumné práce při pátrání po uhlí lze předpokládat na přelomu 18. a 19. století.
30. léta 19. století znamenala pro Orlovou postupný rozvoj důlní činnosti. V roce 1835 vyhloubil Jiří Thomke jámu Stará mašina, která získala svůj název podle prvního parního stroje pro pohon čerpadel v ostravsko-karvinském revíru. Dále pak hloubil jámy Švábka, Mühsam a Jiří. Při hloubení jámy Jiří nastal v roce 1841 katastrofální výbuch důlních plynů a jáma byla zasypána. Někdejším větracím komínem jámy však nadále unikaly důlní plyny do ovzduší, proto nad ním byla postavena jímka s ventilem, nad kterým byly plyny zapáleny. Tento "orlovský věčný oheň" osvětloval část Hlavní třídy až do roku 1942, kdy ho bylo nutné z důvodů válečného zatemnění uhasit.

7. Hlavní jáma
Vídeňská společnost v čele s barony von Geymüllerem a Rothschildem určila mezi dodavatele kvalitního černého uhlí také orlovskou oblast, která patřila částečně i olomouckému arcibiskupství. V letech 1835 a 1838 společnost otevřela v Orlové - Lazích doly Altmaschinenschacht (Stará strojní jáma), Schwaben - schacht a Mühsamschacht. Tyto doly patřily mezi nejstarší v ostravskokarvinské oblasti. Původní šachtice Stará mašina (Altmaschine) dala později základ vzniku důlního závodu Hlavní jáma. V roce 1848 se začala hloubit těžní jáma Bedřich - Egon. Původně byla v dřevěné výztuži, ale po vyzdění v roce 1863 byla přejmenována na Hlavní jámu. V roce 1899 dosáhla hloubky 493 metrů.
V roce 1933 se staly orlovské doly majetkem České obchodní společnosti, financované Živnostenskou bankou. V té době byla vybudována železniční vlečka k Hlavní jámě a na nádraží v Doubravě. Tímto spojením se podstatně zlepšily odbytové možnosti orlovských dolů.
V roce 1929 měla Hlavní jáma osm pater, z nichž čtyři byla již vytěžena. Těžilo se ve slojích o mocnostech 80 centimetrů až tři metry a úklonech 15 až 18 stupňů. Sloje svým nepravidelným uložením tvořily kotlinu, která končila u orlovské poruchy. Těžní jáma měla dvě oddělení, z nichž každé mělo svůj parní těžní stroj.
V dole se postupně zabydlovala mechanizace a ubývalo lidské dřiny. Uhlí se těžilo pomocí 14 velkých pojízdných šramaček. V roce 1929 byla v dole v provozu lanová dráha, 7 důlních lokomotiv a ještě 21 koní, kteří byli postupně vyřazováni. Vytěžené černé uhlí bylo převážně určeno na otop a značná část se prodávala plynárnám v Budapešti a Vídni.

8. Rozvoj těžby uhlí
K 1. lednu 1932 byla na Hlavní jámě těžba ukončena. V roce 1968 její existenci uzavřela úplná likvidace včetně povrchových objektů.
V roce 1836 byly hloubeny další jámy Kristina a Gustav. Jáma Gustav byla vybavena ručním rumpálem pro těžbu. V roce 1843 byla hloubena jáma Gottfried těšínskou Arcibiskupskou komorou.
V první polovině 19.století vzniklo v Orlové a jejím okolí několik uhelných těžařstev, po kterých zůstalo velké množství mělkých šachtic, které byly postupně zrušeny a zasypány. Tyto malé doly byly vybaveny pouze dřevěnými kolejemi pro usnadnění důlní dopravy a dřevěnými lopatami k nakládání uhlí. Pro větrání dolů sloužily hlavně větrné pece. Byla to vyzděná ohniště, umístěná u dna jámy, jejíž profil byl rozdělen větrnou přepážkou na dvě poloviny, vtažnou a výdušnou. Teplý vzduch, zahřátý nad větrnou pecí, vystupoval výdušným oddělením na povrch, tím způsobil podtlak vzduchu v dole, který byl vyrovnáván nasáváním čerstvého vzduchu z povrchu vtažným oddělením jámy.
Postupně pak byly rušeny malé šachty a nahrazovaly je efektivní, na svou dobu moderní doly. Roku 1854 byl v Doubravě otevřen důl Eleonora, o rok později tamtéž důl Bettina. Roku 1863 začala těžba na největším orlovském dole Hlavní jáma. K dalšímu rozvoji těžebního průmyslu došlo po roce 1865, kdy se orlovská důlní pole dostala do nájmu a později do vlastnictví vídeňských bankéřů Gutmanů a I. Vondráčka. Díky zvyšující se poptávce po orlovském uhlí, otevřela se roku 1871 šachta Žofie, roku 1890 Nové jámy a roku 1899 byla zahájena těžba na dole Alpinenschacht (později důl Václav). Těžba z těchto dolů stoupala a byla rentabilní.
K rozvoji těžby černého uhlí přispěla i výstavba Košicko - bohumínské dráhy v roce 1869, která umožnila pronikání orlovského uhlí do všech významných středisek Rakousko - Uherské monarchie.

