Výstava Titanic 



Výstava Titanic dne 11. 6. 2016
"Celý svět mluvil o Titanicu, té úžasné nové lodi". Eva Hartová, cestující 2. třídy

                                                                                       

  • 1. Výstava Titanic je velké lákadlo. Alespoň pro mne, ale jak jsem se později přesvědčila, tahle událost, dneska už příběh, táhne davy lidí. Sleduji pořádání podobných výstav a o této výstavě jsem se dozvěděla už v únoru z rádia. Byla to upoutávka a jistě i reklama, která se občas objevila ve vysílání. Bylo mi jasné, že tam "musím" zajet. Když jsem to nabídla P., okamžitě prohlásil, že ať počítám s tím, že prostě jedeme. Zatím nepadl termín, ale vždyť je to do konce června, tak je toooolik času. Moc jsme o tom už nemluvili, ale najednou v květnu padl návrh - příští týden bychom mohli jet. Proč ne. Zajistím lístky a jízdenky, to je moucha. Už večer mi P. hlásil, že námi vybraná sobota je nereálná, že nejsou lístky. Podívala jsem se na net a bylo mi to jasné. Jen jsem obdivovala jeho pohotovost. Hned v pondělí jsme na infocentrum zajeli oba, abychom lístky zajistili třeba i na jiný termín. Ten jsem už měla v záloze. Slečna na infocentru asi moc lístků na tuto výstavu neprodala, takže neporadila nic a sama procházela tu stejnou nabídku, co my. Na námi vybraný den lístky opravdu nebyly, tak jsem okamžitě řekla, aby se podívala na 11. 6. Tam lístky byly a my jsme si zvolili čas vstupu v 11 hodin. Večer jsem znovu navštívila stránky výstavy a našla jsem tam možnost napsal e-mail a vznést dotaz. Využila jsem toho. Vznesla jsem dotaz, jak se na výstavu dostanu od metra. Příští den jsem měla odpověď, popsaná cesta se zdála jednoduchá. Jeďte na konečnou metra C - Letňany a odtud kolem autobusových zastávek asi 10 minut pěšky. Uvidíte shluk budov a na první bude nápis PVA, tam to bude. Cesta je značená. Dobře, to lehce najdeme.
2. Už jsme na cestě
  • Protože jsme původně počítali s cestou 29. 5. a P. si zařídil volno, byla by škoda toho nevyužít. O tom v jiném článku. Jak se blížil termín výstavy, průběžně jsme si krátce řekli své postřehy a shodli jsme se na tom, že se fakt oba těšíme. Pár dnů před akcí jsem vyhledala dvě prezentace o Titanicu a pro připomenutí jsem je poslala P. Člověk o tom tolikrát slyšel, viděli jsme film a ne jednou, ale jsem zvyklá jet na výstavy připravená. Už v pondělí jsem zajela na nádraží pro jízdenku, využíváme víkendovou akční Praha + MHD celodenní, takže nabídka opravdu výborná. Pendolino je náš oblíbený spoj, takže není co řešit. V pátek jsem připravila jídlo na sobotní večeři a večer jsem udělala svačinu. Náš oblíbený celozrnný chléb ve třech variantách, ještě banán a samozřejmě voda, bez ní to dneska nejde. Večer jsem si v bodech napsala popis trasy od metra v Letňanech, pro jistotu do kabelky. Moje úvaha byla taková, že my přijedeme na hlavní nádraží asi v 8:30 a vstupenky na výstavu máme na 11 hodin. Musím tedy najít nějaký program. Zjistila jsem, že výstavy otvírají většinou v 10, tak něco zajímavého bez vstupu. Měla jsem vybráno a nechtěla jsem jen projít Václavák a do metra. To jsem netušila, co bude. Po dojezdu našeho vlaku jsme jako obvykle prošli halou, podívali se na dárkové věcičky z čokolády a vyšli ven před nádražní budovu. P. si totiž potřeboval zakouřit a já jsem mezitím prostudovala plánek metra. Venku nadhodil téma - jsme tady brzy, mohli bychom se někam podívat. Já říkám - mám dva tipy. P. odpověděl - já taky. Nechala jsem ho říct první návrh - byla to Valdštejnská zahrada. Tak to se trefil, je to moje oblíbené místo. Já jsem řekla druhý tip - Maroldovo panoráma. V tu chvíli se P. rozesmál, protože prozradil, že zrovna večer se na to díval na netu, ale tam se otvírá až v 10, takže tam můžeme jít až odpoledne. Je vidět, že máme shodné cíle a zájmy v Praze a to je dobře.
3. Jak vyplnit čas?
  • Naše pendolino jelo opravdu na čas a nepotřebovali jsme tedy nějakou časovou rezervu, získali jsme tím zhruba hodinu a čtvrt času. Jsme v hlavním městě, tam je tolik míst k návštěvě, jen si vybrat. Je to jasné, jedeme z hlavního na Malostranskou s přestupem u Muzea. Tato stanice je moje oblíbená svou malebností a využitím barokních soch. Je to logické, jsme na Malé Straně. Ještě na pojízdných schodech P. upozorňuji na to, aby se před výstupem podíval vlevo nahoru na sochu, která je nad pojízdnými schody. Socha byla prý nalezena při stavbě metra a je tam fakt ozdobou. Ve vestibulu metra vidíme, že u Valdštejnské jízdárny je už dost lidí. Není divu, stále tam probíhá výstava k výročí Karla IV. Ovšem my jdeme najisto - do zahrady, takže vlevo a k bráně. Ale co to? Nikde nikdo a brána je zavřená. Je to neuvěřitelné. Jste v hlavním městě zhruba v 9 ráno a do této zahrady se nedostanete. Na tepaných vratech je velká cedule o programu na celý měsíc, ale návštěvní hodiny nikde. Ještě že P. je všímavý. Za bránou vidí celkem nenápadnou malou cedulku, kde je uvedeno, že zahrada je přístupná v pracovní dny od 7,30, ale o víkendu od 10 hodin! A to je červen, krásné počasí a spousta lidí si právě o víkendu může udělat čas. No tak smůla, tak si jdeme sednout do parku před Valdštejnskou jízdárnou. Tam je už otevřeno a dvě skupiny rusky mluvících turistů se chystají na výstavu o Karlu IV. Nemít vstupenky na Titanic, tak bychom tam šli, u pokladen nejsou žádné fronty. Ale několikrát slyším větu: "Tam je zákaz focení". Tak jsem si udělala fotku velkého plakátu s Karlem IV. a šla udělat pár fotek za areál jízdárny. Dají se tam pořídit malebné záběry. Pak jsem si sedla k P. do parčíku k fontáně, ukázala pořízené záběry a P. říká - tady nemá cenu sedět, zajedeme metrem k Muzeu a trochu se projdeme po Václaváku... Já jsem měla jiný nápad, říkám, máme celodenní jízdenku a odsud jede tramvaj až k Hradu. Na trase je jiné místo, kde jsi určitě nebyl - Královský letohrádek. P. bez rozmýšlení odpověděl - jedeme tam! Není problém, je to jedna zastávka a tramvaj 22 jezdí často i v sobotu, byli jsme tam během pár minut. Vystoupíme, jdeme přes koleje a vidím, že brána je zavřená. Cestou ještě vyprávím o letohrádku, v jakém slohu je postaven a kdo ho vybudoval pro královnu Annu... "To není možné, že je to zavřené?" ... Na plotě cedule, že v sobotu 11. 6. je objekt z technických důvodů uzavřen. Tak to jsem nečekala. Kdyby alespoň umožnili vstup do zahrady, je tam zpívající fontána, pořídili bychom pár snímků Belvederu... Tak aspoň zazoomovaná fotka prostrčenou rukou skrz mříže. Ale fotka letohrádku a zpívající fontány na dálku je malou náplastí na zklamání, že i takové místo se prostě uzavře a tečka. Vidím, jak k letohrádku směřuje průvodkyně s průvodem možná 25 turistů, takže mají také změnu programu a pokračují dále pěšky směrem k Hradu. A my jedeme zpět, už to vezmeme do Letňan na výstavu.
  • 4. Letňany 
  • Letňany jsou na konečné metra trasy C, takže jsme projeli metrem trasu, kterou bychom asi nikdy neabsolvovali. Projeli jsme Prosekem, na Střížkov a mohli jsme pozorovat, že tato trasa byla prodloužena, stanice mají modernější vzhled. V Letňanech zůstalo v metru jen "pár" lidí ve srovnání s davy, které jsou v centru. Procházíme vestibulem a jdeme nahoru. Přesně podle rady, dát se doprava a ujít asi 50 metrů kolem zastávek. Avizovaný shluk budov tam skutečně je. Říkáme, tady je konec světa, silnice odděluje sídliště a na druhé straně je pole pšenice, na okraji sem tam ozdobené vlčími máky. Vůbec člověku nepřipadá, že je v Praze. Chvíli jdeme po chodníku a pak směřujeme přes pole, kde už tisíce nohou vyšlapaly chodník. Je to tam aspoň kratší, vždyť budova PVA je na dohled, už tam budeme. Vidím parkoviště, tak tam to projdeme... Jenže asi špatně vidím. Je tam plot, takže se stáčíme doleva a sledujeme šipku k výstavišti. Je to uděláno tak "chytře", že nejsme sami, kdo uvažuje, kam vlastně jít, někteří šli dál a už se vracejí. Ano, už to máme. Tady je budova, tady bude také vchod. Projdeme parkoviště, ale tady je výstava stanů. Tak dál, u rohu budovy je šipka směr Titanic. Takže vstup bude asi z boku. Přijdeme tam a zase odbočka, před sebou vidíme dost lidí směřujících na výstavu a podle toho je jasné, že ani z této strany velmi dlouhé budovy vstup není. Nu což, jdeme dál a vzadu je vidět autobus, tam to už musí být. Člověk musí obejít celou dlouhou budovu, aby se na výstavu dostal. Vlevo je buňka s WC a vedle toho stánek s občerstvením. Že by si tam člověk sedl, na to zapomeňte. Ale co jsme dříve neviděli, byla fronta, kterou nelze srovnat ani s frontou kdysi na banány. Stálo se tam i ve trojstupu, zřejmě celé rodiny nebo skupinky. Ovšem my přece máme vstupenky na určitou hodinu. Najednou se objeví muž ve žlutém tričku, je to služba, okamžitě je obstoupen a tak jdu i já. Blíží se 11. hodina a tak říkám, máme vstupenky na 11:00. Jeho odpověď byla stručná - ukázal rukou do dáli a řekl:"Tak to musíte tam". Šli jsme se tedy zařadit, nejen že před námi byla početná fronta lidí, jejichž počet si netroufám odhadnout, ale když obhlížím to místo, kde ti lidé stojí, připadá mi na hlavní město a výstavu tohoto charakteru dost nedůstojné, nevzhledné. Stojíte na nějakých betonových blocích, chvíli na ušlapané půdě a počasí se trochu změnilo, začíná jemně krápat. Kdyby se spustil pořádný déšť, tak nevím tedy. Sleduji výraz tváří spolustojících a nadšení se v nich nezračilo. Spíš to bylo zklamání z této organizace. Najednou slyšíme zřetelný povel: " Na 11:00 - do stanu!" Ten stan byl vlastně přístavek k té budově, kde vlevo byly umístěny i pokladny. Jenže tam byly vstupenky až na odpoledne, lidé museli čekat mnohem déle. Postupně pomalým krokem se dostáváme ke stanu. Pochopila jsem, že stan měl také funkci maskovací. Pokud se člověk nedostal blíže, mohl se domnívat, že už tam je vstup na výstavu. Omyl. Tam pokračovala fronta dál, jen už ji zvenčí nebylo vidět. Mohli jsme si prohlédnout plakát o koncertu Mireille Mathieu nebo si pročíst pokyny pro návštěvníky výstavy. Že tam nesmím vstoupit pod vlivem alkoholu nebo drog je snad jasné, psa si na takovou akci snad nikdo nevezme, ale hlavně tam nesmíte brát jídlo a pití, takže žádná voda s sebou. A fotit se může, bez blesku. Postupně se dostáváme ke dveřím a těsně před námi mladý muž ve žlutém tričku nás zastavuje, musíme počkat. Snažím se pronést nějaký fór, jeho odpovědí je: "Aspoň budete první." To nás rozesmálo, on pravidelně nahlíží dovnitř a říká: "Ještě ne." Říkám mu: "Už se potopil?" ... Asi podobných pokusů o srandu slyšel bezpočet. A teď pozor, konečně jsme vpuštěni dovnitř. Časově to jde, je pár minut po 11., před chvílí jsem sledovala čas.