9. Problémy, které museli obyvatelé řešit
Období třicátých let bylo poznamenáno poklesem prosperity, zejména díky světové hospodářské krizi, která byla spojena s projevy sociálního neklidu a stávkami.
Po mnichovském diktátu byla Orlová na rok postoupena Polsku a poté se stala součástí německé říše. Okupace nepřinesla městu výrazné válečné škody, ale Orlová v tomto období přišla osobnosti hospodářské i kulturně společenské, což byl důsledkem soustavného germanizačního tlaku.
Do poválečného období však Orlová vstupuje jako významné průmyslové středisko s orientací na těžbu uhlí. Roku 1946 bylo již tradiční spojení Orlové a Lazů doplněno o obec Porubu a roku 1960 došlo k připojení i Horní Lutyně.
Těžba uhlí, která se neustále rozšiřovala, se začala, zejména v částech Orlová a Lazy, velmi negativně projevovat důlními škodami na domech a architektuře. Došlo i na myšlenku úplné likvidace města a přestěhování občanů do okolních měst a obcí. Avšak po připojení obce Horní Lutyně bylo navrženo, aby v této obci bylo vybudováno velké sídliště, kam by se přestěhovali lidé z poddolovaných částí města. Se stavbou sídliště se začalo v roce 1963.

10. Den, týden a rok v hornické kolonii

"Od dvanácti let, kdy sjeli poprvé na důl jako táčníci, vršily se jejich šichty jako kamení na okolních haldách. Z tisíců a desetitisíců šichet skládal se jejich život. Denní a noční směny tvořily řetěz, v němž každý článek mohl býti jeho koncem. Sňatky, rození a umírání byly události, které jediné porušily stejný chod nocí a dnů. Návštěvy kostela v dědině a závodní kantiny rozdělovaly čas do týdnů, z nichž se splétaly měsíce, neměnné v bídě i v únavné dřině."

Takto líčil život ve stínu těžních věží za první republiky spisovatel Ladislav Třenecký (Zapomenutý revír, s. 75-76). Nejen podle Třeneckého poznamenala stereotypní havířina, která měnila mentalitu horníků a charakter kolonií jen pomalu, krajinu kamenouhelných revírů i každodenní život hornických rodin. Rytmus dne, týdne a roku diktovaly potřeby uhelných závodů, podléhající zase ekonomickým cyklům stagnace a růstu. Přizpůsobení se industriálnímu rytmu času bylo pro imigranty z agrárních regionů značně problematické, protože dlouhá a namáhavá práce v dolech bez sezónního odpočinku rychle vyčerpávala fyzické síly mladých příchozích dělníků.
Průběh dne hornických rodin se přizpůsoboval mužským pracovním povinnostem. Životní rytmus dětí se pak řídil potřebami rodičů. Jednotlivé části dne v koloniích ohlašovala siréna, členící i čas osob nepracujících v hornictví podle třísměnného provozu. Neděli oddělovaly od všedních dnů velký sobotní úklid s praním prádla a podvečerní koupel. A hlavně výplata, po níž se smazávaly a zase otevíraly dluhy u místních kupců, hospody plnily hosty a hornické kuchyňky vůní masa, poněvadž neděle byla často jediným dnem v týdnu, kdy se rodina dosyta najedla. Kalendářní rok členila rodinná výročí, církevní svátky a památné dny.
Čas v koloniích, odměřovaný děděnými kapesními "cibulemi", kuchyňskými hodinami a závodní sirénou, byl zvláštní kombinací industriálního času průmyslových závodů a agrárního času, který si obyvatelé kolonií uchovávali po svých venkovských předcích a který museli respektovat při pracích na zeleninových zahrádkách při domech a na polích kolem kolonií. Volným časem v dnešním smyslu slova začalo hornictvo disponovat až za první republiky po zavedení osmihodinové pracovní doby a čtrnáctidenní placené dovolené. Dlouho neexistující striktní dělení pracovního a volného času je takřka výhradně spjato s mužským světem - hovořit o volném čase dělnických žen lze jen s nadsázkou. Volným časem v dnešním slova smyslu disponovali jen dospělí muži, kteří se minimálně podíleli na chodu domácností, a v omezené míře i děti. Dospělí a vlastním příjmem disponující horníci měli v zásadě tři možnosti jak chápat a naplňovat mimopracovní dobu: Buď byla pro ně dobou hospodské družnosti, nebo dobu fyzické činnosti v tělovýchově a sportu nebo byla dobou spolkové a politické angažovanosti coby projevu kritického poměru k realitě každodenního světa.

11. Struktura obyvatelstva
V první polovině 18. století měla Orlová cca 250 obyvatel a Lazy kolem 150 obyvatel. Na sklonku 18. století značně vzrostl jejich počet a převýšil počet 800 obyvatel. S rozvojem těžby uhlí se obyvatelstv města rapidně zvýšilo. Ekonomická prosperita, která byla založena na těžbě uhlí, se odrážela v růstu obyvatelstva, které pracovalo v nově vznikajících šachtách. V roce 1910, při sčítání lidu, se ovšem projevil rozdíl mezi počtem mužů, kterých bylo 4 301 a počtem žen, kterých bylo 4 033. Obyvatelé Orlové bylo možné v té době rozdělit na katolíky a evangelíky. Ačkoli římští katolíci měli bohoslužby české a byli stoupenci českého spisovného jazyka, hovořili v každodenním běžném životě, stejně jako evangelíci, místním slezským dialektem. V Orlové, která leží na jazykovém pomezí, tvořilo při rakouském sčítání lidu roku 1910 58,5% české národnosti a 34,4% se hlásilo k polštině.
Po první světvé válce se Orlová se svými 9 717 obyvateli stala jedním z největších center československé části Těšínského Slezska. Počtem obyvatel překračovala i centrum okresu Fryštát. Podle statistických údajů z roku 1930 bylo v Orlové 80% obyvatel československé národnosti (8 032 osob), 14,3% obyvatel polské národnosti (1 141 osob), 249 osob bylo německých a 308 osob bylo židovské národnosti. Po připojení výše uvedených obcí k Orlové roku 1946, počet obyvatel vzrostl na 20 000.
Ve vývoji a skladbě obyvatelstva města došlo v letech 1950 - 1970 k velkým změnám. Struktura obyvatelstva byla v nemalé míře ovlivněna likvidací osídlení v poddolovaných částech města, stárnutím obyvatelstva, nízkou porodností. V 60. letech se nepříznivý vývoj zastavil. Orlová patří k městům, která jsou národnostně silně smíšená.