  • 5. Hurá, už jsme tam! 
  • Pokud má člověk v předprodeji koupenou vstupenku na určitou hodinu, myslí si, že je to organizačně zajištěno. Až na místě jsem pochopila, proč je tam časová rezerva 30 minut. Měli jsme vstupenky na 11:00 a do 11:30 bychom měli být vpuštěni dovnitř. To se také stalo. Vejdeme dovnitř a tam v přítmí je malá místnost, takové předsálí. Tam stojí mladý muž, který nabádá vstupující lidi, aby postoupili dále. Vpouští se opravdu dost lidí, ta místnost byla plná. Mladík má jedinou povinnost - seznámí návštěvníky hlavně s tím, co nemůžete... ano, kdo má bundu a batoh, má to uložit do šatny, to jsme také učinili. U vchodu stojí dvojice mladých lidí, kteří podávají návštěvníkům audioprůvodce. Fajn to bude. Další vstup a tam je služba, která kontroluje vstupenky a odtrhává ústřižek. Vcházíme do sálu, který se vzhledem k lidem, kteří tam jsou, jeví jako malý. Po obou stranách na stěnách jsou velké tabule s informacemi. Patrně mají návštěvníka časově uvést do doby, kdy se stavěl Titanic. Přikládám audioprůvodce k uchu a poslouchám vlastně to, co je na tabulích. Připomínají narození významných osobností, vybudování některých staveb, změny za průmyslové revoluce. V této chvíli je člověk natěšený a ještě čerstvý, ale po chvíli chápu, že je to vlastně dále pokračující fronta. Z jiných výstav jsme zvyklí zastavit se a přečíst si texty, tady to moc nejde. Řeším to focením celých plakátů, někdy je třeba počkat, až se k tomu dostanu, jindy rukou nebo slovem se doberu k plakátu. I v této místnosti se fronta točí, v rohu jsou dvě vitríny, v nichž je na figurínách představeno dámské oblečení z doby Titanicu. V jedné vitríně je dáma s krajkovým slunečníkem, v druhé je žena s dítětem. Na další stěně jsou zajímavé údaje o největších plavidlech světa. Je to dost zajímavé, hlavně pro muže, jsou tam informace o velikosti plavidla, k čemu slouží, kde bylo vyrobeno, také četné fotografie. Jenže lidé tam stojí až ve čtyřstupu, prostor je celkem malý, takže fotit celý panel vlastně nešlo. Řeším to focením aspoň části těchto informací, na místě odhaduji, co je asi důležité. Pak se fronta zastaví a já na malé obrazovce nahoře vidím informaci, že se musí čekat na další promítání. P. říká, tady mohou mít slabší povahy problémy. Má pravdu, není tu jediná židle, kdyby na někoho přišla nevolnost nebo nějaká indispozice - raději nemyslet. Chci vyfotit dobový plakát s Titanicem, ale nejde to. Nejsem nejmenší, zvedám foťák nahoru, ale je tam plno lidí a fotit hlavy se mi nechce. Tak to vzdávám a čekám dál. Najednou se řada dává do pohybu. Jsme v kinosále.
  • 6. Film o Titanicu
  • Naštěstí vstupujeme do kinosálu mezi prvními. Místnost je v přítmí, vidím pár řad židlí, usedáme asi ve 3. řadě. Nevím, podle čeho se určuje, kolik lidí může vstoupit, ale otáčím se a vidím, že vzadu stojí dost lidí. Je jich tolik, že sedadla nestačila, tak stojí i po obou stranách. Je to jediná možnost, kde si na výstavě můžete sednout a aspoň na chvíli nohám odlehčit. Bylo mi těch stojících lidí upřímně líto. Film nebyl dlouhý, ale nic nového v něm vlastně nebylo. Každý ví, že se Titanic potopil. Film ukazoval spíše stavbu této obří lodi, práce v doku poblíž Belfastu. Viděli jsme stovky dělníků různých profesí, jak dávají svou sílu a energii do práce, před více než 100 lety moc techniky nebylo. Konečně je Titanic hotov a je spuštěn na vodu. Takový obr potřeboval jen několik desítek sekund k tomu, aby sjel na vodu. Na břehu jsou davy lidí, kteří nadšeně tuto událost sledují. Jsou to dobové černobílé záběry, ale něco podobného jsem dostala mailem jako prezentaci. Návštěvníkům je tedy promítán dobový dokumentární film Stavba a vyplutí Titanicu. Po pár minutách film končí, spolu s dalšími se zvedáme a směřujeme k dalšímu pokračování výstavy.
  • 7. Model Titanicu a jeho sesterské lodi
    V další místnosti návštěvník získává informace o Titanicu a jeho sesterských lodích. Byly to lodě Brittanic a Olympic. Nejdříve začala stavba Olympicu, tím se pozdržela stavba Titanicu. Ovšem Olympic měl brzy po spuštění na vodu vážné problémy, když se v září 1911 v southamptonském přístavu srazil s vojenským křižníkem. Při srážce byl vážně poškozen lodní šroub a loď byla dovlečena do přístavu a opravena. Sloužila do roku 1935, kdy byla prodána. Po této události bylo rozhodnuto přidat záchranné čluny na právě se budující Titanic. Osud Brittanicu byl ještě horší. Brzy začala 1. světová válka a bylo rozhodnuto využít Brittanic jako vojenskou plovoucí nemocnici. Moře bylo zaminované a loď v listopadu 1916 najela na minu, během hodiny se Brittanic potopil. Ztráty byly nesrovnatelně menší než na Titanicu. Nehodu nepřežilo 22 osob, další pasažéry zachránily rybářské čluny. Brittanic leží v hloubce 118 m, je tedy dostupný a jeho vrak musel být střežen.
    Uprostřed místnosti je ve vitríně umístěn velký model Titanicu, který si návštěvníci hojně fotili. Na stěně je velký plakát s nákresem této lodi a popisem jednotlivých částí. V rohu se pak nachází radiostanice na Titanicu, kterou obsluhovali dva radisté, kteří se střídali. Rychlost tehdy byla asi 60 znaků za minutu. Přístroj využíval Marconiho magnetický detektor a výhodou bylo, že nepotřeboval žádné napájení. V roce 1904 byl Marconiho společností zaveden signál CQD = všem lodím, tíseň. V r. 1908 Phillips doplnil signálem SOS.
  • 8. Lodní lístek 
  • Při vstupu na výstavu dostal každý návštěvník nejen audioprůvodce, ale každý také obdržel Boarding pass - lodní lístek na Titanic od společnosti White Star Line. Měl tak představu, že je cestujícím, jehož jméno a stručná zpráva byla vzadu vytištěna. Na konci prohlídky si každý mohl zjistit, zda přežil nebo se ztratil. Dostali jsme tedy dva lístky.
  • 1. Mr. Edward Beane, 32 let, z Norwich v Anglii. Edward strávil nějakou dobu v USA, kde se živil jako zedník, poté se rozhodl vrátit do Anglie. Po návratu do rodiště se oženil se svojí láskou Ethel Clarkovou. Vzali se jen několik dnů před tím, než Titanic vyplul na svoji první plavbu. Ethel a Edward byli jedním z více jak dvaceti novomanželských párů, které se plavily na Titanicu.
  • 2. Mr. Thomas William Solomon Brown, 60 let z Cape Town, Jižní Africa. Doprovázela ho manželka Elizabeth Brown a Edith Eileen, 15letá dcera. Brown byl úspěšný hoteliér, chtěl začít své nové podnikatelské aktivity v USA. Thomas cestoval s rodinou z Jižní Afriky do Seattlu, kde žila jejich švagrová. Manželka Elisabeth byla jeho druhá žena, byla o 20 let mladší než on. Po celou výstavu jsme měli lodní lístky u sebe, ale nakonec nedošlo k hledání osudů uvedených lidí. Bylo to v jedné z posledních místností na stěně, tabule popsaná jmény, celkem drobným písmem, před tabulí byl shluk lidí, kteří tam hledali toho svého člověka. Neviděla jsem šanci dané jméno najít. Vždyť na palubě bylo 2228 cestujících a členů posádky.
  • 9. Dochované části Titanicu
    Ve vitrínách bylo několik předmětů, např. nýty z této lodi. Trup lodi byl potažen tisíci ocelovými plechy, které byly spojeny nýty. Jejich počet se odhaduje asi na 3 milióny nýtů. Byly přibíjeny ručně kladivem. Práci prováděl tým čtyř lidí, museli postupovat rychle, protože nýty rychle chladly. Pracovník nýtů nýt zahřál a hodil ho dalšímu, tzv. chytačovi. Ten nýt pomocí kleští umístil do otvoru v trupu a další dva pracovníci ho z vnější strany zatloukli na místo. Později bylo využito nové hydraulické metody nýtování. Díky tomuto rozdílu v práci mohly být některé spoje slabší než jiné.
    Dalším artefaktem bylo lodní světlo. Tyto elektrické lampy osvětlovaly horní paluby Titanicu. Mnohé byly vybaveny kovovými síťkami, aby v noci jejich jasné světlo nemohlo zhoršovat viditelnost.
    Velká montážní spona se pravděpodobně používala na palubě, stěžni nebo jeřábech.
    Ozubené kolo se našlo v troskách na levoboku.
    Na stavbě Titanicu pracovalo více než 10 tisíc lidí téměř tři roky, pracovali na stavbě trupu a vnitřní konstrukci lodi.
    31. května 1911 byl Titanic spuštěn na vodu. Skluz byl namazaný 32 tunami loje a mýdla a nekladl lodi žádný odpor. Ačkoli už byl Titanic na vodě, nebyl zdaleka dokončen. Následovala instalace motorů, lodních šroubů, kotlů a 4 lodních komínů. Dokončení trvalo dalších 10 měsíců.
  • 10. Den vyplutí
    Ve středu 10. dubna 1912 bylo v přístavu Soupthampton velmi živo. Naloďovala se posádka a zaujímala svá místa. Mnozí cestující 2. a 3. třídy dorazili vlakem z Londýna v 9:30, zatímco cestující 1. třídy většinou přijeli vlakem o dvě hodiny později a lodní orchestr je vítal oslavnou hudbou. Před polednem Titanic zahoukal a s kapitánem Smithem za kormidlem vyplul na svou první plavbu. Po zastávkách v Cherbourgu a Queenstownu, kde nabral další cestující a poštu, vyrazil napříč Atlantikem směr New York.
    Seznam cestujících 1. třídy jako by představoval soupis těch nejbohatších a nejvzdělanějších lidí z celého světa. Byla zde taková jména jako Guggenheim, Straus a Astor.
    Ve vitrínách byly vystaveny peníze, bankovky i mince. Místnosti vévodila velká fotografie sloupového schodiště, před kterým se pořád někdo fotil. Schodiště se nacházelo v přední části lodi. Kromě obložení je zdobily sochy postav Cti a Slávy korunující Čas. Byl zde vystaven podstavec pro cheruba. Na Titanicu bylo několik soch cherubínů, jejichž pochodně osvětlovaly odpočívadla schodišť. Veškeré vybavení a příslušenství 1. třídy bylo provedeno tak, aby se vyrovnalo ubytování v těch nejlepších hotelech na souši. To napsal časopis The Shipbuilder v r. 1911.
    11. Vybavení kajut na Titanicu
    Každému asi padl do oka nočník, ale bylo tam vysvětlení, že nočníky byly v kajutách pro cestující pro případ náhlého záchvatu mořské nemoci. Celkově byl představen hygienický koutek s umývadlem a mydlenkou z porcelánu. Pro představu si návštěvník mohl prohlédnout jednu vzorovou kajutu první třídy, která svým vybavením a velikostí připomínala spíše pěkný pokoj. Stěny byly zdobeny bílým obložením s ozdobami ve zlaté barvě, do bílého rámu byly vsazeny textilní tapety zlatozelené barvy. Podlahu pokrýval koberec, uprostřed kajuty upoutal pozornost čtvercový stůl pokrytý růžovým ubrusem, který splýval až k zemi. Kolem stolu byla postavena čtyři čalouněná křesla. Tvarované opěradlo a opěrky na ruce působily dojmem pohodlného sezení. V rohu na levé straně byla masívní postel s přehozem, který ladil s tapetami a v záhlaví byly dva poštářky. Naproti u okna byl víceúčelový stolek se stolními hodinami, vedle stála láhev s vodou a toaletní potřeby, jako např. hřeben, kartáč. Samotná okna byla zajímavě zdobená v horním oblouku vitráží modré barvy, celkově to připomínalo květ.
  • Na Titanicu bylo více než 750 cestujících první třídy, kteří byli ubytováni v podobně vybavených kajutách. Tyto kajuty mohly konkurovat světovým hotelům. Zejména se dbalo na velký odkládací prostor. Koupelny byly vybavené velkými vanami s tekoucí teplou a studenou vodou. Dva nejluxusnější apartmány měly i soukromé promenády. Cena lístku do New Yorku byla tehdy 2500 USD, dnes v přepočtu asi 57 200 USD. Dva nejluxusnější apartmány stály 4500 USD, v přepočtu dnes 103 000 USD. Ovšem v ceně nebyly zahrnuty doplňkové služby, jako např. turecké lázně, tělocvična nebo squashové hřiště - vše bylo za poplatek. Koupání se v kajutách 1. třídy věnovala velká pozornost. O vybavení se postarala společnost Doulton and Co. Dodala koupelnové kohoutky na plnění van horkou a studenou mořskou vodou. Koupání v mořské vodě se zvláštním sůl zpěňujícím mýdlem se v té době považovalo za léčivé. Po vykoupání se cestující opláchli sladkou vodou pravděpodobně ze džbánu, který stál na okraji vany. Podlahy koupelen byly vydlážděny dlažbou firmy Villeroy and Boch Mettlach. Tyto keramické dlaždice byly použité na veřejných toaletách 1. a 2. třídy, v koupelnách, také v bazénu 1. třídy a v komplexu tureckých lázní. Kompletní série vzoru obsahuje čtyři osmihranné dlaždice ve čtverci oddělené jednou samostatnou čtvercovou dlaždicí.
  • 12. Veřejné prostory na Titanicu
    Jednou z navštěvovaných prostor byla jistě kuřárna 1. třídy umístěna na promenádě a využívali ji výhradně muži z 1. třídy. Byla obložená mahagonem s perleťovými vložkami, měla vitrážová okna a dobře zásobený bar. Mimo to byly na oknech namalované scény zobrazující největší lodě společnosti White Star Line, plující do nejexotičtějších přístavů světa. Hlavním prvkem místnosti bylo velké zdobené ohniště, kolem kterého se muži z 1. třídy shromažďovali, aby si vychutnali své cigarety, koňak a konverzovali spolu. V zadní části kuřárny byly otočné dveře, které vedly do kavárny Verandah Café a "palmového háje", kde se výzdoba změnila na styl anglického kostela a otvíral se tu dominantní výhled na Atlantik.
    Zatímco kuřárna byla určena mužům, cestujícím 1. třídou, čítárna a písárna byly navrženy pro dámy v 1. třídě. Georgiánský nábytek, jemné ozdobné lišty, příjemný krb vytvářely klidnou atmosféru. Tady si mohly dámy z 1. třídy číst oblíbené knihy nebo psát dopisy přátelům a rodině. Jiné mohly odpočívat u ohně a dívat se skrz arkýřové okno na promenádu 1. třídy a pozorovat horizont severního Atlantiku.
  • Velké schodiště - bylo bezpochyby jedním z jeho nejúchvatnějších prvků. Nacházelo se v přední části lodě mezi lodní palubou a palubou salónu, díky čemuž se mohli cestující 1. třídy pohybovat přes horní paluby lodě snadno a elegantně. Na vrchu schodiště se nacházela železná kupole a vitráž, díky které přirozené světlo naplňovalo první odpočívadlo, kde dokonale zpracované obložení obklopovaly sochy postav Cti a Slávy korunující Čas. Elegantní balustrády schodiště byly zvýrazněny bronzovými květy a dva bronzoví cherubíni vítali hosty mezi palubou lodi a palubou salónu. Z paluby lodě vedlo schodiště o pět úrovní níže a končilo až na palubě D, kde se nacházela recepce 1. třídy a jídelny. Také zde byl možný přístup dolů na palubu E, kde se nacházely některé ubytovací kapacity 1. třídy, ale mezi palubami D a E se chodilo po obyčejném schodišti.
  • 13. Některé vyzvednuté předměty z potopené lodi
    Vybavení většiny lodi bylo zdobené, to dokazuje ozdobný okenní rám. Bronzové mříže byly využity jako zdobný prvek řady dveří a oken v jídelně 1. třídy a blízkém okolí. Vystavená mříž je jednou ze čtyř umístěných na dveřích, které oddělovaly jídelnu a přilehlou recepci. Mřížky měly na zadní straně tabulkové sklo, aby pachy z jídla nevoněly po celé lodi. Systém závěsů a zámků stevardům umožňoval mřížku otevřít a sklo pod ní vyčistit.
    Mezi osobní věci jistě patřily kartáč a příruční zrcadlo s nápisem "Královská slonovina, Francie". Rámy zrcadla a kartáče na vlasy z napodobeniny slonoviny byly v r. 1912 populární toaletní předměty. Plasty byly čerstvým objevem a výrobci zjistili, že by se nový materiál mohl využít na výrobu imitací luxusních předmětů, třeba ze slonoviny, za zlomek nákladů.
    V místě potopení Titanicu se našlo více než tucet nádobek na zubní pastu, tehdy se hojně používala třešnová. Velký počet nádob a jejich malý objem naznačuje, že společnost White Star Line poskytovala pastu jako doplňkovou toaletní položku. Nádobky byly ozdobené profilem mladé královny Viktorie a vyrobila je firma John Gosnell and Co., výrobce kosmetiky a parfémů, která působí na trhu dodnes.
    Ve vitríně byl i kryt hodin s nápisem "Královská slonovina, Francie". Kryt byl vyroben z rané varianty plastu a navržen tak, aby se podobal slonovině. Tyto skříňky ve tvaru věže byly známé jako "přenosné hodiny" a v r. 1912 představovaly populární styl cestovních hodin.
    Mezi osobní předměty patřil flakón na parfém. Předpokládá se, že tato malá lahvička se zátkou a 12 dekorativními drážkami na obvodu byla určena na dámský parfém.
    Poněkud větší byly tři zkosené toaletní láhve. Tyto láhve byly nalezeny jako souprava a patřily někomu z cestujících. Jedna z nich stále ještě obsahuje malé množství tekutiny.
  • 14. Jídelna
    Jídelna byla jistě hojně navštěvovaným místem, kde se pravidelně scházeli cestující ke konzumaci jídla. Na výstavě byla vzorově představena část jídelny a ve vitrínách pak předměty, které sloužily k servírování pokrmů.
    Talíř a polévková mísa 2. třídy byly zdobeny vzorem modrého delfského porcelánu se vzorem tradičních modrých a bílých stylizovaných květů. Tento porcelán byl registrovaný v r. 1871 a stal se tak populární, že ho lze pořídit dodnes. Jemnost výzdoby a kvalita tohoto restauračního porcelánu je atraktivní, ale horší, než v případě porcelánu pro 1. třídu.
    Řeklo by se obyčejný bílý talíř, jenže tento byl vyzvednut z Titanicu. Tento polévkový talíř vyrobila firma Royal Crown Derby a je to zástupce talířů, které se používaly v restauraci a la carte v 1. třídě.
    Vedle je umístěn šálek na mocca kávu z 1. třídy. Tento drahý šálek v kobaltové a zlaté barvě dodávala společnost Spode China byl vyhrazený jen pro cestující 1. třídy. Písmena ve středu představují iniciály oficiálního názvu společnosti White Star Line: The Oceanic Steam Navigation Company.
    Společnost Spode navrhla tento námořnický vzor speciálně pro použití na lodích. Modrá barva byla zvolena kvůli moři, zlatý okraj představuje lano z výstroje. Zlatý tečkovaný vzor na okraji znázorňuje okénka lodi. Vedle bylo položeno porcelánové čajové sítko.
    Šálky, omáčník a miska na polévku ze 3. třídy: Nádobí ze 3. třídy mělo logo společnosti White Star Line na odrazení zlodějů. Jméno Titanic se neobjevilo na žádném porcelánu na palubě, což umožňovalo v případě potřeby jeho použití i na jiných lodích této společnosti.
    Na stěně byl umístěn citát:"Představte si, že si v dubnu uprostřed oceánu dáváte jahody. Celé je to naprosto neskutečné. Připadáte si jako byste byli v Ritzu." Lady Lucy Duff Gordonová, cestující 1. třídy
    Krásný byl talíř s motivem hnědých a růžových frézií. Porcelán na této lodi nebyl součástí jídelních servisů. Tento květinový talíř, jeden z 16 nalezených, pravděpodobně patřil cestujícímu nebo byl součástí zásilky z nákladu.
    Další ukázkou je šálek a podšálek, které vyrobila společnost Henry Alcock and Co. v Anglii a je to modrá verze vzoru "Emerald". Tento poloporcelán byl na přelomu století velmi populární a pravděpodobně patřil cestujícímu z Titanicu. Mezi větší předměty patří kávovar s vložkou. Tento kávovar se skládal ze dvou částí - kovové parní konvice a keramického pláště. Vyrobila ho společnost Henry Wilson z Liverpoolu a používal se na dávkování kávy v kuchyních 1. a 2. třídy.Podobné nádoby na lodi neměly vložku a používaly se na dávkování horké vody na čaj. Jsou opatřeny řadou kohoutků a ventilů na dávkování a nastavení hladiny vody a kávy.
  • 15. Jídelní lístky na 14. dubna 1912
    Na výstavě k jídelní části nesporně patřily vystavené jídelní lístky. Je zajímavé číst, na co se mohli těšit pasažéři lodi, v té době netušící věcí příštích.
    Na jídelním lístku pro 2. třídu byla tato nabídka:
    Consomé z tapioky
    Pečená treska, ostrá omáčka
    Kuřecí kari s rýží
    Jarní jehněčí, mátová omáčka
    Pečený krocan, brusinková omáčka
    Zelený hrášek a tuřínové pyré
    Vařená rýže
    Vařené a pečené brambory
    Švestkový pudink
    Vínové želé, kokosový sendvič
    Americká zmrzlina
    Míchané ořechy
    Čerstvé ovoce
    Sýrové krekry
    Káva
    Jídelní lístek pro 3. třídu
    Zeleninová polévka
    Vepřová pečeně na šalvěji a cibuli
    Zelený hrášek
    Vařené brambory
    Krekry, čerstvý chléb
    Švestkový pudink, sladká omáčka
    Pomeranče,
    Čaj
    Hovězí ragú, brambory a nakládaná zelenina
    Meruňky
    Čerstvý chléb a máslo
    Briošky s rozinkami
    Čaj
    Každý byl zvědav na to, jaké pokrmy byly na lístku 1. třídy, takže to nejlepší na konec:
    Consomé Olga, Krémová ječmenná
    Losos, omáčka Mousseline, okurka
    Filet Mignon podle Lili
    Kuřecí soté po lyonsku
    Zelenina s morkem
    Jehněčí s mátovou omáčkou
    Pečená kachna, jablečné pyré
    Svíčková, zámecké brambory
    Římský punč
    Pečená holoubátka s řeřichou
    Studený chřest na kyselo
    Paštička z foie gras (husích jater)
    Celer
    Waldorfský pudink
    Broskve v želé z Chartreuse
    Čokoládové a vanilkové banánky z odpalovaného těsta
    Francouzská zmrzlina