12. Kulturní a spolkový život v Orlové
Počátky kulturního života byly spojeny s činností orlovských benediktínů, lze tedy předpokládat, že škola existovala již při orlovském klášteře. První zmínky o školství v Orlové jsou známy ze 16. století, v souvislosti s náboženskými poměry. V roce 1828 byla v Orlové umístěna škola do dřevěné chalupy o dvou třídách, roku 1850 však vyhořela. Až v roce 1885 byl položen základ k nové budově. V roce 1871 vznikla závodní obecní škola, která byla vydržována uhelnými závody. Zpočátku zde vyučovaly jeptišky a jazykem byla němčina. O dva roky později se stal řídícím školy František Polášek, který se postaral o to, aby se še škola rozrostla o tři třídy a stala se školou českou.
Na počátku 20. století se začalo rozvíjet i české střední školství. Od školního roku 1909/10 bylo otevřeno nejstarší české reálné gymnázium na Těšínsku, které zřídil Ústřední výbor Slezské Matice osvěty lidové na vlastní náklady. Zlom nastal v době, kdy Slezská Matice osvěty lidové nemohla krýt náklady, proto přešlo gymnázium 1. ledna 1914 do správy Ústřední Matice školské, jako české soukromé gymnázium. Kromě zmiňovaných škol vznikly v letech 1885 - 1902 dvě pětitřídní české obecné školy a od roku 1909 česká měšťanská škola. Prvním jmenovaným ředitelem školy byl odborný učitel z Příbora Antonín Klvaňa. Do této měšťanské školy chodili žáci z okresu fryštátského i bohumínského. 

13. Kulturní a osvětová činnost
Nejen školy, ale také spolky vznikající na konci 19. století, povznesly kulturní život v Orlové. Roku 1871 vznikl čtenářský kroužek, o tři roky později pak čítárna. V roce 1880 začíná souvislá činnost divadelního souboru, který o rok později převzal do své správy Čtenářský spolek. Roku 1912 spolek zkvalitňuje svou práci tím, že byla sjednocena osvětová činnost a byly zavedeny debatní semináře.
Kromě Slezské Matice osvěty lidové a Slezské muzejní společnosti začaly po první světové válce vznikat i další organizace, jako Spolek akademiků Těšínska, Okresní osvětový sbor, jehož předsedou byl ředitel českého gymnázia v Orlové Jan Karabáč a také tělovýchovná jednota Sokol, která byla nejstarší jednotou na Těšínsku. Jednota Sokol byla založena roku 1895, v době, kdy byla Orlová celkem neznámá obec co se týče tělovýchovy a sportu. Jejími zakládajícími členy byli Jan Konečný, Karel Jestřábek, Karel Křístek, Miroslav Martinec, Jan Václavík a Sokolská jednota v Litomyšli. Každým rokem byla pořádána veřejná cvičení, která probíhala u Königsteina, později u Altmana i v závodní škole. Pak byla postavena stará sokolovna. Za první republiky se v úsilí o rozkvět tělesné výchovy pokračovalo, byly založeny sportovní kluby jako orlovská Slavia či porubská Sparta.
V období první republiky vznikaly spolky také mezi polským obyvatelstvem, jako Macierz Sokolna, Zwionzek Akademików Polaków Jedność, Ohnisko Polskie a v meziválečném období se k nim připojila Rodzina Opiekuńcza, která podporovala polské žáky a studenty. V Orlové rovněž existovaly čtenářské německé spolky, především pro německé báňské úředníky, Deutscher Schulverein a Leseverein.
V roce 1923 bylo v Orlové již 77 českých, polských a německých spolků, včetně jednoho židovského.

14. Slezská matice osvěty lidové
V září 1898 byla v Těšíně založena Slezská matice osvěty lidové. Jejímu vzniku předcházel český literární a zábavní klub Snaha v Těšíně, který soustřeďoval všechny Čechy na Těšínsku a snažil se pozvednout vzdělanost a kulturu občanů přátelskými besedami, časopisy, knihovnou. Slezská matice osvěty lidové se utvořila podle vzoru Towarzystwva oświaty ludowej a původně nesla název Matice osvěty lidové pro knížectví těšínské. Úkolem spolku bylo doplňovat a z části nahrazovat, v té době již existující Matici opavskou a také pracovat pro Ústřední matici školskou. Spolek měl na 160 odborů, ústředí bylo rozděleno do těchto sekcí: redakční a vydavatelská, národohospodářská, školská, církevní a neposlední řadě sekce pro spolupráci s jinými organizacemi. Oblast působnosti byla rozdělena na okresy Bohumínsko, Fryštátsko, Orlovsko, Frýdecko, Česko - Ostravsko a Kravařsko. Roku 1939 Slezská matice osvěty lidové ukončila svou samostatnou činnost a stává se součástí Národní Matice při Národní radě české.