  • 16.Turecké lázně a tělocvična
    Jednou z nejhonosnějších prostor na Titanicu byly turecké lázně, které mohli využívat výhradně cestující 1. třídy. Nacházely se na pravoboku paluby F a skládaly se z parní, horké, vlažné a chladicí místnosti a z místnosti na šamponování. Měly vypadat co nejexotičtěji, mezi orientální prvky patřil důkladně zdobený káhirský závěs, který zakrýval okna a bronzové arabské lampy, umístěné na stěnách na modrých a zelených obkladech. Turecké lázně nebyly v ceně, vstupenky se prodávaly na recepci lodě za 4 britské šilinky nebo dolar na osobu.
    Titanic nabízel dobře vybavenou tělocvičnu, kterou mohli používat cestující 1. třídy. Tělocvična měla dva veslovací stroje, stacionární bicykl, stroj simulující jízdu na koni a dokonce rotační přístroj nazývaný elektrický velbloud. Byly k dispozici stroje na masáže zad a břicha a "raketoví" nadšenci si mohli zaplatit dolar na půl hodiny a jít si zahrát squash. Příznivci vodních sportů si mohli zaplavat v bazénu. Po tréninku často šli do tureckých lázní, kde trávili čas mezi marockými obklady a egyptskými krajkami. Sportoviště byla otevřena každý den od 10 do 18 hodin pro ženy a muže, děti tu mohly pobývat od 13 do 15 hodin.