15. Muzeum v Orlové
V roce 1894, po národopisné výstavě v Orlové, byla vyslovena myšlenka na založení muzea právě v Orlové, v tehdejším významném středisku kulturního, politického, školského a osvětového života na Těšínsku. Stalo se tak až roku 1910 díky řediteli nově založené české měšťanské školy, Antonínu Klvaňovi, který položil svými sbírkami základ orlovského krajinského muzea. Nejprve muzeum spadalo pod Matici osvěty lidové, později ho převzal spolek Slezská muzejní společnost. Tento spolek byl zřízen 30. listopadu 1912 výnosem Zemské vlády slezské pro správu orlovského muzea, kde byl Antonín Klvaňa předsedou. Posláním bylo napomáhat vědeckému, literárnímu a uměleckému bádání a vzdělávání ve Slezsku formou sběru a nákupu zakládat muzejní a archivní sbírky, pořádat výstavy, vlastivědné procházky, přednášky. "Největší překážkou rozvoje muzea byl naprostý nedostatek vhodných místností. Muzeum se tehdy tísnilo v jedné učebně české měšťanské školy, kde mělo své historické a archivální oddělení a sloužilo více k pouhému skladování muzejních předmětů, nežli k plnění poslání muzea v pravém slova smyslu."
Roku 1928 získalo muzeum, za pomoci vedení společnosti Vítkovickéh horního a hutního těžířstva, výstavní prostory, které byly umístěny v budově bývalé závodní obecné školy na Kopaninách. Ve 30. letech 20. století spravovalo orlovské muzeum patnáct oddělení muzejních a archivních sbírek s více jak tisíci exponáty. Součástí muzea byla i muzejní knihovna, jejíž fondy se zpočátku vyvíjely samostatně.
"Základem se stala Studijní knihovna Silesia, jejíž jádro tvoří soukromá knihovna Jana Matuly. Ta obsahovala přes dva tisíce svazků a byla dále rozšiřována nákupem knih, konfiskáty i dary. Zároveň se Studijní knihovnou Silesia vznikala odborná příruční knihovna pro potřeby pracovníků muzea a také samostatný sbírkový fond, v němž významné místo zaujímá torzo zámecké knihovny v Ropici, která představuje typickou raně romantickou zámeckou knihovnu."
V roce 1929 se Slezská muzejní společnost stala členkou pražského Historického klubu a Rodopisné společnosti. Po okupaci pohraničí byly sbírky muzea převezeny do městského muzea v Moravské Ostravě a po roce 1945 nebyla činnost orlovského muzea obnovena. Až 1. srpna 1998 otevřelo Muzeum Těšínska svou pobočku v Orlové.

16. Čtenářský spolek a předchůdci městské knihovny Orlová
Počátkem roku 1871 byl v hostinci u pana Lindnera založen čtenářský kroužek nebo také čtenářská beseda. Nejprve to byla jen malá společnost lidí, která se scházela a neměla pro svou činnost úředně schválené stanovy. Byl to tehdy spíše jen kroužek milovníků četby, který shromažďoval české obyvatelstvo v Orlové a seznamoval je s českým uměleckým, politickým a národním děním. V čele této čtenářské besedy byl lékař dr. Mikeš. Záměrem besedy bylo také otevření nové čítárny, k čemuž ale nedošlo. V roce 1880 orlovský účetní Václav Krejčí z Kopanin vypracoval návrh stanov Čtenářského spolku. O rok později byl zvolen pětičlenný přípravný výbor, který předložil vypracované stanovy ke schválení. Ty byly schváleny c. k. zemskou radou v Opavě 16. března 1881. Čtenářský spolek měl 32 řádných členů, prvním předsedou byl zvolen vrchní účetní Josef Rameš z Lazů, jehož v krátké době vystřídal důlní vážný Josef Korejz. Knihovníkem se stal roku 1881 Josef Kopp. V knihovně tehdy bylo 311 knih. Jak určily stanovy, sídlem spolku, místem se spolkovou místností a knihovnou byl hostinec pana Königsteina u doubravského nádraží. V roce 1904 se stanovy změnily a spolek dostal nový název Čtenářský spolek pro Doubravu a Orlovou.