  • 17. Nalezené a z hloubi oceánu vyzdvižené gastronomické vybavení
    Mezi vystavenými předměty mě zaujala dvojitá lžíce. Je to kombinace lžíce a sítka z lodní kuchyně Titanicu.
    K zachování etikety sloužila mísa na mytí rukou. U vystavené mísy se předpokládá, že sloužila v restauraci 1. třídy a la carte.
    Dalším předmětem je konvice na čaj z 1. třídy. Do spodní části této postříbřené konvice je vyryt nápis "Goldsmith S. A. Silversmith 112 Regent Str. Regent Plate RD 45 1002", což byl název jednoho ze dvou dodavatelů servisu na palubu Titanicu. Používal se v restauraci a la carte.
    Dále byly představeny kuchyňské hrnce. Kuchyně na Titanicu byly dostatečně vybaveny, aby bylo možné během plavby připravit více než 62 000 jídel. Vystavený kus sloužil na dušení, měl dvě rukojeti, vedle stála pánvička na omáčky. Oba kusy jsou z mědi a mají plechovou obrubu. Vyrobila je společnost E. Dehillerin z 18 Rue Coquillére v Paříži.
    O tom, jak bylo gastronomické vybavení promyšleno do detailu, svědčí keramická láhev na marmeládu. Marmeláda společnosti James Keiller and Sons Dundee byla jednou z prvních komerčních marmelád, dodnes se prodává po celém světě. Na palubě bylo mnoho lahví s marmeládou a jeden stroj na marmeládu vlastnila cestující, slečna Edwina "Winnie" Celia Trouttová.
    Samozřejmostí bylo podávat kvalitní šampaňské. Byly vystaveny láhve na šampaňské, v některých vystavených lahvích je šampaňské dosud. Mezi nejlepší šampaňské tohoto období patřily Pommery Nature 1900, Mumm´s G. H. Extra Dry 1900, Clicquot 1900 a další.
    V další vitríně byl talíř na předkrm ve tvaru trojlístku z 1. třídy. Otvory pro palce na bázi tohoto talíře stevardům umožňovaly při nabízení předkrmu před cestujícím talíř nenápadně uchopit. Mořská voda a kyselá půda rozpustily původní zlatý a tyrkysový dekor.
    Nepřehlédnutelná je i váza na květiny. Čerstvé květiny v broušených křišťálových vázách zdobily na Titanicu řadu nejluxusnějších kajut. Na základě designu vystavené vázy se předpokládá, že se používala v prostorách 1. třídy. Pod vroubkovaným okrajem je do skla vyleptaná lodní vlajka společnosti White Star Line.
    Vystavená mísa na ovoce patřila k vybavení 1. třídy. Původní zdobení bylo tvořeno modrým a žlutým dekorem podle okraje, nicméně skoro století ve slané vodě způsobilo vyblednutí barvy.
  • 18. Kavárna Verandah Café
    Kavárna se nacházela na palubě A hned za kuřárnou 1. třídy. Kavárna měla oblouková okna s bronzovým rámem, která byla vysoká více jak 2 metry. Tím se do místnosti dostávalo mnoho denního světla, což vytvářelo efekt venkovní terasy. Před okny byly palmy a někteří tuto část nazývali "palmový háj". Nábytek byl vyroben z bílého proutí, okolo každého stolu byly čtyři židle. Děti cestujících 1. třídy často používaly kavárnu jako hřiště a hrály si na šachovnicové dlažbě. Stěny kavárny zdobily zelené dřevěné mřížky, kterými se proplétaly popínavé rostliny. Díky této kombinaci kavárna připomínala atmosféru anglického venkova.
    Velké schodiště na Titanicu bylo bezpochyby jedním z jeho nejluxusnějších prvků. Nacházelo se v přední části lodi.
  • 19. Zařízení druhé třídy
    Kajuty 2. třídy na Titanicu byly porovnatelné s kajutami 1. třídy na mnoha jiných zaoceánských lodích té doby a stály téměř stejně. V každé kajutě se nacházel mahagonový nábytek, smaltované bílé umývadlo, linoleum jako podlahová krytina a každá byla navržena tak, aby v ní bylo denní světlo po celý den. Samotné postele byly vyrobeny z mahagonu a byly širší než postele konkurenčních zaoceánských lodí.
    Cestující 2. třídy si tak užívali další zařízení, která se na jiných lodích nacházela jen ve třídě první, včetně výtahu, knihovny, čítárny a prostorné promenády na palubě lodi.
    Do dubem obkládaného jídelního salónu 2. třídy, který se nacházel na palubě, se vešlo 394 cestujících. Z tohoto důvodu se jídla v místnosti ve stylu 17. století podávala na vícekrát. Ačkoli byl salón dlouhý pouze 21 metrů, rozprostíral se po celé šíři lodi a nacházely se tu dvě velké stěny s okny.
    V místnosti byl také detailně vyřezávaný příborník a uprostřed stál klavír. Na prvním obědě si mnoho cestujících 2. třídy myslelo, že byli omylem usazeni do salónu 1. třídy, když viděli všechno to krásné vybavení kolem.
    Protože kuchyně 1. a 2. třídy byly spojené, stravovali se cestující 2. třídy stejně tak dobře jako cestující 1. třídy a vychutnávali si takové lahůdky jako jarní jehněčí s mátovou omáčkou a švestkovým pudinkem.
  • 20. Někteří cestující a něco o nich
    Lawrence Beesley, cestující 2. třídy, učitel přírodních věd
    Tento 35letý muž učil přírodní vědy na Dulwich College. Studoval v Cambrigde a v roce 1903 mu byla udělena první cena v Národní vědecké soutěži v Anglii. Po téměř 10 letech výuky a ztrátě manželky dal Beesley výpověď, aby si mohl užít prodlouženou dovolenou v Americe. Během svých cest měl v plánu strávit delší čas se svým bratrem v Torontu.
    otec Thomas R. Byles, cestující 2. třídy, římskokatolický kněz
    Byl nejstarším ze sedmi dětí, v době plavby mu bylo 42 let. Vyrůstal v protestantské rodině známé svým sociálním povědomím. Po konvertování na katolickou víru v době studií na anglickém Oxfordu Byles odešel do Říma, kde byl v r. 1902 vysvěcen. Jeho mladší bratr William také konvertoval ke katolicismu a odstěhoval se do Ameriky. Tam se zamiloval do jedné ženy. Byles byl na cestě do Ameriky, aby celebroval bratrovu svatbu, která byla plánována na neděli po jeho příjezdu. Zpočátku Byles plánoval cestovat jiným parníkem společnosti White Star Line, ale na poslední chvíli změnil své rozhodnutí a vybral si Titanic. V dopise, který poslal z Cherbourgu své hospodyni, Byles komentoval velikost lodí přivážejících cestující z francouzského pobřeží: "Člun s lidmi je dost velký, ale vedle Titanicu vypadá, že bychom ho bez jakýchkoli problémů vyložili na palubu."
  • Molly" - Margaret Brownová mezi přáteli známá jako Molly, přebírá na záchranném člunu č. 6 vedení od kormidelníka Roberta Hichense a nabádá ostatní ženy ve člunu, aby mu pomohly pádlovat zpět k lodi. Později v průběhu dlouhé mrazivé noci se snaží ostatní přivést na veselejší myšlenky, vypráví jim příběhy a zpívá písně.
  • Strausovi
    Ida Strausová, manželka Isidora Strause, majitele obchodního domu Macy´s, se při nástupu do záchranného člunu č. 8 zastavuje. Odmítá opustit svého manžela a říká: "Já svého muže neopustím. Žili jsme společně a společně také zemřeme."
    Dorothy Winifred Gibsonová
    Slečna Gibsonová, filmová hvězda dosahující slávy Mary Pickfordové, se na Titanicu vrací domů, aniž by tušila, že její největší role ji teprve čeká. Po příjezdu do New Yorku přesvědčí největší filmová společnost Édair rozrušenou Dorothy, aby účinkovala ve filmu "Zachráněná z Titanicu". Jejím filmovým kostýmem jsou šaty, ve kterých tuto katastrofu přežila. Film byl uveden 12. května 1912 a měl velký úspěch. Byl to první film v dlouhé řadě snímků 20. století, které zobrazovaly ztroskotání Titanicu. Zatímco sláva Dorothy roste, ona se za podpory svého milence, ženatého producenta společnosti Éclair, Julese Brulatoura, rozhoduje pro operní kariéru. Přestože Dorothy a Jules se nakonec vezmou, jejich manželství netrvá dlouho. Dorothy se vrací do Paříže. V průběhu 2. světové války je uvězněna za antifašistické aktivity, avšak odbojové hnutí ji osvobodí: Zachráněná z Titanicu - zachráněná z vězení! Dramatický život Dorothy Gibson končí roku 1946. Je pochována v Paříži na hřbitově Saint Germain-en-Laye.
  • Bruce Ismay
    Poté, co pomáhal pasažérům do záchranných člunů, nastoupil Bruce Ismay, ředitel společnosti White Star Line, do skládacího člunu C. Je to poslední člun spuštěný na pravoboku na vodu. Na lodi stále zůstává více než 1500 cestujících.
    Benjamin Guggenheim, cestující 1. třídy, průmyslník
  • B. Guggenheim, 46 let, byl synem bohatého báňského magnáta Meyera Guggenheima. Benjamina, pátého z Meyerových sedmi synů, poslali ve věku 20 let do Colorada, aby se tam postaral o báňské zájmy svého otce. Benjamin si tam uvědomil možnosti, které spočívaly v hutnictví a zanedlouho poté otevřel první huť ve městě Pueblo. Podnik měl obrovský úspěch a rodina se brzy stala hlavním hráčem v americkém hutním průmyslu. Guggenheim se oženil s Florette Seligmanovou v roce 1894, měli spolu tři dcery - Barbaru, Benitu a Margueritte, známou jako Peggy. Ale postupem času se romantika mezi Benjaminem a Florette vytratila a Benjamin začal trávit stále méně času ve společném domě v New Yorku.Guggenheim se Titanicem vracel z výletu do Evropy, nastoupil na Titanic ve městě Cherbourg. Doprovázel ho jeho komorník Giglio a jeho francouzská milenka, zpěvačka Léontine.
  • 21. Ubytování posádky
    Projekt Titanicu vyžadoval, aby cestující byli co možná nejvíce odděleni od posádky. Kromě očekávaných interakcí se zaměstnanci jídelny, palubními stevardy a důstojníky vynaložila společnost WSL velké úsilí na to, aby zbytek posádky zůstal zcela neviditelný. Ti špinavější členové posádky technického oddělení byli ubytováni ve společných místnostech, které byly situovány v přední části lodi. V některých pokojích spalo až 50 mužů. Když se členové posádky pohybovali po lodi, museli chodit vyhrazenými cestami. Strojní posádka chodila do služby přes točité schodiště, které se nacházelo v blízkosti přídě a následně tunelem, který vedl pod kotelnami. Dále členové posádky chodili z levého boku paluby E průchodem zvaným "Skotská ulice", který byl pojmenován po anglické ulici v Liverpoolu, kde žilo mnoho námořnických rodin. Většina stevardů a stevardek byla ubytována v pokojích, které byly rozděleny podle pohlaví a rozprostíraly se podél Skotské ulice. Stravovali se rovněž odděleně.
  • 22. Cestující třetí třídy
    Byli to většinou imigranti z Evropy, kteří šli za lepším životem do Ameriky. Někteří z nich se už v USA usadili a vraceli se po návštěvách doma. Jiní jeli za příbuznými, kteří cestovali před nimi a poslali jim peníze na cestu. Někteří cestující si možná mohli dovolit lístek do 2. třídy, ale nechtěli zbytečně utrácet peníze určené na usazení v Americe.
    Lístek do 3. třídy na Titanicu do New Yorku stál 40 USD (asi 900 USD dnes), což byl velký rozdíl v porovnání se 4500 USD (asi 103 000 USD dnes) za luxusní apartmán v první třídě. Kajuta 3. třídy byla většinou obsazena čtyřmi cizinci, kteří mluvili různými jazyky.
    Kajuty byly přeplněné a velmi jednoduché. Stropy byly pokryty spletí potrubí a trámů a stále bylo slyšet hluk a vibrace motorů. Navzdory těmto podmínkám se cestujícím zdálo jejich ubytování více než přiměřené. Na rozdíl od jiných dopravních prostředků, které ve 3. třídě používaly slámu, měly postele na Titanicu skutečné matrace. Na lodi byl také pro tyto cestující otevřen prostor na palubě zadní nadstavby, který mnohé konkurenční lodě neměly. Koupelny byly také něčím navíc pro mnohé z cestujících, kteří nikdy předtím nepoužili vodovod s teplou vodou. Dvě vany pro 700 cestujících 3. třídy by dnes nestačily, ale v době, kdy se lidí koupali jednou týdně, se to dalo zvládnout.
  • 23. Kapitán Edward John Smith (27. ledna 1850 - 15. dubna 1912)
  • byl kapitán lodi Titanic, která se s ním potopila v roce 1912. Se svou manželkou měl dceru Helen Melville Smithovou. V Anglii, v Lichfieldu se nachází jeho socha.V březnu 1880 se přidal k lodní společnosti White Star Line, kde začínal jako 4. důstojník na lodi Celtic na linkách do Austrálie a do New Yorku. V roce 1888 dostal certifikát "Extra Master" a připojil se ke Královskému námořnictvu v hodnosti Lieutenant zálohy (od té doby mohl připsat ke svému jménu zkratku R.N.R.), což znamenalo, že mohl být se svými loděmi povolán do války.Po dobu 9 let byl kapitánem lodi Majestic počínaje rokem 1895. Když začala roku 1899 v Jižní Africe válka, byl povolán, aby tam se svou lodí Majestic dopravil vojáky. Obě dvě cesty do jižní Afriky se obešly bez incidentu, za což obdržel od krále Edwarda VII. medaili. Nakonec se stal komodorem flotily White Star Line. Někteří pasažéři by se plavili přes Atlantik jen pod jeho velením. Proslavil se jako "milionářský kapitán" kvůli tomu, že vyšší společenské vrstvy v Anglii žádaly, aby velel lodím, na kterých se plavily. Od té doby, co se roku 1904 stal komodorem, byla pro něj rutina, že byl povoláván, aby velel novým lodím na jejich prvních plavbách. Roku 1904 byl povolán velet nové, svého času největší lodi na světě společnosti White Star Line, lodi Baltic, jejíž první plavba z Liverpoolu do New Yorku 29. června 1904 proběhla bez potíží. Po třech letech na Balticu mu byla přidělena jeho druhá největší loď Adriatic, jejíž první plavba opět proběhla bez potíží. Během služby na Adriaticu obdržel medaili za "dlouhou službu" Královskému námořnictvu společně s povýšením u White Star Line na velitele. Teď by se mohl podepisovat jako Commander Edward John Smith, R. N. R.Na Titanicu: Nejoceňovanější kapitán White Star Line byl i přes minulé problémy kapitán na nové lodi Titanic, když opouštěla během své první plavby Southampton. Ačkoli některé zdroje říkají, že se rozhodl jít po první plavbě Titaniku na odpočinek, článek, který se objevil v časopisu Halifax Morning Chronicle 9. dubna 1912 říkal, že kapitán Smith by zůstal u Titaniku až do té doby, než společnost postaví větší a lepší loď. 10. dubna 1912 si Smith, který měl na sobě buřinku a dlouhý kabát vzal taxi od svého domu až k southamptonskému přístavu. Na Titanic přišel v 7:30 hodin ráno a připravoval se na nástup v 8 hodin na palubě. Šel do své kajuty, aby dostal zprávu o plavbě od svého vrchního důstojníka Henryho Wilda. Když se Titanic ve 12:14 rozjel, málem se srazil s lodí New York. Jeho rychlý zákrok zabránil předčasnému ukončení první plavby. Někdo to považoval za nešťastné znamení, podobně jako když se Olympic srazil s lodí HMS Hawke pod velením kapitána Smithe. 14. dubna 1912 ve 23:40 se Titanic srazil s ledovcem poblíž New Foundlandu v severním Atlantiku. Za 2 hodiny a 40 minut se loď potopila. Zahynulo asi 1523 lidí a on byl jedním z nich.Jeho smrt: O osudu kapitána Smithe existují protichůdné zprávy. Někteří přeživší včetně druhého důstojníka Charlese Lightollera svědčili, že Smith přišel na můstek v tichosti kolem 2:10, deset minut před tím, než se loď definitivně potopila. Zamkl se v kormidelně a zemřel u kormidla poté, co se pod tlakem vody prolomila okna a voda místnost zcela zatopila. Robert Williams Daniel, cestující v 1. třídě, po své záchraně vypověděl pro New York Herald (vydání ze dne 19. dubna 2012), že byl svědkem utonutí kapitána Smithe v kormidelně. "Viděl jsem kapitána na můstku. Moje oči se upíraly přímo na něj. Paluba, ze které jsem vyskočil, byla už pod vodou. Voda stoupala pomalu, byla na úrovni podlahy můstku. Pak kapitánovi do pasu. Dál jsem ho už neviděl. Zemřel jako hrdina." Tato svědectví jsou podpořena knihou Roberta Ballarda The discovery of the Titanic a některými historiky. Vznikl tak ikonický obraz ve prospěch Smitha. Další zdroje však tvrdí, že Smith byl aktivně přítomen v rádiové (komunikační) místnosti, vydával aktualizace polohy lodi pro lodě reagující na tísňové volání. Zpočátku kolovaly zvěsti, že se Smith zastřelil. To uvedly Washington Times a francouzský L'Excelsior, které stavěly na výpovědích Gretchen Longleyové a Ruth Dodgeové. Přeživší členové posádky ovšem tyto domněnky důrazně popřeli.V dalším svědectví uvedl mladší spojař Harold Bride, že v době kdy pracoval na uvolnění skládacího člunu "B" (Collapsible B), viděl kapitána Smithe skočit do moře na pravoboku lodi ve chvílí, kdy voda začala zaplavovat můstek. Toto potvrdila i cestující první třídy paní Eleanor Widenerová, které se v té době nacházela na záchranném člunu č. 4 (nacházejícím se nejblíže potopené lodi). Je možné, že pozorovanou osobou byl šestý důstojník James Moody, který byl v té době také viděn, jak skáče z lodi, zdá se však nepravděpodobné, že by si Bride, který znal jak Smithe tak Moodyho, mohl oba muže splést. Také pasažér druhé třídy William John Mellors a hasič Harry Senior, kteří se zachránili na skládacím člunu "B", svědčili, že Smith skočil z můstku.
  • Zprávy tvrdící, že Smith měl dopravit dítě vodou k záchrannému člunu a následně se obrátit a plavat zpět ke své potápějící se lodi nebo se utopit v ledové vodě, jsou téměř jistě smyšlené, jak potvrdili historici v dokumentu Titanic: Death of a Dream. Svědectví některých přeživších však naznačují, že kapitán Smith mohl doplavat k skládacímu člunu "B" a následně zemřít ve vodě na podchlazení. Plukovník Archibald Gracie svědčil, že k přeplněnému člunu připlul neznámý plavec, ke kterému jeden z mužů na palubě hlasitě pronesl "Držte se toho, co máte, starý pane, ještě jeden muž na palubě a půjdeme ke dnu všichni." Plavec odpověděl: "Dobře, chlapci. Hodně štěstí a Bůh s vámi." Gracie muže sám neviděl a nemohl jej tedy identifikovat, ale někteří další přeživší tvrdili, že v daném muži poznali kapitána Smithe.
    Osud kapitána Smithe pravděpodobně zůstane nevyjasněn. Titanic narazil na ledovec 14. 4. 1912 ve 23:40, ale potopil se až ve 2:20 ráno následujícího dne. Smrt kapitána Smithe je tudíž datována dnem 15. dubna 1912.
    Pomník: Na jeho památku byla v Beacon Park v Lichfieldu vztyčena a 29. července 1914 jeho dcerou Helenou odhalena socha kapitána Smithe. Pamětní deska na podstavci sochy nese jeho plné jméno se všemi tituly, daty narození i úmrtí, následováno textem: Odkázal svým krajanům památku a příklad velkého srdce, odvážného života a hrdinné smrti. Buďte Britové. Poslední dvě slova textu pamětní desky jsou podle některých svědectví posledními slovy kapitána Smithe.
  • 24. Uhlí a situace v kotelně 
  • V průběhu měsíců, které předcházely první plavbě Titanicu, omezila stávka horníků dostupné zásoby uhlí a hrozilo, že datum vyplutí Titanicu, které bylo plánováno na 10. dubna 1912 bude třeba posunout. Přesto, že stávka skončila 6. dubna, nezbývalo dost času na to, aby bylo uhlí dopraveno do Southamptonu, a tak byla společnost White Star Line nucena použít uhlí, které bylo určeno pro ostatní lodě společnosti - včetně zbylého uhlí z Olympiku - a musela ho dopravit na Titanic. Loď nakonec vyrazila s 5892 tunami uhlí na palubě, což naplňovalo kapacitu přibližně z 89%. Tato zásoba postačovala k tomu, aby loď doplula až do New Yorku.
    • "Objeví-li se jakékoliv pochybnosti, dejte mi okamžitě vědět." Edward J. Smith, kapitán
    159 topenišť spotřebovalo až 850 tun uhlí denně a vygenerovalo přibližný výkon 51 000 koní. Za každý l metr plavby spálil Titanic 1,5 kg uhlí, tudíž 30 kg hromádka uhlí dokázala loď posunout o 20 metrů kupředu, nebo ji hnát plnou rychlostí po dobu 1,5 sekundy. V kotelně Ve 23:40 v noci 14. dubna v kotelně číslo 6 vpředu na pravoboku ... hlavní topič Frederick Barret zaslechl nečekané praskání a potom zvuk, jako by se hrom valil přímo na něj:"Křičel jsem: Zavřete všechny klapky! Tento příkaz plnili, ale náraz přišel dřív, než jsme je všechny zavřeli. Na mém stanovišti přibývala voda. S Haskerthem jsme spolu skočili ke dveřím do části č. 5. Vodotěsné dveře mezi sekcemi byly otevřené a zavřely se právě ve chvíli, kdy jsme skrz ně proskočili."Na výstavě je možno vidět část lodní lávky nebo bezpečnostní dveře.
  • 25. Bezpečnostní a vodotěsné dveře
  • Na palubě Titanicu bylo v kancelářích lodního hospodáře bylo několik bezpečnostních dveří kvůli cennostem a v restauracích kvůli hotovosti. Tyto dveře z mosazi a ocele jsou pravděpodobně součástí denního trezoru z restaurací a la carte. Plaketa má na přední části nápis: "Thomas Perry and SON LD. BILSTON-OHNIVZDORNÝ TREZOR".Titanic byl navržený tak, že loď dělilo 16 příčných vodotěsných komor, které byly zajištěny vodotěsnými dveřmi na šesti nejspodnějších palubách lodě. Mnohé z těchto dveří na horních palubách se zavíraly ručně. Avšak nejdůležitější z těchto dveří, ty v kotelnách hluboko v lodi, se daly zavřít automaticky stisknutím vypínače. Díky tomu někteří Titanic nazývali "prakticky nepotopitelným".
  • 26. Jak šel čas...
    • 17:30 - 19:30
    Cestující, kteří se procházejí na palubě lodi, si všímají prudkého poklesu teploty. Během těchto dvou hodin teplota klesá z 6°C na 1°C.
  •  21:50
  • Teplota vody se do lodního deníku zaznamenávala každé dvě hodiny, vždy 10 minut před celou hodinou. Ve 21:50 zaznamenává kormidelník Hichens, že teplota spadla na 0°C.


  • 27. 14. dubna 1912

  • Do připlutí do New Yorku zbývají necelé dva dny a cestující se již začínají těšit na své nové životy. Společenské místnosti 3. třídy jsou nabity vzrušením. Zatímco v 1. třídě pořádá zdejší smetánka slavnostní večeři na počest kapitána Smithe, kterému chce tímto pogratulovat k uskutečnění další bezpečné plavby. Ačkoliv Titanic obdrží během dne bezpočet varování před ledovci, i přesto jede plnou parou vpřed rychlostí 21 uzlů - tedy téměř maximální rychlostí.

  • 28. "Ledovec přímo před námi"
    Dne 14. dubna je noc mrazivě chladná. V pozorovacím koši jsou Frederick Fleet a Reginald Lee a sledují nezvykle klidné moře. Ani jeden z nich nemá dalekohled, který se při shonu příprav Titanicu na jeho první plavbu ztratil, což jim ještě ztěžovalo jejich úlohu po dobu bezměsíčné noci.
    Náhle se před přídí lodi vynoří tmavá hora. Fleet popadne zvon a třikrát s ním zazvoní, potom zavolá na můstek: "Ledovec přímo před námi!"
  • První důstojník William Murdoch na můstku zavelí otočit kormidlo a spustit zpětný chod, ale Titanic se otáčí velmi pomalu. Uplyne mnoho dlouhých sekund, než se příď začne pohybovat - Titanic obeplouvá hlavní část ledovce, avšak pod hladinou narazí do jeho výčnělku, čímž vzniká šest malých otvorů v rozpětí asi 90 metrů na trupu lodě a otvírá se tak šest vodotěsných komor.Po srážce prozkoumá projektant Titanicu Thomas Andrews jr. škodu a oznámí katastrofální zprávu kapitánu Smithovi. Loď je schopná plavby se dvěma zaplavenými komorami. Dokáže plout po ztrátě čtyř komor. Ale po tomto poškození je její potopení "matematicky jisté". Titanic je odsouzený k záhubě.
  • 29. Telegraf
    Hned, jak první důstojník William Murdoch dostal zprávy z vraního hnízda, vydal rozkaz otočit kormidlo doprava a plnou parou vzad. Tato zpráva okamžitě odešla lodním telegrafem do strojovny. Titanic se nicméně otáčel velmi pomalu a ledovec ho při proplouvání okolo zachytil, přičemž se loď otřásla.
  • 30. Jak líčí srážku pasažéři?
    "Přes okna jsme viděli, jak led škrábe boky lodě." Lawrence Beesley, cestující 2. třídy
    "Jen tupý náraz." George A. Harder, cestující 1. třídy
    "Ani jsem necítil ten náraz ... ani trošku to s námi nezatřáslo." Harold Bride, radista společnosti Marconi
    "Byl to pořádný náraz, jako hrom, jako když hřmí hrom." William Beauchamp, požárník ve službě
    "Oblékli jsme si nejlepší šaty a jsme připraveni jít ke dnu jako džentlmeni." Benjamin Guggenheim, cestující 1. třídy
    "Nejdříve ženy a děti!" Tato slova někdo křičel pořád dokola... Pro mě znamenala bezpečí, ale také největší ztrátu, jakou jsem kdy utrpěla, ztrátu mého manžela." Charlotte Collverová, cestující 2. třídy


  • 31. Osudná plavba

  • "Mnoho lidí zahynulo v průběhu této noci chladem. Jak jsem stál mokrý a po kolena v ledové vodě, zdálo se mi, že do svítání uběhlo mnoho času. Upřímně si myslím, že mnozí z nás ani neočekávali, že uvidí denní světlo."