17. Dominanta v Orlové - Kostel Narození Panny Marie
První historicky doložená zmínka o existenci orlovského kostela je v listině vratislavského biskupa Vavřince z roku 1223, kdy Orlová tvořila jádro lokality zvané Sol. Je pravděpodobné, že za osídlením těchto míst je snaha o využití zdejších solných zřídel. Původní kaple v Orlové vznikla již před příchodem benediktinského řádu, jehož kmenové sídlo bylo v Týnci u Krakova. V roce 1227 je v listině papeže Řehoře IX. potvrzeno vlastnictví vsi Orlová klášteru v Týnci. V tomto dokumentu se tak poprvé výslovně vyskytuje název Orlová. Opolský kníže Vladislav potvrdil roku 1268 týneckému klášteru právo těžby soli na klášterství, vymínil si však, že v Orlové bude zřízeno benediktinské opatství. Mniši vystavěli klášterní budovy, ale zda postavili novou kapli není známo. Teprve před rokem 1466 nechal opat Jan III. postavit v Orlové nový kostel, který byl vysvěcen 14. 8. 1466 a zasvěcen Narození Panny Marie. Stavební řešení kostela není zaznamenáno, avšak je pravděpodobné, že se jednalo o jednolodní kamenný kostel v gotickém slohu s pravoúhlým presbytářem, který se do hlavní lodi otevíral triumfálním obloukem. Hlavní loď byla stejně vysoká a široká jako presbytář. Ke kostelu přiléhala zděná věž se třemi zvony a střecha byla pokryta šindelem. Z tohoto původního kostela se zachoval pouze presbytář a vzhledem ke stavebním zvyklostem středověku je předpoklad, že v místech presbytáře se nacházela i původní kaple. Rozšíření kostela o dvě boční lodě, které sahaly do poloviny výše lodě hlavní není přesně datováno. Po konverzi těšínského knížete Václava k protestantismu v roce 1545 začal být zabírán majetek katolické církve, orlovští mniši byli vyhnáni a kostel byl roku 1561 předán evangelíkům. Následně v průběhu třicetileté války a v období protireformace byly zrušeny všechny nekatolické kostely a školy a v roce 1631 byla orlovská fara navrácena zpět benediktinům. Koncem 17. století byly na kostele provedeny barokní úpravy, úpravami v roce 1864 byla zvýšena věž a ve věži byl umístěn nový hlavní vchod zdobený železnou mříží. Výrazným nárůstem počtu obyvatel Orlové spojeným s industrializací a zejména s rozšiřující se těžbou uhlí koncem 19. století již kapacita stávajícího kostela nepostačovala požadavkům farníků a bylo rozhodnuto o rozšíření kapacity kostela ze stávajících 700 až na 3 200 věřících. Z tohoto důvodu byla v roce 1900 kostelním stavebním výborem schválena přestavba kostela. Ačkoliv bylo rozšíření kapacity kostela prezentováno jako přestavba, fakticky se jednalo o výstavbu novou. Byla zbourána celá loď kostela i s věží a z původního kostela se zachoval pouze památkově chráněný presbytář. Dne 8. 3. 1903 byl položen základní kámen kostela, chrám byl dokončen v roce 1905 a 23. 10. 1906 slavnostně vysvěcen.

18. Popis kostela
Nově postavený novogotický chrám, tvořící dominantu staré Orlové, je umístěn nad orlovským náměstím z něhož je přístupný po schodišti. Samotný kostel je zděný, trojlodní, s dvěma hranolovými věžemi na západním průčelí. Hlavním portálem umístěným mezi věžemi se vstupuje do obdélné vstupní předsíně z níž je přes dveře přístup do hlavní lodi zaklenuté třemi poli křížové klenby. Po stranách hlavní lodi jsou boční lodě oddělené arkádami. Po obou stranách presbytáře jsou obdélníkové sakristie. V patře se nachází chór s varhanami a v bočních lodích oratoře. Vstupy do věží se nacházejí v průčelí chrámu po stranách hlavního portálu, obě věže jsou vybaveny hodinami, zvony jsou z let 1434 a 1435. Chrám byl vymalován dle návrhu Františka Urbana, spoluautora maleb kostela na Vyšehradě. Objekt byl velmi pečlivě proveden jak v kvalitě užitých materiálů tak i v řemeslném zpracování.

19. Geologické poměry a vliv dolování na kostel
Současný stav kostela je úzce spjat s dobýváním černého uhlí a poddolováním původně vsi a od roku 1922 města Orlové. První hornické práce na Orlovsku spadají do období kolem roku 1817 kdy se zde objevila řada kutacích a výzkumných jam. V blízké Doubravě se dobývalo již od roku 1822, Důl Žofie v Orlové - Porubě, mající z hlediska poddolování na kostel Narození Panny Marie rovněž velký vliv, byl vybudován v roce 1871. Složité geologické poměry, zejména výrazná morfologická jednotka - souvislý karbonský hřbet, který prochází z Ostravy přes Petřvald podél dolu Žofie směrem k Doubravě a rovněž tektonická struktura vrásového charakteru pojmenovaná jako orlovská vrása se nacházejí prakticky v přímé blízkosti kostela. Karbonský hřbet je v těchto místech jen nepatrně pokryt třetihorními a čtvrtohorními usazeninami, jsou zde i místa zcela nepokrytá, kde karbonské vrstvy vycházejí přímo na povrch (tzv. karbonská okna). A právě na takovém místě pískovců sedlového pásma karvinského souvrství stojí i katolický kostel. Variské vrásnící procesy způsobily v těchto místech strmé uložení slojí, které byly s ohledem na bezpečnost a omezení vlivu hornické činnosti při dobývání plně zakládány. Zakládání vytěžených slojí sice umožnilo odolat centru staré Orlové včetně kostela úplné devastaci, přesto však byly vlivy na povrch značné. Jen mezi léty 1920 až 1975 bylo v Orlové zbouráno kolem 1200 budov. Okolí orlovského náměstí bylo prakticky vylidněno, byla přeložena osobní železniční doprava mimo území města a vlastní centrum Orlové se přesunulo řádově o 3,5 kilometrů severněji do oblasti kde není povrch dobýváním ovlivněn. Přímý vypočtený pokles terénu v místě kostela činí od roku 1961 doposud 2,5 m, skutečně zaměřený pokles od roku 1959 do roku 2004 činil na náměstí pod kostelem 1,83 m. Pokles za celou dobu hornické činnosti v oblasti staré Orlové není k dispozici. Na statiku kostela měly rovněž vliv důlní otřesy, zejména otřes v roce 1979 způsobil rozsáhlý systém poruch především ve svislých zděných konstrukčních částech kostela.

20. Snahy o záchranu kostela
Kostelu hrozilo postupné zhroucení a bylo nutno přistoupit jednak ke statickému zabezpečení a rovněž k zahájení částečných rekonstrukčních prací. V letech 1984-85 byly základové patky uvnitř kostela obepnuty věnci ze železobetonu navazující na systém táhel. Rovněž došlo ke ztužení ocelovými táhly v úrovni cca 5,4 m nad podlahou. Těmito zajišťovacími úpravami se podařilo konstrukci kostela stabilizovat a realizovat i další drobnější stavební úpravy. Ukončením těžby Dolu Žofie v roce 1995 s postupným dozníváním vlivů dobývání byly vytvořeny podmínky pro definitivní rekonstrukci kostela a odstranění následků hornické činnosti. Nutno však zdůraznit, že těžba nebyla jedinou příčinou neuspokojivého stavu kostela a stanovení podílu důlních škod na celkovém poškození bylo předmětem několika odborných studií. V roce 2002 byl zpracován projekt na komplexní rekonstrukci kostela s plánovaným statickým zajištěním opěrných zdí a vlastního kostela, stavebními pracemi na interiéru i exteriéru včetně stavebních úprav v okolí kostela. V roce 2003 byly práce zahájeny a v červnu 2004 bylo dokončeno statické zajištění opěrných zdí a kostela, pokračovaly úpravy interiéru kostela a v průběhu roku 2006 byly zahájeny rekonstrukční práce na exteriéru kostela. Závazky vyplývající z podílu DIAMO, s. p. o. z. ODRA na způsobených důlních škodách byly průběžně od roku 2002 vypořádávány a úhradou z července 2007 byly definitivně vyrovnány. Během prací bylo zjištěno závažné poškození kamenných fasádních prvků a došlo k nutnosti jejich celkové výměny. Tímto se výrazně navýšil původní finanční rozpočet rekonstrukce a zároveň došlo k časovému zdržení oprav.

21. Důl Žofie
Orlová je hornické město a ve výstavní síni část expozice patří hornictví. Můžeme zde vidět hornickou uniformu, ale i věci, které se běžně používaly v hornických rodinách v kuchyni, jsou zde bandasky, ve kterých si svou cikorku nosili horníci na směnu. Jako příklad uvádím podrobněji jeden z dolů na území Orlové.
Důl byl založen v roce 1871 těžířstvem Kamenouhelné doly Orlová - Lazy. Dostal název podle manželky společníka Davida rytíře von Guttmanna. Důl Žofie vznikl v kutacím prostoru J. Zwierziny, který byl využíván pro kutací práce již od roku 1842.
Těžní jáma č. 1 se začala hloubit v roce 1871 a postupně dosáhla konečné hloubky 719,4 m. Další jáma (neutrální) se začala hloubit také v roce 1871 a dosáhla konečné hloubky 805,2 m. Výdušná jáma č. 2 se hloubila od roku 1931 a byla ukončena v hloubce 492,1 m. V roce 1937 byl vyražen z povrchu úpadní překop pod úhlem 22 stupňů délce 231 m.
Uhlí se těžilo převážně ze slojí o dobývacích mocnostech 65 - 500 cm. Sloje byly vesměs strmého uložení, které se vyznačovaly výraznou náchylností k samovznícení. V těžní jámě byl instalován parní těžní stroj o výkonu 400 ks a rychlosti 12 m/sec. Druhý těžní stroj měl elektrický motor o výkonu 1700 kW.
Zahájení pravidelné těžby bylo v roce 1874. O pět let později bylo v dole instalováno parní čerpadlo na čerpání důlní vody. Bylo to první parní čerpadlo na dolech v OKR.
Ještě předtím v roce 1877 byl vydán z bezpečnostních důvodů v celém revíru zákaz vypalování metanu, což bylo velmi nebezpečné a způsobovalo mnoho požárů. Zákaz platil pro všechny doly v revíru. Velkým přínosem pro plynulý odbyt uhlí bylo v roce 1902 vybudování železniční vlečky.
Dne 14. října 1920 při výbuchu třaskavých plynů zahynuli dva havíři a čtyři havíři byli těžce zraněni.
V roce 1931 bylo zahájeno hloubení Plavící jámy, která se stala jámou výdušnou a později i jámou vtažnou. Dosáhla hloubky 491,1 m a byla zasypána v průběhu roku 1998.
Polská armáda vstoupila do Petřvaldu v roce 1938 a o rok později okupovali Těšínsko nacisté. V roce 1945 byl důl znárodněn a začleněn do n.p. Ostravsko-karvinské doly.
Dne 1. 1. 1963 se spojil Důl Žofie s Dolem Čs. pionýr a k 1. 1. 1970 byl připojen k Dolu Julius Fučík jako závod 5. Těžba na Dole Žofie byla ukončena v roce 1994 a o čtyři roky později byly zasypány Plavící jáma a větrní jáma.
Pro ochranu karvinské dílčí pánve před přítoky důlních vod ze zatápěných dolů byl vybudován na Dole Žofie čerpací systém. Na 8. patře dolu v hloubce 580 m jsou instalována tři čerpadla o výkonu 75 litrů/sec. a výtlačné výšce 630 m. Se zatápěním dolu bylo započato 29. 5. 1999 a čerpání se zahájilo v říjnu 2001. Roční množství čerpané vody činí 1,2 mil. kubických metrů. Důlní voda je odváděna potrubím o průměru 300 mm do Petřvaldské stružky. Čerpání důlních vod je časově omezeno dobýváním černého uhlí v karvinské části revíru a předpoklad čerpání na Dole Žofie je do roku 2032.
Pro zaměstnance byly postaveny dělnické kolonie - Klášterní (1882-1908), Halfarova (1911 až 1913) a Stankušova (1900-1906), ve kterých bylo celkem 70 domů.

22. Co bych tam čekala, ale nenašla jsem ani zmínku
Na stránkách, které pojednávají o Orlové, je mezi významnými jmény uveden i Josef Šnejdárek, byl to český armádní důstojník, účastník první světové války a sedmidenní války o Těšínsko. Jenže nezasvěceným to nic moc neříká a když jsem se paní v muzeu ptala na pomník sedmidenní války o Těšínsko, tak mi popisovala, jak se dostanu na ten hřbitov, ale k té události ani k Šnejdárkovi nepadlo ani slovo. Pár informací k Sedmidenní válce sem dám, ale to, že Šnejdárek působil i v Orlové, bylo pro mne nové. Tak tedy:
Sedmidenní válka (polsky wojna polsko-czechosłowacka) bylo vojenské střetnutí Československa a Polska o Těšínsko v roce 1919, probíhající v rámci československo-polského sporu o Těšínsko.
Československé jednotky po marném protestu proti jednání v rozporu s uzavřenou prozatímní dohodou zaútočily na Polskem obsazenou část Těšínska, aby ve sporném území zabránily konání voleb do polského Sejmu a odvodům místního obyvatelstva do polské armády. Postup československých jednotek byl zastaven až na nátlak Dohody. Výsledkem války bylo stanovení nové demarkační čáry, která rozšířila území kontrolované Československem.
Roku 1919 se Šnejdárek (jako francouzský občan) vrátil do Československa. Stal se velitelem československých vojsk operujících na Těšínsku a vedl československou armádu v sedmidenní válce s Polskem.
15. května 1920 se pokusili dva členové polské vojenské organizace Polska Organizacja Wojskowa z rozkazu jejího vedení Šnejdárka zavraždit. Šnejdárek v té době bydlel v Orlové, v bytě svého přítele ředitele spořitelny Mezery. Atentát se nezdařil - bomba údajně umístěná pod Šnejdárkovou postelí sice vybuchla, ale poškozen byl pouze dům.
Jen pro vysvětlení, jak Šnejdárek skončil, uvedu: Roku 1939 Josef Šnejdárek odešel do Francie. Po obsazení Francie odešel do severní Afriky, kde i zemřel. Jeho ostatky byly v roce 1996 přeneseny z Casablanky do rodinného hrobu v Napajedlích.

23. Moje zamyšlení nad touto výstavou, spíš výstavní síní
Začnu tím, že tohle je jedna z poboček Muzea Těšínska a zdá se mi, že kromě Jablunkova, který je celkem z ruky, jsem byla už ve všech pobočkách. Troufám si tedy hodnotit. Nejdříve mě poněkud zarazilo označení "Výstavní síň"... Nevím, ale já si pod tímto pojmem představuji poněkud jiné prostory, určitě tedy aspoň větší. Když jsem tady psala tento text, je tam zajímavá pasáž, kterou bych ráda připomněla.
"Největší překážkou rozvoje muzea byl naprostý nedostatek vhodných místností. Muzeum se tehdy tísnilo v jedné učebně české měšťanské školy, kde mělo své historické a archivální oddělení a sloužilo více k pouhému skladování muzejních předmětů, nežli k plnění poslání muzea v pravém slova smyslu." To mají být slova p. Antonína Klvani, který založil muzeum v roce 1912! Uběhlo více než sto let (!) a ty prostory jsou stále problém. Jistě, jedná se o pobočku Muzea Těšínska, tak archiválie jsou skladovány patrně v Č.T. a síň slouží jen k výstavním účelům.

Nelitovala jsem času a prostudovala jsem si také Koncepci rozvoje kultury města Orlová na léta 2014 - 2020, pro 59. schůzi Rady města Orlová, konanou dne 7. 5. 2014. Nečetla jsem ji celou, ale určité části mě vedly k názoru, že ani pro vypracování takové zprávy si někdo nedá práci napsat svůj text, našla jsem části jen zkopírované z jiných zdrojů, které jsem i já už znala, když jsem si hledala podklady pro mé psaní. Nevím jak u koho, ale u mne to budí dojem "aby se vlk nažral a koza zůstala celá". Kdyby určité pasáže napsali svými slovy, ale asi si říkají, je to stejně jedno, nám to stačí a kdo to bude kontrolovat. No dobře, je to tedy vizitka autora.
Nyní se vyjádřím k obsahu, který se týká Muzea Těšínska. Už to, že tato pasáž v celé Koncepci patří k nejkratším, budí dojem, že tohle nepatří k hlavním záležitostem.
Dovolím si opět citovat: "Vedení muzea se rozhodlo pro přemístění výstavní síně do nově zrekonstruovaných prostor Domu dětí a mládeže. Jedním z důvodů byla i skutečnost, že zřizovatel muzea a domu dětí je Moravskoslezský kraj, což vytváří předpoklady pro dobrou spolupráci. Cílovou skupinou v Orlové je školní mládež a lepší dostupnost nové výstavní síně, návštěvnost výstav a dalších akcí.

PRIORITY
• Poskytování informací nejen o minulosti nejširší veřejnosti.

• Jednou z hlavních priorit Muzea Těšínska je spolupráce se základními a středními školami nejen v Moravskoslezském kraji.

CÍLE (doporučení)
• Podpořit činnost Výstavní síně Muzea Těšínska poskytnutím dotací na zajímavé projekty (výstavy, akce) a propagaci.
• Cíle s vývojem do budoucna (např. přemístění do jiných prostor v rámci objektu Moravskoslezského kraje, rekonstrukce stávajících prostor pro imobilní občany apod.)"  Konec citátu.

Pokusím se nad tím zamyslet... Jestliže se v Koncepci praví, že cílovou skupinou v Orlové je školní mládež, tak nevím tedy. Jednak tam je hlavně stálá expozice, která se neobměňuje, jen vpředu je na malé ploše krátkodobá výstava, ale pokud tam učitelka s třídou zajde, je otázkou, zda se paní průvodkyně bude žákům věnovat. Ráda bych věřila, že tomu tak bude, ale také je možné, že se bude spoléhat na učitele, aby si poradil jak umí. Jestliže je školní mládež cílovou skupinou, je třeba té "chvíle", kdy do muzea přijde, využít k tomu, aby ji to zaujalo. To není jen tak, to se musí promyslet, protože nechat děti volně si výstavu prohlédnout, v těchto malých prostorách si docela umím představit. Jednak si to děti prohlédnou během 10 minut a nudááá... Kdy už půjdeme? A stavíme se na zmrzku? ... Na podlaze jsou uměle vytvořené stupně ve tvaru schodů pokrytých kobercem, mezi tím jsou vitríny. Když si představím, že do těchto prostor přijde třída 20 žáků a to je spíše minimum, zvrhne se to spíš na hlídání, aby někdo neshodil vitrínu, nerozbil sklo nebo nějaký vykuk svého spolužáka neshodil ze schodu. Možná si řeknete, že to vidím zbytečně černě, ale vím, o čem mluvím. Nechci, aby se moje zamyšlení zvrhlo na kritiku paní průvodkyně v této pobočce. Je to ochotná a příjemná žena, ale neumím si představit, jak zvládá návštěvu běžné orlovské osmičky nebo devítky. Když jsme do muzea přišli my, po zakoupení vstupenek jsem očekávala, že nás uvede do problematiky, která je tady představena. Věta typu, jako "tak tady si to prohlédněte, jsou tam popisy...", mi jaksi nestačí. Proto jsem se zeptala, jestli nám k tomu může něco říci. Ano, byla ochotná, ale řekla vlastně tolik, co bych byla schopná říct na první pohled možná i já. Proto si myslím, že takovým způsobem tu naši cílovou skupinu - tedy školní mládež asi těžko zaujmeme.
Ještě že jsem zvyklá se doptávat a na věci tam uvedené reagovat, ale každý návštěvník takový asi není. Paní byla ochotná, několikrát za mnou přišla a leccos jsme si řekly. Myslím si však, že to by mělo být samozřejmostí dát aspoň krátký výklad. Přece pokud tam sedím den co den a stálá expozice se léta nemění, musím to znát jako své boty. Ale na obhajobu té paní musím uvést, že co jsem navštívila pobočky Muzea Těšínska, ve většině případů jsem se setkala se stejným přístupem. Výjimkou je pobočka v Karviné-Fryštátě, tam asi díky paní vedoucí p. Zédové je o návštěvníka postaráno a většinou paní Kamila Příhodová trpělivě vysvětluje a provází. Tímto jim patří dík.
Vrátím se ke Koncepci do r. 2020: Ptala jsem se na případné přemístění pobočky do jiných, doufám, že lepších prostor, ale bylo řečeno, že se o tom uvažuje, ale záleží to na zřizovateli... patrně tu hraje roli finanční stránka. No a rekonstrukce stávajících prostor pro imobilní občany je kapitola sama pro sebe. To pochopí spíše ten, kdo tuto pobočku navštíví. Pochopila jsem, že umístění pobočky do DDM vyžadovalo svůj vlastní vchod, takže ze strany parkoviště bylo přistavěno kovové schodiště. Pobočka je tam od roku 2005, ale všimli jsme si, že na konstrukci schodiště opravdu zapracoval zub času. Chcete-li jít nahoru, dostanete se do ne příliš kouzelného zákoutí, které kulturní instituci nepřipomíná. Možná se po večerech v tomto zákoutí scházejí nějaké party ze sousedních domů, o tom svědčí malby a nápisy na zdech. Ovšem samotné schodiště by spíše vyžadovalo asi vyměnit, zespodu je vidět, jak koroduje a zdivo pilíře, který je podpírá se pomalu rozpadá. Při naší návštěvě jsme tam byli poněkud brzy, viděli jsme, jak paní ráno nejdříve pozametá a vystaví stojan, ale kdoví, kolik v den naší návštěvy měla návštěvníků. Jo,  a ještě něco. Když tam přijdete jako my,  za pěkného počasí, neuvědomíte si ani, že tam chybí něco jako malá šatna, tolik potřebná právě pro návštěvy školní mládeže. Nechápu, jak se to řeší v případě, když přijde třída o 20 lidech se školními batohy a v bundách, případně s deštníky? Kam se odloží těch 20 batohů a co s bundami, když tam není vidět jediného věšáku? Uvádím to proto, že v jiných pobočkách MT, které jsem navštívila, je na tyto odkládací plochy pamatováno.

Nechci, aby to celé vyznělo jen jako moje kritika. Návštěvou této pobočky jsme si mnohé připomněli, já při hledání podkladů pro text jsem narazila na spoustu zajímavostí, takže celkově jsem ráda, že jsme se rozhodli do Orlové zajet.

Zdroj: Muzeum Těšínska, Szarowski rodokmen rodiny - fotky staré Orlové, Klub přátel hornického muzea, Wikipedie
Koncepce rozvoje kultury města Orlová na léta 2014 - 2020