    "Když však doopravdy vyšlo slunce, většina z nás měla stále zdviženou hlavu a směrem k nám se plavila loď Carpathia. Pomalu sbírala čluny, jeden za druhým. Konečně byl každý v bezpečí na palubě. S o něco více než 700 zachráněnými se otočila zády k místu tragédie a zamířila k New Yorku."  Charles Lightoller, druhý důstojník
  • 32. Co zbylo po cestujících
    • Viděli jsme dost věcí, vytažených z hlubin.
      • Přívěšek k dámským hodinkám - tento devítikarátový zlatý přívěšek na hodinky má ozdobné perličky a řetízek ve tvaru kapky.
      • Kousek hřebenu - tento malý kousek osobního hřebenu se našel v pozůstatcích kufru.
      • Večerní dámská taštička - tato nádherná síťovaná taštička byla pravděpodobně nošena k večerním šatům. Kabelka má řetízek s oválnými očky, rám je ruční práce s vybíjeným květinovým vzorem.
      • Devítikarátové zlaté náramkové hodinky s bílým porcelánovým ciferníkem.
    • Palcové porcelánové pojistky 20 A
    • Francouzské mince 10 a 5 franků, australská mince 6 pencí
    • Modrá lahvička na lék
    • Holicí strojek Gillete, krabička na žiletky a žiletka
    • Věšák na šaty a další věci ...
    • Osobní majetek Edgara Samuela Andrewa
    • Cestující 2. třídy Edgar Samuel Andrew se narodil v Argentině v roce 1895 anglickým rodičům. Po dobu studií v Anglii dostal v roce 1912 pozvánku na bratrovu svatbu v USA. Edgar si původně rezervoval cestu do N. Yorku na parníku Oceanic, ale pro uhelnou stávku byl nucen si zarezervovat místo na Titanicu. Díky této změně musel odcestovat dříve, než si naplánoval. V dopise adresovaném Josey Cowenové, přítelkyni z Argentiny, která plánovala navštívit Anglii, Andrew napsal: "Je to neuvěřitelné, že musím odejet pár dní před tvým příjezdem, ale nemám jinou možnost, musím jet. Představ si, Josey, naloďuji se na největší parník na světě, ale opravdu na to nejsem vůbec hrdý a přeji si, aby Titanic ležel na dně oceánu." Edgar Samuel Andrew zahynul při potopení lodi.
    33. Lodní kapela
  • Když pasažéři nastupují do záchranných člunů, hlavní účetní Herbert McElroy nechává nastoupit 8člennou lodní kapelu na člunovou palubu a nařizuje jí, aby hrála. Zatímco lidé nastupují do člunů, které jsou následně spuštěny na vodu, kapela hraje veselé skladby. Stejně jako obsluha z restaurace a la carte jsou členové kapely ve zvláštní pozici: jakožto najatí soukromníci nejsou považováni za posádku, která pomáhá se spuštěním záchranných člunů a nejsou ani pasažéry, kteří mohou do těchto člunů nastupovat a uniknout tak z potápějící se lodi. Hrají tedy dál. Poté, co jsou všechny záchranné čluny spuštěny na vodu, kapelník Wallace Hartley zvedne svůj smyčec a kapela hraje svou poslední skladbu. Pravděpodobně hraje píseň "Blíž k tobě, Bože můj". Hartley si totiž přál, aby tato píseň zazněla na jeho pohřbu.
    • Nikdo z hudebníků na Titanicu nepřežije. 
      34. Housle z Titanicu
    Dne 23. října 2013 byly vydraženy housle z Titanicu za rekordní sumu 900 000 liber. Je to nejvyšší cena, jakou kdy soukromý sběratel za předmět z Titanicu zaplatil. Aukci pořádala aukční síň Henry Aldrigde and Son. Samotné aukci předcházelo sedm let odborných posudků a testů, které ověřovaly pravost houslí. Původně se předpokládalo, že se housle z růžového dřeva navždy ztratily na mořském dně, když jejich majitel, houslista z Titanicu Wallace Hartley zahynul v chladných vodách Atlantiku. Wallace Hartley dostal housle od své snoubenky Marie Robinsonové v roce 1910. Hrál na ně ve své kapele a poté i na palubě Titanicu. Podle výpovědí svědků na housle hrál i ve chvíli, kdy se Titanic potápěl. Měl je pravděpodobně přivázané k tělu v kožené brašně, když ho 10 dnů po ztroskotání Titanicu vylovili z moře. Našel se také telegram jeho snoubenky, která v něm děkovala kanadským úřadům, že jí housle po milém vrátili. Po její smrti housle dostala kapela Armády spásy, odkud přešly do rukou učitele hudby. Ten se v dopise svěřil: "Prakticky se na ně nedá hrát, nepochybně kvůli jejich dobrodružnému životu." Od něj housle putovaly k poslednímu majiteli, který je vlastnil víc jak 75 let. Jeho rodina se na aukční síň obrátila až v roce 2006.
  • 35. Nalezené měřící přístroje a součásti
    Vystavené pouzdro kompasu
    V 17:45 kapitán Smith zavelel ke změně kursu na severu 71°západně, protože předpokládal, že tak zmenší pravděpodobnost srážky Titanicu s ledem. Smith tento příkaz vydal příliš pozdě, takže se Titanic dostal jižněji mimo obvyklé dopravní trasy.
    Čtyři kompasy z paluby Titanicu vyrobila společnost Kelvin and James White. Původně se toto těžké skleněné pouzdro kompasu utěsnilo a naplnilo benzínem. Růžice kompasu se vznášela v této tekutině a ukazovala sever pomocí drobných magnetů.
    Logometr a vrtulový rychlometr
    Důstojníci na Titanicu používali tento logometr na výpočet rychlosti a vzdálenosti. Na konci přístroje bylo připojené lano několik set yardů dlouhé a ukončené vrtulkou. Na výpočet vzdálenosti a rychlosti se vrtulka vláčela vodou za lodí a důstojníci počítali na číselníku počet otáček za hodinu.
    Konzola jeřábu na záchranné čluny
    Litinové konzoly byly na palubě nainstalované v blízkosti záchranných člunů. Používaly se na ovládání nebo zabezpečení lana na jeřábu použitém na spuštění nebo vytáhnutí záchranných člunů.
    Železná úhelníková konzole pro trup lodi
  • 36. Místo katastrofy
    RMS Titanic se ztratil 15. dubna 1912 ve 2:20 a byl objevený 1. září 1985. Po dobu 73 let ležel pod hladinou severního Atlantiku, kde je tlak vyšší než 380 barů.
    Titanic leží 400 námořních mil jihovýchodně od Newfoundlandu v hloubce 3800 m. Loď se potopila, když se roztrhla spodní část trupu. Přední a zadní část se oddělily a přistály na dně oceánu vzdálené od sebe 550 m. Osobní předměty cestujících a vybavení lodi se rozptýlily kolem.
    Pomocí důmyslných hloubkových ponorných těles udělala společnost RMS Titanic několik výzkumných a záchranných expedic na místo ztroskotání. Vždy v letním období v letech 1987, 1993, 1994, 1996, 1998, 2000 a 2004 byly vykonány společné americko-francouzské a americko-ruské expedice. Do nynějška zachránily 5500 artefaktů.
    V létě 2010 zorganizovala společnost RMS Titanic, Inc., osmou expedici na místo, kde vrak leží. Byla použita vozidla odolná vůči drsnému prostředí hluboko v oceánu. Expediční tým podnikl množství plánovaných úkolů včetně nahrávání stovek hodin ve vysokém rozlišení a 3D videa vraku lodi, což umožní vědcům vidět a studovat detaily Titanicu způsobem, jakým to dosud nebylo možné.
  • 37. Rezavé rampouchy
    Úvodní ponory k Titanicu odhalily, že loď je pokryta červenooranžovými rampouchovitými strukturami, které se nazývají "rusticles" (rezavé rampouchy). Vytváří je velké množství bakterií a hub, které společnou činností ničí vrak. Podle dr. Roye Cullimora z university Regine v Kanadě mají rezavé rampouchy pevný obal a mimořádně porézní vnitřní struktury, které fungují jako "domov" pro bakterie.
    Bakterie z těchto struktur přispívají ke korozi respektive ničení Titanicu. Jednoduše řečeno, tyto organismy "ožírají" loď tak, že z prvků ve struktuře žijí a rostou. Železo používají k dýchání (podobně jako lidé používají kyslík) a na přeměnu potravy na energii. Železo také dává těmto ztvrdlinám dominantní rezavou barvu. Někteří zpochybňovali tuto teorii degradace Titanicu a představili náhradní scénář, při kterém se rez loupe z lodi kvůli samotným chemickým procesům.
    Dr. Cullimore věří, že příroda pomalu ničí Titanic, který se jednoduše stane nánosem železné rudy na dně moře. Prostřednictvím pokračujícího výzkumu a studia Titanicu se dají získat plány, vycházející z daného ekosystému, jež zachovají a ochrání toto místo i v budoucnosti.
  • 38. Zprávy o potopení Titanicu
    Zprávy o potopení Titanicu se dostávaly do světa po částech. První zprávy informovaly, že se parník Virginian dostal k Titanicu včas, zachránil loď i všechny na palubě. Zanedlouho však vyšla hrozná pravda najevo. Titanic se potopil, zachránilo se 705 lidí, 1523 neštěstí nepřežilo.
    Podrobná zpráva o srážce Titanicu s ledovcem - Z Nového Yorku, 17. dubna (Z dobového tisku)
    Teprve dnes uveřejňují listy podrobnosti o děsné srážce. Když "Titanic" narazila na ledovou horu, jela rychlostí 18 uzlů za hodinu. Srážkou byla zničena úplně paluba, postranní stěny rozmačkány a proraženy a také příď byla z polovice rozmačkána. Též několik záchranných člunů bylo roztříštěno. Kusy ledu padaly na celou palubu.
    Ačkoliv obrovský parník narazil na ledovou horu přídí, zdvihla se tato několik metrů z vody a loď se pak silně naklonila. Byla obava, že se překotí. Kolísáním ledovce uvolnily se četné plotny na přídi, takže do lodi začala vnikati voda. Čerpadla přesto, že pracovala pod největším tlakem, nestačila vodu vyčerpávati. Rozdrcená přední část lodi začala klesati do hlubiny, zatímco celá loď se na stranu nakláněla. Když loď klesala stále více a více do vody, padaly ještě na ni balvany ledu, vážící několik tisíc tun, hlavně na příď a tak katastrofu urychlovaly.
    Na lodi byl mezi cestujícími nevylíčitelný zmatek. Prudkost srážky byla tak silná, že celá loď zapraskala. Vše, co bylo na lodi pohyblivé, se roztříštilo. Okamžitě byl každý muž posádky na svém místě. Kapitán Smith udílel rozkazy a byl všude. Pořádek byl udržován, takže četné čluny mohly býti na hladinu spuštěny. Ženám a dětem bylo popřáno odejíti nejdříve. Udály se srdceryvné scény, kdy ženy, matky, sestry a děti se loučily. Věděly všechny jistě, že ona část, která zůstala ještě několik okamžiků na lodi, více zachráněna nebude.
    Několik člunů hned při spouštění na vodu, bylo roztříštěno. Když pak "Titanic" počal se potápěti, tu vnikla voda velmi brzy do strojovny a zatopila ji úplně. Apparát bezdrátové telegrafie přestal pracovat a také elektrické světlo zhaslo, takže Titanic zahalen byl temnotou. Jen několik pochodní šířilo světlo, které však bylo velmi slabé. Zpráva tato končí dodatkem, že čluny od "Titanicu" odrazily, když loď byla již úplně ve vlnách.
    Dle druhé zprávy obdržel kapitán z "Olympic" tuto depeši: "Odvolávejte všechny zprávy, že Virginia a Pa...(?) mají zachráněné trosečníky na palubě. Také na palubě Turnesie nejsou žádní trosečníci a myslím, že pouze ti přežili katastrofu, kteří jsou na palubě "Carpathia". Druhý, třetí, čtvrtý a pátý důstojník jakož i druhý důstojník od Marconiho aparátu, jsou jedinými důstojníky, kteří se zachránili.
  • 39. Další zpráva: Katastrofa Titanicu
  • Počet mrtvých 1600 osob
    Strašlivá zpráva o hrozné katastrofě je v plném rozsahu telegramy a kabelogramy potvrzena. Katastrofu zavinily vedle přírodní moci též - zákonné předpisy o ochranných prostředcích dopravních lodí. "Titanic" měl o 4 záchranné lodice více, než zákon předpisuje, tyto lodice počtem 20 stačily k zachránění pouze 705 cestujících. Je tudíž dokázáno, že kdyby měla loď poměrně záchranné prostředky k své obrovitosti, nebyla by si vyžádala katastrofa než obětí hmotných. Lidé mohli býti zachráněni! To uznávají mezinárodní plavební společnosti, které zahájily ihned akci k zabezpečení mezinárodního postupu všech společností v zájmu bezpečnosti dopravy. Zajímavo je, že předpisy týkající se bezpečnostních opatření lodí, datují se z roku 1894, od kteréžto doby nebyly přes ohromný rozmach, který ve stavbě lodí nastal, změněny.
    Svým titanstvím symbolická katastrofa vzbudila v celém kulturním světě ohromnou účast. Korunované hlavy, prezidenti a parlamenty vyslovují společnosti White Star Line a prezidentu Taftovi svoji soustrast. Příčina katastrovy bude na návrh senátu v Novém Yorku podrobena důkladnému vyšetření. Pro pozůstalé oběti "Titanicu" zahájena londýnským lordmajorem sbírka, k níž první přispěli anglický král, královna a královna vdova. ¨
    Zajímavý je tragický rozhovor prostřednictvím jiskrového telegrafu mezi úředníky lodi "Virginian" a "Titanicem". "Kdo jste?" tázal se telegrafista "Virginianu", když zazněl v pondělí o 10. hodině 40. minutě dopoledne signál. "Come quick! Danger, Titanic" (Přijeďte rychle, nebezpečí, Titanic). Narazili jsme na ledovec. Svrchované nebezpečí. Přijeďte na pomoc!"
    A celé tři hodiny chvěl se vzduch vibrací jiskrových depeší "Titanicu" - až se obr odmlčel. Klesal do hloubi 5500 metrů k věčnému spánku...
  • 40. Víte, že?
    Lodní šroub Titanicu byl větší než dělnický rodinný domek.
    Komínem Titanicu by mohla projet parní lokomotiva.
    Kotle Titanicu spotřebovaly až 800 tun uhlí denně.
    Počet záchranných člunů na Titanicu byl snížen jen proto, aby cestující měli lepší výhled na moře.
    Ledovec, který potopil Titanic, se utrhl takřka ve stejnou dobu, kdy se rozhodlo o stavbě Titanicu.
    Čtvrtý komín Titanicu byl falešný, aby loď vypadala majestátněji.
    10 let před katastrofou Titanicu vznikl román, který tragédii Titanicu podrobně popisuje a jehož autor W. T. Stead na Titanicu zahynul.
    Na jednom ze záchranných člunů bylo pouze 12 pasažérů, přitom místa bylo pro 65 pasažérů.
    Když se Titanic potápěl, byla poblíž další loď, která však nereagovala na volání SOS.
    Důstojník Titanicu Charles Lightoller při vyšetřování vypovídal, že Titanic šel ke dnu vcelku a nerozlomil se.
    Titanic se ještě v přístavu v Southamptonu málem srazil s jinou lodí.
    Operace vedená dr. Robertem Ballardem, která vedla k nalezení vraku Titanicu v r. 1985, byla ve skutečnosti krycí akcí tajné mise amerického válečného námořnictva při vyšetřování nehody dvou jaderných ponorek během studené války.
    15 členů z posádky Titanicu, kteří přežili ztroskotání, posléze spáchalo sebevraždu.
  • 41. České kořeny na Titanicu
    V roce 1912, kdy Titanic vyplul, ještě neexistovaly samostatné české země, takže každý Čech byl na soupisu cestujících uveden jako obyvatel Rakousko-Uherska. Takových lidí bylo na palubě celkem 49. Z toho 44 ve 3. třídě, 4 ve 2. třídě a 1 dokonce v 1. třídě. Občanství se uvádělo pouze u cestujících, záznamy o členech posádky a údaje o občanství se vůbec neuváděly.
    Mária Lovasiková - Ihned po potopení se nejvíce psalo o Márii Lovasikové, která údajně cestovala za bratrem do Philadelphie. Na Titanic se nechala najmout jako pomocnice v kuchyni. Seznam členů posádky však její jméno neuvádí. A mezi zachráněnými také nebyla.
    Michel Navratil a synové - Michel Navratil, krejčí narozený v Seredi, mluvící maďarsky a žijící ve Francii, se na Titanic nalodil pod falešným jménem Louis M. Hoffman. Proč? Jeho manželství s velmi mladou temperamentní Italkou příliš nefungovalo a tak se rozhodl, že před ženou uprchne do Ameriky a začne tam nový život. Vzal s sebou i oba jejich syny - 4letého Michela a 2letého Edmonda. Ve strachu z úřadů syny přejmenoval zdrobnělinami Lolo a Momon. Když se začal Titanic potápět, utíkal pan Navratil s dětmi v náručí k poslednímu záchrannému člunu D, do kterého se snažila dostat spousta cestujících. Mladšího Edmonda posadil do člunu jako prvního. Protože člun už začali spouštět, musel staršího Michela do člunu doslova hodit. On sám se do něj už nedostal. Obě děti zachránila loď Carpathia a jejich fotografie s titulkem "Sirotci z Titanicu Lolo a Momon" obletěla celý svět. Po jejím prvním zveřejnění, projevilo zájem o jejich adopci více než 350 rodin z celého světa. Naštěstí hochy na fotografii poznala jejich matka, se kterou se brzy setkali. Bohužel sama byla těmito událostmi natolik otřesena, že velkou část života poté pobývala v nervových sanatoriích. Malý Michel o svých zážitcích na Titanicu téměř celý život mlčel. Až v roce 1985, kdy byl objeven vrak Titanicu, poprvé promluvil. Jeho dcera Elisabeth Navratilova, která v současnosti žije ve Francii, na základě jeho vzpomínek napsala knihu "Děti Titanicu".
    Emil Taussig
    Cestující 1. třídy pan Emil Taussig na Titanicu opravdu cestoval, ale nebyl českého původu, jak tvrdil oblíbený deník Národní politika, který vyšel již ve středu 17. dubna 1912. Novináři tehdy také tvrdili, že pan Taussig z Prahy cestu přežil, k čemuž jemu i jeho rodině blahopřáli. Bohužel, pan Taussig tragédii nepřežil a ještě ke všemu byl Američan. Ve člunu č. 8 se však zachránily jeho žena a dcera.
    Josef Kielbasa
    Snad nejvíce se proslavil Josef Kielbasa, který o sobě tvrdil, že ztroskotání Titanicu přežil a dokonce prý připravil o místo ve člunu samotného kapitána Smithe. Až do své smrti byl ochoten přísahat, že v 16 letech pracoval na palubě legendárního plavidla jako pomocný číšník. Ve chvíli nárazu Titanicu do ledovce prý zrovna nesl tác plný piv a div že se nepolil. Pak mu jeho přítel telegrafista Philip Albert pošeptal, že dostal rozkaz vysílat SOS. Kielbasa prý zanechal práce a spěchal na horní palubu. Jeho jméno však v žádném seznamu posádky nefigurovalo. Radista se ve skutečnosti jmenoval John Georg Phillips a s pomocným personálem na lodi by se nebavil, zvlášť, když Kielbasa neuměl anglicky. Jméno Kielbasa se na seznamu posádky lodi nikdy nenašlo.
    Alois Jelitík
    Ačkoli na palubu Titanicu nikdy nevstoupil, tento pilníkář z Mohelnice, byl pro mnoho zachráněných z Titanicu důležitou osobou. Právě jeho ruce to byly, které vytahovaly promrzlé cestující ze záchranných člunů na palubu lodi Carpathia. Patřil totiž k její posádce.
    Emil Brandeis
    Český tisk upozorňoval na dalšího cestujícího s českým jménem, jednalo se však o amerického občana Emila Brandeise, 48 let, který se do Ameriky přistěhoval z Prahy. E. Brandeis cestoval jako zástupce firmy do Evropy pravidelně každý rok. Na Titanic se nalodil v Cherbourgu. Po ztroskotání bylo jeho tělo identifikováno údajně díky cenným osobním předmětům, např. diamantovým manžetovým knoflíčkům a zlatému řetízku k hodinkám.
    Karel Stanke
    Loď se potápí, kapela stále hraje. Členem tohoto výjimečně chrabrého orchestru byl prý i Čech Karel Stanke. Mezi osmi hudebníky, které společnost najala, však jeho jméno chybí. "Bylo nás ve vodě dohromady devět. Aby nás moře nerozdělilo, svázali jsme se proužky plátna natrhaného z kuchyňských zástěr a plavali rychle od místa katastrofy". Prý v ledové vodě vydrželi až do rána, než je vytáhla záchranná loď. Na rozdíl od skutečných trosečníků, kteří po několika minutách umrzali. Jeho vyprávění se velmi podobá německému filmu o Titaniku.
    Viktor Halva
    Mladík z Čech, který se údajně dostal na palubu Titanicu jako černý pasažér při zmatku při nakládání zásob. Bez znalostí cizích jazyků přemluvil neznámého muže, aby ho ukryl u sebe v kajutě 3. třídy. Halva ji údajně opustil až těsně před potopením Titanicu. Bylo mu jasné, že na záchranný člun se nedostane. Proto neváhal a skočil do ledového oceánu. Na rozdíl od ostatních cestujících, kteří ve vodě již po pár minutách umírali na podchlazení, on prý doplaval mnoho desítek metrů k jednomu z posledních záchranných člunů. Bohužel i tento příběh odporuje nemilosrdným přírodním zákonům a je tedy jasné, že pan Halva na palubu Titanicu nikdy nevstoupil.
    Rudolf Linhart
    Tehdy 29letý mladík se šviháckým knírkem pocházel z Rokycan. Na Titanicu prý pracoval jako stevard a i přes svou  chabou angličtinu údajně těsně před srážkou s ledovcem obsluhoval amerického milionáře pana Astora. Rudolf Linhart byl ve své výpovědi o katastrofě tak přesvědčivý, že dokonce natočil své vzpomínky o ztroskotání v roce 1952 pro stanici Rádio Praha. Ani jeho jméno však nenajdeme na seznamu posádky a v jeho výpovědi nalezneme mnoho nejasností, či přímo báchorek.
    Český porcelán
    Část luxusního servírovacího nádobí pro nejznámější parník světa vyrobila a dodala česká porcelánka Pirkenhammer z Březové na Karlovarsku. Jeden ze zachovaných talířů se v USA dražil za cenu převyšující 1 200 000 Kč. Porcelánka téměř s dvousetletou tradicí bohužel v r. 2000 zkrachovala.
    Fotografie ledovce
    "Moře bylo plné trosek. Na ledovci, jenž poslal před 5 dny Titanic ke dnu, byly velmi dobře vidět rýhy po srážce", řekl Štěpán Řehořek, Čech na palubě německé lodi Bremen, který tehdy ledovec vyfotografoval. Je to jediný známý snímek osudového ledovce a stal se tak nesmírně cenným dokumentem největšího námořního neštěstí všech dob.

  • 42. Největší výletní loď současnosti
    Největší výletní loď všech dob dokončují stavitelé ve Francii. Nese jméno Harmony of the Seas a na širé moře má vyplout v květnu 2016. Loď je dlouhá 362 metrů, má 16 palub a pojme až 6360 cestujících a 2100 členů posádky. Šířka lodi je 66 metrů, výška 70 metrů. Doposud největší plavidlo Queen Mary 2 je o 20 metrů kratší. Na lodi je 2800 apartmánů, 20 restaurací, divadlo, bazény, lezecké stěny, ledové kluziště, basketbalové hřiště a hřiště na golf. A samozřejmě obchody, kadeřnictví, wellness centra a spousta dalších lákadel. Práce na této obří lodi započaly v září 2013 a mají skončit v únoru 2016. Na projektu pracuje 2500 lidí. První velká plavba po dokončení se má uskutečnit z Barcelony do Říma, Harmony of the Seas posléze zastaví také v Londýně, odkud vyrazí dále na Floridu. Dále už bude s turisty brázdit vody Karibiku.

  • 43. Filmy o Titanicu
    1912 - In Night and Ice, Německo, 30 minut, režie Mime Misu
    Film vznikl měsíc po katastrofě Titanicu. Ve snímku si samu sebe zahrála herečka Dorothy Winnifred Gibsonová, která katastrofu Titanicu přežila. Je rovněž autorem scénáře k filmu a ve filmu hrála ve vlastním oblečení, ve kterém byla z Titanicu zachráněna.
    1927 - Titanic, USA, režie Allan Dwan
    1929 - Atlantik, Velká Británie, režie Ewald André Dupont
    1943 - Titanic, Německo, režie Werner Klinger, Herbert Selpin
    Propagandistický film nacistického Německa, film se promítal pouze v okupovaných zemích.
    1953 - Titanic, USA, režie Jean Negulesco
    Oscar - Charles Brackett, Richard L. Breen, Walter Reisch
    Původní scénář, ve dvou televizních vysíláních v roce 1956 film vidělo rekordních 46 miliónů diváků
    1958 - Night to Remember, Velká Británie, režie Roy WardBaker
    Zlaté glóby - Nejlepší zahraniční film
    1979 - SOS Titanic, TV film, Velká Británie/USA, režie William Hale
    1980 - Vyzvednutí Titanicu, Velká Británie/USA, režie Jerry Jameson
    Film byl natočen dřív, než se objevil samotný vrak lodi. V době natáčení tedy ještě panovala představa, že loď leží na dně oceánu v jednom kuse.
    1996 - Titanic, TV film, Kanada/USA, režie Robert Lieberman
    První film o Titanicu, který ukazuje jak se loď rozdělila na dvě části.
    1997 - Titanic, USA, 194 minut, režie James Cameron
    Hrají Leonardo DiCaprio, Kate Winslet
    Oscar 1998: Nejlepší film, režie, kamera, střih, píseň, hudba, výprava, kostýmy, mix zvuku, střih zvuku, vizuální efekty
    Zlaté glóby 1998: Nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší hudba, nejlepší originální píseň
    Produkce filmu vyšla na víc, než stavba skutečné lodi Titanic
    1999 - Dobrodružná plavba, animovaný film pro děti, Itálie/USA/Španělsko, režie Orlando Corradi
    2012 - Titanic, dvojdílný TV film, USA/Kanada/Maďarsko/Velká Británie, režie Jon Jones
    Film vznikl u příležitosti 100. výročí katastrofy Titanicu
    Titanic - ocel a krev, 12dílný TV seriál, Irsko/Itálie/Francie/Kanada
    režie Ciaran Donnelly
  • 44. Millvina Deanová
    je posledním zachráněným cestujícím z Titanicu, zemřela 31. května 2009 v domě s pečovatelskou službou v Southamptomu v Anglii. Bylo jí 97 let. Tato výstava je věnována její památce.
    Millvina se narodila Bertramovi a Georgettě Deanovým 2. února 1912 v Londýně. Brzy potom se Bertram Dean rozhodl emigrovat do Cansas City ve státě Missouri, kde si plánoval otevřít trafiku. Celá rodina Deanova, včetně Milvinina dvouletého bratra Bertrama Vere, měla naplánovanou cestu do Ameriky White Stars Adriatic, ale z důvodu stávky horníků je přesunuli na Titanic.
    Milvina byla spolu se svojí matkou a bratrem umístěna na záchranný člun č. 10 a byli mezi prvními cestujícími třetí třídy, kteří opustili loď. Milvinin otec, jak většina mužů na Titanicu, zůstal na lodi a zahynul při katastrofě. Zbylí členové rodiny se zachránili na lodi Carpathia a do New Yorku připluli 18. dubna.
    Milvina a její bratr vyrostli a získali vzdělání především díky finančním prostředkům charitativních organizací, které poskytovaly příspěvky přeživším z Titanicu. Navzdory tomu se až ve svých 18 letech dozvěděla, když se její matka chtěla znovu vdát, že i ona cestovala na Titanicu. Milvina se nikdy nevdala. Pracovala pro britskou vládu, po dobu 2. světové války kreslila mapy, poté pracovala v oddělení nákupu jedné strojírenské firmy v Southhamptonu, dokud v roce 1972 neodešla do důchodu. Její bratr Bertram zemřel ve věku 82 let dne 14. dubna, přesně 80 let po nárazu Titanicu do ledovce.
    Po dobu mnoha let se Milvina vyhýbala pozornosti, kterou budila jako cestující, která přežila katastrofu Titanicu, ale v průběhu pozdějších let se chopila své úlohy a navštívila několik akcí souvisejících s Titanicem. V roce 2007 se stala poslední cestující, která přežila tragédii lodě, když ve věku 96 let zemřela Barbara West Daintonová.
  • 45. Great Britain - První železný transatlantický parník
    Parník zkonstruoval Isambard Kingdom Brunel v docích v Bristolu v jihozápadní Anglii. Jednalo se o největší plavidlo své doby. Loď se stala prvním námořním plavidlem vyrobeným ze železa a rovněž první zaoceánskou lodí poháněnou lodním šroubem.
    Stavba lodi Great Britain trvala téměř šest let. Při spuštění na vodu se ukázalo, že bristolský plavební kanál je příliš úzký a bylo třeba jej rozšířit. Na vodě se tedy ocitla s více než ročním zpožděním.
    19. července 1843 byla Great Britain spuštěna na vodu za přítomnosti tisíců diváků a prince Alberta jako tehdy největší plavidlo světa, jehož železný trup měl větší hmotnost, než všechny stávající britské železné lodi dohromady. Chyběly jí z boku vystupující kolesnice, které byly neodmyslitelným znakem všech parníků té doby. Lidé pochybovali, zda vrtule ponořená do vody může pohánět tak obrovskou loď. Když se pak celý kolos dal do pohybu, šlo o vskutku průkopnický čin.
    Na první plavbu do New Yorku vyplula 26. července 1845.
    Great Britain:
    Typ: Osobní parník
    Zahájení stavby: červenec 1839
    Spuštění na vodu: 19. července 1843
    Délka: 98,1 m
    Šířka: 15,4 m
    Ponor: 4,9 m
    Tonáž: 3618 BRT
    Pohon: Parní stroj o výkonu 1500k (1120 kW) pohánějící lodní šroub
    Rychlost: 11 uzlů
    Posádka: 130 mužů
    Cestujících: 360, později zvýšeno na 730
  • 46. Bismarck - Ve své době nejmocnější bitevní loď světa
    V květnu 1941 se vydal na svoji první a poslední plavbu do Atlantiku, během níž 24. května potopil britský bitevní křižník HMS Hood. Po několikadenním pronásledování byl vážně poškozen torpédovými bombardéry Swordfisch z letadlové lodě HMS Ark Royal a posléze potopen 27. května 1941.
    Spuštění Bismarcku na vodu
    Bitevní loď Bismarck byla od počátku konstruována jako vlajková loď německého námořnictva. Při spouštění na vodu 14. února 1939 byl přítomen i Adolf Hitler, který toužil po ovládnutí Atlantiku a zničení spojeneckých zásobovacích konvojů. Posádku lodi tvořilo zhruba 2 000 mužů. Dne 19. května 1941 vyplul Bismarck pod vedením kapitána Lindenmanna z Gdyně poblíž Gdaňsku a následoval tak těžký křižník Prinz Eugen směrem do Norska, odkud se měly lodě přesunout do Atlantiku. Přes úsilí německého letectva se podařilo 21. května letcům RAF Bismarck v Grimstafjordu vyfotografovat.
    Britské velení bylo velmi znepokojeno možností, že by německé bitevní lodě mohly operovat ve vodách Atlantiku, neboť by byly ohroženy životně důležité trasy zásobovacích lodí. Dne 24. května 1941 došlo k bitvě v Dánském průlivu. Britský bitevní křižník Hood byl potopen, další britský křižník Prince of Wales byl poškozen a zahnán na útěk. Bitevní loď Bismarck byla poškozena a uniklo z ní asi tisíc tun paliva, další palivo bylo znehodnoceno mořskou vodou. Britská admiralita obdržela od britského ministerského předsedy Winstona Churchilla následující rozkaz: "Vaším úkolem je potopit Bismarck. Nic není v tuto chvíli důležitější. Nařizuji vám učinit všechny kroky, aby tento úkol byl splněn." Po několikadenním stíhání, ve kterém se díky špatnému počasí málem podařilo Bismarcku uniknout, byl dne 27. května Bismarck zasažen 3 torpédy. Po hodinu a půl trvající bitvě byl Bismarck natolik poškozen, že byl vydán rozkaz k otevření dnových ventilů a odpálení náloží, aby loď nepadla do rukou spojenců. Poté se Bismarck převrátil a potopil. Z 2092 mužů na palubě tedy přežilo pouhých 115 a kocour Oscar. V červnu 1989 byl vrak Bismarcku nalezen v hloubce 4 800 metrů. Pořízené fotografie ukazují, že trup lodi téměř nebyl poškozen. Rovněž další expedice naznačují, že příčinou potopení lodi bylo spíše odpálení náloží a otevření ventilů než zásah torpédy.
    Typ lodi: Bitevní loď
    Třída: Bismarck
    Zahájení stavby: 1. července 1936
    Spuštění na vodu: 14. února 1939
    Uvedena do služby: 24. srpna 1940
    Osud: Potopena 27. května 1941
    Takticko-technická data:
    Délka: 241,55 m na čáře ponoru, 251 m celkem
    Šířka: 36m
    Rychlost: 30,1 uzlů (54 km/hod.)
    Posádka: 2092 námořníků
    Pancíř: Vyroben ze speciální chromniklové oceli
  • 47. Lodní šroub
    Lodní šroub svým rotačním pohybem vytváří sílu, která loď pohání. Šroub urychluje masu vody směrem vzad a výsledkem je reakční síla využitá k pohybu lodi vpřed.
    První pohon pomocí šroubu-vrtule vynalezl již v roce 1775 americký vynálezce David Bushnell a ručně jí poháněl svoji ponorku zvanou "želva".
    Český vědec a vynálezce Josef Ressel v roce 1827 dal patentovat svůj vynález lodního šroubu poháněného parním strojem. Tím nastal přelom v lodní dopravě, která dosud využívala buď plachet, které potřebovaly vítr, nebo postranních koles poháněných parním strojem.
    Během poloviny 19. století pak lodě poháněné lodním šroubem postupně vytlačily kolesové parníky. Hlavním důvodem přechodu od koles k lodnímu šroubu byla neporovnatelně větší účinnost lodního šroubu. A funguje dodnes, jen způsob pohonu od parního stroje pokročil ke vznětovým motorům.
  • 48. Příběh Titanicu
    Příběh Titanicu se vyprávěl a převyprávěl, ale nikdy tak dojemně a zaníceně, jak ho představují artefakty prezentované na této výstavě. S respektem byly restaurovány a pečlivě uschovány. Tyto předměty víc než slova nebo obrazy vyprávějí příběh o lodi Titanic a jejích 2228 cestujích a členech posádky, jejichž životy se navždy změnily.
  • 49. Moje zamyšlení k obsahu výstavy
    Osud Titanicu a jeho cestujích na palubě je v hrubých rysech všeobecně znám. Myslím, že žádná loď se mezi běžnou populací netěší takové oblibě. To bylo vidět i na výstavě. Ovšem až doma, při zpracování fotek a psaní tohoto materiálu, jsem si uvědomila, že mě toto moje rozhodnutí donutilo více přemýšlet o aktérech tohoto příběhu. Něco jsem k tomu i prostudovala a po tom všem řeknu, že kdybych měla vyjádřit co nejstručněji osud lodi, nazvala bych to "potopená pýcha". Jistě už v té době fungovala konkurence, která jednotlivé lodní společnosti nutila jít ve vybavení lodí stále dál, také poskytovat cestujícím služby, o nichž se možná mnohým na souši ani nesnilo. Ale nazývat tehdy loď nepotopitelnou je asi dost přehnané a odvážné. Tohle nelze s určitostí zaručit ani dnes. Zamýšlela jsem se nad situací, která po srážce s ledovcem najednou vznikla. Lidé byli rozděleni do tří tříd, tak toho využívali i při nástupu do záchranných člunů. Představuji si ten vývoj situace tak, že nejdříve snad, až na pár lidí, většina nevěřila, že loď půjde skutečně ke dnu. Co zlatých věcí, drahých šperků, peněz, toho nejlepšího oblečení ze svého šatníku museli mít v kajutách nebo v sejfech cestující hlavně 1. třídy? Během možná hodiny pochopili, že je vše marné a začal boj o holý život. Vyzdvižené artefakty i citáty a myšlenky na panelech poskytují nějakou představu. Osobně si myslím, že tam musel být organizovaný zmatek. Tím myslím to, že asi hlavně cestující 1. třídy se spoléhali na pokyny posádky, která tuto evakuaci na čluny měla provádět, ale stejně si myslím, že to posádka může mít nacvičené, ale v takové vypjaté situaci i člen posádky myslí na případnou záchranu svého života. Myslím, že většina cestujících, hlavně z vyšších tříd, cestovala nejčastěji ve dvojici. Jak se však zachovat v případě, kdy je vyhlášeno, že do člunů mají přednostně nastoupit ženy a děti? Lidská psychika v těchto vypjatých situacích může dělat divy. Tady si myslím, že někdy i žena může být psychicky silnější než muž, což v době před více než 100 lety asi málokdo chápal. Řekla bych, že nejtěžší bylo, rozdělit ony dvojice, hlavně manželské, protože pokud žena mohla do člunu, bylo jasné, že muž tam asi zahyne. Jak se v této situaci, kdy se hraje o čas, zachovat? Určitě se mohly odehrávat srdceryvné scény, i když si myslím, že na to moc času nebylo. Jak se má zachovat žena, která má možnost úniku z potápějící se lodi, ale ví, že pro manžela tam místo není a tyto sekundy jsou zároveň poslední společné? Tady může rozhodnout pud sebezáchovy, ale i zdravý rozum. Docela chápu, když se uvádí příklad Idy Strausové, že v momentě nástupu na záchranný člun se obrátila a rozhodla se zemřít se svým manželem. Mohlo rozhodnout více věcí: Jednak to, že už nebyla žádná mladice, ale také si určitě uvědomila, že manželství se Strausem ji vyšvihlo výš mezi smetánku, kam by se asi nedostala. Docela bych pochopila, že v případě své záchrany, by už další život pro ni nebyl rozhodně šťastný. Možná se pletu, třeba to byla psychicky silná žena, která by pak pomáhala vést jejich statky nebo aspoň zajistila další prosperitu. Pokud svého muže milovala, věděla i o jeho slabších stránkách a chtěla mu být v momentě umírání nablízku. Sama nevím, jak bych se zachovala, protože tady od stolu se to může jevit jako jasná věc, ale realita je naprosto jiná. A co cestující 3. třídy? Myslím si, že mezi nimi bylo víc mladších ročníků, kteří jeli do Ameriky teprve budovat svůj další život. Předpokládám, že většina z nich měla doma rodiče, sourozence, životní partnery. Nemohli dát žádnou zprávu, napsat dopis, možná spíš pobíhali po palubě a doufali ve šťastnou náhodu záchrany. Pud sebezáchovy působí stejně u člověka bohatého i chudého. Je logické, že se mnozí odhodlali ke skoku z potápějící se lodi a v té chvíli jim možná nedošlo, že je voda tak chladná, že po pár minutách pobytu v ní nepřežijí. To byla velká smůla, že vody severního Atlantiku tehdy byly na hranici bodu mrazu. Některé prameny uvádějí, že právě na podchlazení zemřelo nejvíce obětí. Ovšem logické je, že kdyby oceán nebyl tak chladný, nebyly by v okolí ledovce. Zamýšlím se, jaká psychická traumata museli prožívat lidé, kteří se skokem z lodi nebo smetením z ní, dostali do vod oceánu a záchrana byla teoreticky možná. Pokud se zachytili některého ze záchranných člunů (je to jedna z variant osudu kapitána Smithe), určitě doufali, že je někdo vytáhne na jejich palubu. Ovšem čluny byly patrně plně obsazené a dotyčný plavec byl odmítnut. Co se mu promítlo v hlavě v tuto chvíli? Myslím, že i lidé, kteří to odmítnutí vyslovili nebo byli toho svědky, na to později asi mysleli. Nechtěla bych vidět ten pohled. Na konci výstavy je informace, že 15 členů posádky, kteří se zachránili, nakonec spáchalo sebevraždu. Docela je chápu, protože jim jejich svědomí asi nedovolilo žít dál. Na veřejnosti beztak převládal názor, že přednostně měli být zachráněni cestující a skutečnost, že přežila posádka, nemusela veřejnost přijmout. Navíc v té době jistě nefungovali nějací psychologové a specialisté, kteří by se o tyto lidi mohli postarat. Z toho je vidět, že ani zachráněný pasažér nemusel být v dalším životě šťastný, ne každý se ze svého zachránění radoval. Výjimkou byly možná děti, které si to nepamatovaly nebo neuvědomovaly. Myslela jsem si, že tady napíšu, jak bych se na potápějícím se Titanicu chovala. Sama nevím, realita je jiná, než nějaké zásady. Ale při mé povaze dát přednost jiným a pomáhat, si myslím, že bych tam nejspíše zůstala.
  • 50. Na závěr něco k organizaci výstavy
    V době, kdy jsem slyšela tolik upoutávek a reklam na tuto výstavu, by mě nenapadlo, že budu psát tyto řádky. Ovšem, po absolvování výstavy vidím, že je to nanejvýš nutné. Předesílám, že jsem v dřívějších letech pár snad podobných výstav absolvovala, tak mohu srovnat. Jako příklad uvedu, že jsem byla na výstavě Tutanchamon, Zlato Inků, Lidské tělo nebo Terakotová armáda. Ve srovnání s těmito výstavami, organizátoři Titanicu naprosto selhali. Kdybych je měla hodnotit jako ve škole, dostali by 4, možná i 5 s možností reparátu - tedy napravit, co zpackali. Jako první věc osobně kritizuji umístit výstavu takového charakteru do Letňan. Ano, někdo si řekně, však tam jezdí metro. To je sice pravda, ale zvolený areál mi připadá pro výstavu Titanic dost nedůstojný. Mít na vstupence vytištěno místo Expo Praha... tak nevím. Jestli se tomu shluku budov (což je výraz pracovníka výstavy, který mi poslal e-mail) může říct Expo, tak jsme buď pár let za opicemi, nebo jsme už takoví chudáci? Možná svou roli hrál nájem vybraných prostor, protože je jasné, že výstava je natolik rozsáhlá, že musí být členěna a vyžaduje značné prostory. Chápu, že taková výstava musí vydělat, protože jinak to v dnešní tržní společnosti nemá cenu, ale přesto mám své připomínky. Už jsem se zmínila, že mezi lidmi je o tuto výstavu značný zájem a organizátoři s tím museli počítat. Vstupenky se určitě snadno prodávají a v našem případě jsme museli jet až na druhý termín. Pak jsme se dozvěděli, že výstava byla prodloužena až do 10. 7. Jistě, začnou prázdniny a doba dovolených, proto si myslím, že budou mít plno do posledních dnů. A cena vstupenek zrovna levná není. My jsme cestovali dva, využili jsme mírné slevy na vstupném a akční jízdenku do Prahy a jen vstup a jízdné nás stálo zhruba 1500 Kč. Co když jede rodina, řekněme 4členná, tak za vstupné, hlavně o víkendu dají dobrých 1500 Kč + jízdné k tomu, takže cesta na otočku se může vyšplhat na 2500 Kč, pokud si zajdou na levnější oběd, jsou možná 3 tisíce málo. Takže z toho je patrné, že výstava Titanic není pro každého, ten, kdo vydělá akorát na živobytí, tam asi nepojede. Přitom na výstavišti stojí fronty. Osobně mám vždy radost, když si uvědomím, že ty peníze lidé dají na takovou akci. Ovšem než se tam člověk dostane... Jakýsi pan Hrubý z výstavy mi mailem napsal, že je to 10 minut volné chůze od metra. Ano, na první pohled to daleko není, ale už to, že jste v hlavním městě a část chodníku absolvujete přes pole, budí pocit, že jste v nějaké horní dolní. Pak se dostanete na parkoviště a vidíte budovu PVA, říkáte si, už to je pár metrů. Jenže ouvej, nějaká chytrá hlava rozhodla postavit tam přenosný plot, aby návštěvník neměl cestu přímou. Pak konečně najdete vstup do areálu a vidíte další parkoviště. Oko hledá vstup do budovy, ale vy vidíte výstavu stanů a šipky na Titanic jsou na kraji budovy. Zase se mylně domníváte, že vstup je z boku. Chyba lávky, před vámi se otevře rozlehlá delší silnice a vy šlapete dále na opačný konec budovy. Obcházíte tím tuto opravdu dlouhou budovu, která navíc nepůsobí zvlášť úpravným dojmem. Takže než se skutečně dostanete ke vstupu na výstavu, ujdete dobrý kilometr pěší chůze. Což tedy já za 10 minut pomalé chůze (jak píše organizátor) nezvládnu a co lidé, kteří jsou na tom ještě hůře? Jenže to není těm trablům konec. Máte vstupenku na určitou hodinu a stejně vás zařadí do dlouhé fronty, kdy lidé stojí v troj nebo čtyřstupu na jakýchsi na hlínu položených panelech, takže aby se člověk ještě díval i pod nohy. Všechno se řeší stylem na stojáka, což u lidí, kteří přijeli třeba vlakem z větší dálky, jsou nevyspaní, může působit problémy. Pak zavolají ty, co mají na určitý čas vstupenku do stanu a to je také překvapení. Stan za to nemůže, on slouží třem věcem najednou: chrání před deštěm nebo sluncem, ale hlavně stan maskuje stav věci, že totiž fronta dále pokračuje v těch trojstupech, jenže už to jaksi není těm, co stojí venku na očích, oni mají iluzi, že za chvíli tam už budeme. Když se dovnitř dostanete, fronta pokračuje dále kolem panelů s letopočty a informacemi, které si stejně většina lidí nemůže přečíst, právě pro ty davy, které návštěvníka tlačí dále. Takže vlastně až po výše zmíněném filmu se ocitáte na palubě Titanicu. Většina sálů je v jakémsi přítmí, což možná evokuje dojem oné osudné mrazivé noci, ale po 3 hodinách, které jsem strávila na výstavě, to bylo únavné až vysilující. Ale s tím člověk musí počítat. Ovšem, když si uvědomíte, že si s sebou nesmíte vzít žádné nápoje, o jídle nemluvě, to už fakt sranda není, zvláště v létě, kdy tam sice jakási klimatizace je, ale trocha vody by přišla k duhu. Před vámi je stejná cesta jako na výstavu, tedy zhruba kilometr pěšky na metro, tak jste aspoň rádi, že neprší a jdete po rovině. Od samého počátku zastávám názor na organizátory: hlavně zaplaťte (ne zrovna levné) vstupné a dál nás nezajímáte. Že někdo může mít nějakou indispozici nebo ho jednoduše bolí nohy, to nás nezajímá. Něco ve stylu - zaplaťte, projděte co nejrychleji výstavu a vypadněte, přijdou další. Hodnocení je asi tvrdé, ale tak to na mě působilo.
    Úplně na konec dám slova p. Nouzové, z pořádající agentury JVS Group: "Samozřejmě nás zájem moc těší. Pro návštěvníky se snažíme vytvořit co nejlepší komfort." ... Tak tohle je, paní Nouzová, opravdu kachna měsíce.
  • "Všichni jsme cestujícími na Titanicu." Jack Foster, irský filosof




Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky