Prachatice

                                                                        26.-27. 7. 2016

aneb Popis cesty na Šumavu

1. Směr Prachatice
Dalším místem našeho pobytu byly Prachatice, město, ke kterému má můj přítel vřelý vztah. Asi to tak každý máme, že jsou místa, kam se rádi vracíme, i když jsme zapustili kořeny už jinde. Cesta autem zdařile ubíhala a já jsem pozorovala krajinu v místech, kde jsem zatím nikdy nebyla. Když jsme směřovali na jih, krajina byla už zvlněná, jak by ne, když jsme se blížili k Šumavě. Přítel mě průběžně informoval, co kde je. Naše cesta byla zvolena tak, abychom se zastavili ve Volarech. Cestovali jsme směrem na Strakonice, pak místy souběžně s Volyňkou směrem na jih na Volyni a pak jihovýchodním směrem na Vlachovo Březí. Pak, ani jsem se nenadála, dostala jsem malý dárek. Nebylo to nic, co by se dalo zabalit do balíčku, byl to takový dárek cestovní. Najednou jsme projížděli Husincem a já zraky upřeny na sklo, jsem vstřebávala místa, o kterých jsem jen četla nebo jsem znala jen ze školy. A já teď jsem v Husinci.

2. Husinec

Město Husinec (německy Hussinetz) leží na řece Blanici v okrese Prachatice v Jihočeském kraji, přesněji asi 4,5 km severozápadně od Prachatic. Historické jádro města je od roku 2003 městskou památkovou zónou.

Znak města Husinec:  Na modrém štítě pluje po stříbrné vodě směrem doprava hnědý člun. Na levé straně stojí ve člunu hnědě oděný převozník s veslem v rukou a s kloboukem na hlavě. Při pravé straně stojí v člunu doleva obrácený sv. Mikuláš, oblečený ve stříbrném spodním rouše a zlatém pluviálu a se zlatou mitrou na hlavě. V levé ruce drží zlatou berlu, zdviženou pravou rukou tiší vlny.

3. Nejdůležitější údaje z dějin Husince

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1291 (Hussenec). Z roku 1359 je druhá písemná zmínka, týkající se povýšení obce na město Husinec. Z roku 1359 pochází i záznam o neopevněném městečku Hussenicz (německy Husinec). O deset let později (1369) se zde údajně narodil Jan Hus.
Na hlavní ulici městečka se pod číslem popisným 36 nachází původně gotický rodný domek Mistra Jana, který je od roku 1873 oficiálně přístupný.

Více o M. Janu Husovi a jeho rodném domku zde:

Socha z roku 1958 od profesora Karla Lidického je umístěna na náměstí:

4. Řeka Blanice

Nad městem se na Blanici nachází vodní nádrž Husinec.

V minulosti se zde plavila polena dříví a lovily se zde perlorodky. Ve 14. až 16.století zde zaznamenáváme rýžování zlata. Podél řeky se na mnoha místech dochovaly rýžovnické sejpy.
Blanice pramení 10 kilometrů východně od Volar v 960 metrech nad mořem pod Horní Planou a pod Putimí u Písku vtéká do Otavy. Má velký spád a v jarním období sbírá velké množství vod.

O řece Blanici - ze záznamů Matyáše Grünwalda z r. 1888:

"Správa knížecího velkostatku v Krumlově plaví každoročně po řece Blanici velká množství polenového dříví ze šumavských lesů do skladu ve Vodňanech. V šumavských lesích každoročně sdělané dříví bývá v zimní době svezeno na známých šumavských sáňkách do údolí k řece a zde se potom, jakmile sejde sníh, hází do řeky na vodu a u vesnice Křišťanovice nad zříceninami hradu Husi zřízena nádrž, do níž se to dříví nachytá. Podle stavu vody pouští se pak z nádrže průplavem do řeky. Obyvatelstvo, bydlící u řeky ve všech místech až k Vodňanům, vytahuje si dříví z řeky, ve Vodňanech pak zachytává se dřevo zase do rybníka a vystavuje se ven. Plavba ta každoročně z jara oživuje Husinec. Před lety se plavilo na tisíce sáhů měkkého i tvrdého polenového dříví. Husinečtí vyhazovali dříví měkké, lepšího druhu a hoblovali z něho dřevěný drát na sirky /dřívka na sirky/ a dělali šindel, průmysl ten vyživil mnoho lidu, někteří si jím pomohli i k zámožnosti."

5. Husinecká přehrada
Řeka Blanice odedávna škodila Husinci svými pravidelnými záplavami vždy na jaře a na podzim. Při povodních obvykle byla zatopena celá dolní část Husince, stejně jako rozsáhlé území od Záblatí do Vodňan. Výstavba přehrady byla zvažována již v roce 1910, ale až  v roce 1934 bylo započato se stavbou. Stavební kámen (žula) se dovážel sem lanovkou z malého lomu na Kobylí hoře u Žernovic. Dnes na tomto místě je zbudován velkolom, z něhož se denně vozilo 14 vagónů tříděného drceného kamene pro stavbu jaderné elektrárny Temelín.
Stavba přehradní hráze pokračovala v prostoru bývalé vojenské střelnice v údolí řeky Blanice až do září 1938, přerušena byla mobilizací, pak se znovu v práci pokračovalo do dubna 1939 (tedy po vzniku tzv. "Protektorátu Čechy a Morava") a konečně dne 23. června 1939 byla hráz předána do užívání.

Hráz je vysoká 34 metrů, v koruně má délku 197 metrů. Vodní plocha činí 61 hektarů a maximální hloubka je zde 25,5 metru. Maximální objem přehrady se počítá na 6,55 miliónů m3 vody.
U přehrady byla v letech 1950 až 1954 vybudována hydroelektrárna s horizontální Kaplanovou turbínou o výkonu 490kW.
V letech 1939 - 1945 hrází probíhala hranice Protektorátu Čechy a Morava.

6. Hrad Hus
Další významnou památku v této oblasti je zřícenina hradu Hus. Ve 14. století byl založen hrad Hus u Záblatí (zřícenina hradu je zhruba 3 hodiny pěšky od Husince). Husinec byl i s řadou okolních obcí připojen pod správu tohoto nově vzniklého feudálního panství. V roce 1390 přešel hrad Hus do rukou Sigmunda Hullera z Orlíka, ten byl později popraven za falšování a hrad (spolu s hradem Orlíkem) zdědil jeho bratr Ondřej Huller. Ondřej podle některých zdrojů prodal hrad rytíři Mikuláši z Husince. Po pádu z koně 24. prosince 1420 Mikuláš umírá. V 15. st. se zde usídlil loupežník Habart Maršík z Hrádku a přepadal odtud kupce na tzv. Zlaté stezce. V r. 1441 byl hrad obležen, rozzlobení prachatičtí pánové hrad 8. září 1441 vypálili a ohořelé zbytky zbourali. Roku 1455 prodal rytíř Smílek ze Lnář panství Hus Oldřichu z Rosenberka. Panství bylo pak připojeno k panství Winterberskému.

7. Jedeme na Libínské Sedlo

Z Husince jedeme na Staré Prachatice a vjíždíme do města. Dojeli jsme tedy do Prachatic, na parkovišti u jednoho známého obchodního řetězce jsme zaparkovali a šli koupit pár potřebných věcí. Zvažovali jsme možnost jít nejdříve na oběd a pak pokračovat, ale nakonec zvítězil názor, že s plným žaludkem by se přece jen cestovalo hůře, navíc v horku. Nasedli jsme tedy a pokračovali směr Volary. Naše cesta vede dál do kopce lesnatým terénem, i z auta je znát ten šumavský vzduch. Projíždíme několika prudkými zatáčkami, cesta je tak řešena v horském terénu. Přítel to tady důvěrně zná a vypravuje mi, jak to tady vypadalo dříve. Tady lepšího průvodce mít nemohu. Jedeme na Libínské Sedlo. Však se podívejte:

Silnice je v takovém terénu, že se tady jezdí závody aut do vrchu Prachatice - Libínské Sedlo.

8. Libínské Sedlo

Libínské Sedlo (do roku 1950 Fefry, německy Pfefferschlag) je osada v okrese Prachatice, 4 km jižně od Prachatic. Nachází se v Prachatické hornatině pod horou Libín, v nadmořské výšce 855 m. Přes Libínské Sedlo probíhá silnice II/141, spojující Prachatice a Volary. V roce 2011 zde trvale žilo 107 obyvatel.
První písemná zmínka o Fefrách pochází z roku 1351, ale soumarská osada na Zlaté stezce zde patrně vznikla již v době kolonizace Vyšehradskou kapitulou (od konce 11. století). Není jisté, jaké národnosti byli původní zdejší usedlíci, ale po bitvě na Bílé hoře byla ves zcela poněmčena.
Pozdně gotický kostel svaté Anny pochází z 16. století. V roce 1732 byl barokně přestavěn, v roce 1864 přestavěn kůr a v roce 1899 opraven strop. Vnitřní zařízení pochází z první poloviny 18. století. Je veden jako kulturní památka ČR.

V Libínskem Sedle je malá sjezdovka s vlekem, osvětlením a sněžným dělem. Provozuje ji Občanské sdružení TJ Libín 1096. Sjezdovka je ideální pro začínající lyžaře. Při dobrých sněhových podmínkách vedou z Libínského Sedla udržované běžkařské trasy na Sedélko a Libín. Město Prachatice připravuje projekt lyžařského centra na Libínském Sedle. Zástupcům radnice se však po mnoha kolech jednání nepodařilo dohodnout s několika soukromými vlastníky pozemků, na kterých by se měla realizovat první ze dvou plánovaných sjezdových tratí.

Cesta na Libín je zachycena zde:

9. Upolíny

Upolíny je přírodní památka  poblíž vesnice Libínské Sedlo, jedné z místních částí města Prachatice. Upolín evropský (Trollius europaeus) je vysoká bylina z čeledi pryskyřníkovité. Chráněné území se rozkládá na horním toku Fefrovského potoka, po pravé straně silnice II/141 z Prachatic, v horních partiích jejího stoupání na Libínské Sedlo. Oblast spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.
Důvodem ochrany je vlhká loučka o výměře 0,4184 ha v nadmořské výšce asi 800 m n. m. s porostem silně mizejícího rostlinného druhu upolínu evropského.

10. Proč má sedlo název Libínské?

Libín je 1093 m vysoká hora 4 km jižně od Prachatic. Je nejvyšším vrcholem Šumavského podhůří, náleží do geomorfologického podcelku Prachatická hornatina a okrsku Libínská hornatina. Tvoří výraznou, zdaleka viditelnou dominantu nad Prachaticemi.

Doporučuji přepnout na satelitní mapku.

Je součástí dlouhého strukturního hřbetu protaženého od severozápadu na jihohovýchod se strmým severovýchodním svahem. Přirozený horský suťový les je chráněn v Přírodní rezervaci Libín.
Na vrcholu Libína se nalézá 27 metrů vysoká kamenná rozhledna válcovitého tvaru, horská chata a telekomunikační věž.

Na jejím vzniku mělo zásluhu převážně německé obyvatelstvo Prachaticka sdružené v Šumavském klubu turistů (odnož Rakouského turistického klubu). Slavnostní otevření rozhledny se konalo 16. září 1883. Z rozhledny lze spatřit město Prachatice a velkou část Šumavy, dále lze dohlédnout na Novohradské hory, Českobudějovickou pánev a také horu Kleť s rozhlednou a vysílačem. Je vidět i na Písecko, Strakonicko a Brdskou vrchovinu. Za dobré viditelnosti je možné dohlédnout dokonce i na Alpy. Zde je pohled natočený kamerou z rozhledny Libín:

Na severním svahu Libína, 1 km od vrcholu, v nadmořské výšce 860 m se nachází poutní kaple sv. Filipa Neri (Patriarcha) z let 1859 - 61 s křížovou cestou.

11. Vjíždíme do Volar

Volary  jsou město nacházející se na jihu Čech, v jihozápadní části Jihočeského kraje 16 km jihozápadně od  Prachatic. Volary též leží na území CHKO Šumava a na hranici NP Šumava. Městská zástavba je situována do kotliny Teplé Vltavy severně od řeky, okolo Volarského potoka. Jméno města je německého původu a je patrně odvozeno od lesů, které město obklopují. Ve městě se každoročně konají Volarské slavnosti dřeva:

12. Městský znak Volar je tvořen stříbrným štítem, ve kterém jsou umístěny čtyři jedle, prostřední jsou vyšší než krajní, stojící na zelené kamenité půdě. Symbol má dokládat, že Volary měly vždy právo v lesích volně pást dobytek a kácet stromy. Znak byl městu udělen 30. dubna 1871 císařem Františkem Josefem I.

13. Pravděpodobné vysvětlení názvu města

Nejstarší dochované jméno dnešních Volar je německé Wallern z roku 1359. Jeho původ bývá vykládán jako pocházející z německého nářečního spojení ze den waldaeren = "u lesních obyvatelů", v němž bylo bavorským nářečím změněno -ld- na -ll-. Hláskovou a slovotvornou adaptací z něj mělo pak vzniknout české jméno, které je poprvé zmiňováno v roce 1444 jako Wolari. Druhou možností je výklad, že jméno vzniklo od významu ves "volařů" (obchodníků s dobytkem, případně sedláků chovajících dobytek). Tato interpretace názvu však bývá považována za méně pravděpodobnou.

14. Založení Volar a Zlatá stezka

Založení Volar souviselo s celkovou kolonizací Šumavy ve 13.-14. století, kdy vznikaly nové vesnice převážně s německým obyvatelstvem přicházejícím často z území pasovského biskupství.  Druhou podstatnou okolností bylo přeložení původní trasy "Prachaticih via", obchodní cesty z Pasova do Čech později nazývané Zlatá stezka.  Ta na české území vstupovala údolím Studené Vltavy a pokračovala přes pozdější osady Pěkná a Zbytiny do Prachatic. Avšak v první polovině 14. století byla patrně kvůli močálům vytyčena nová výše položená trasa přes hřeben Haidelu k dnešním Českým Žlebům a přes brod na Teplé Vltavě do široké volarské kotliny náležející k panství Prachatice, které bylo až do husitských válek v majetku vyšehradské kapituly. První písemná zmínka o Volarech je z roku 1359, kdy je mezi členy městské rady v Prachaticích uveden Ondřej z Volar.  Nová osada Volary se brzy rozrostla v největší soumarské středisko na české straně Zlaté stezky.

15. Obchod se solí, soumaři a osídlování města

Během 16. století dosáhl obchod s pasovskou solí pod ochranou Rožmberků svého vrcholu. Volary byly hojně využívány pro přenocování soumarů, kteří přepravovali zboží po stezce.  Díky přítomnosti soumarů bylo ve Volarech v 16. století 13 hostinských a 4 kováři.  V téže době probíhala další kolonizační vlna, s níž se ve Volarech objevily roubené domy alpského typu (tzv. volarské alpské domy).  Emil Skála považuje nové osadníky za soumary přicházející od jihu po Zlaté stezce a připomíná názor Rudolfa Kubitschka, že jejich původním domovem bylo povodí řeky Rott jižně od Pasova.  Ve stejném období se ve městě usadilo i několik českých rodin.

16. Požáry a následný rozvoj města

Obchod na Zlaté stezce a tím i prosperitu Volar citelně ochromila třicetiletá válka. Po ní se provoz zvolna obnovil, ale kvůli konkurenci rakouské soli z Gmündenu na počátku 18. století zcela zanikl.
Fakt, že po staletí byla volarská zástavba tvořena především roubenými staveními, způsoboval také časté požáry. Požár v roce 1679 zničil 45 domů. Velké požáry přicházely také v letech 1715, 1719 a 1754.
Ve středu 22. července 1863 okolo desáté hodiny večer vypukl v jednom z chlévů oheň. Ve velmi krátké chvíli zachvátil oheň polovinu města.  Oheň pohltil 59 domů, kostel i školu. Záře z požáru města byla patrná na noční obloze až v rakouském Linci.  Den po požáru byl zbytek města a spáleniště navíc zasaženo ničivou bouří a rozvodněným potokem.
Zničení poloviny města nastartovalo jeho rychlou obnovu a další rozvoj. Nově budované stavby již nebyly celodřevěné roubené, nýbrž častěji převládaly jako stavební materiály kámen a cihly. Celkovou opravou prošel rovněž kostel, jehož věže dostaly nové cibulové báně a roku 1867 ze zvonařské dílny Franze S Holledera v Linci tři nové zvony. Proběhla také částečná obměna vnitřního zničeného vybavení.

17. Historie pokračovala a z dějin 20. století vybírám:

Po podepsání mnichovské dohody byl v září 1938 pro zdejší Čechy vypraven evakuační vlak, Volary se staly součástí Třetí říše a 2. října 1938 byly obsazeny wehrmachtem. Hranici Protektorátu ukazuje mapka:

V roce 1940 byl ve městě zřízen tábor válečných zajatců, kteří pracovali v továrnách, při těžbě dřeva, na stavbě komunikací atd.  Dne 4. května 1945 do Volar dorazil jeden z Pochodů smrti, který nacisté vedli z koncentračního tábora Helmbrechts až k Husinci u Prachatic.  Dne 5. května 1945 byly Volary bez boje předány americké armádě, která zde setrvala až do 2. prosince téhož roku.  Po jejím příchodu byly ve Volarech a okolí (Kvilda, Polka, Cudrovice, Bierbruck, Blanický mlýn) nalezeny a exhumovány zemřelé či zastřelené ženy. Další oběti přibyly ze skupiny, kterou nacistické stráže pochodu zanechaly ve Volarech a která byla po osvobození umístěna ve vojenském lazaretu. Celkem bylo na samostatném hřbitově pohřbeno 96 převážně židovských žen. Dnes je zde umístěn pietní památník a hřbitov je zapsán na seznamu židovských památek.

Po skončení druhé světové války se do města stěhovali Češi z vnitrozemí a později i Slováci - reemigranti z Maďarska a Rumunska.  Organizovaný odsun Němců z Volarska byl zahájen 8. března 1946.

18. Návrat do Prachatic

Po krátké návštěvě Volar se vracíme stejnou cestou do Prachatic, kde máme zajištěno ubytování v příjemném penzionu. Po krátkém odpočinku vyrážíme na procházku městem, do samotného centra na historické náměstí je to jen kousek. Procházíme Dolní branou a hledáme restauraci. Protože je horký den, usedáme pod deštníky na zahrádce, přímo naproti historické radnici.

Prachatice se nacházejí v Šumavském podhůří, na jižním úpatí hory Libín v nadmořské výšce 561 m. Mají chráněnou polohu v kotlině protékané Živným potokem a uzavřené ze západu hřebenem Libínské hornatiny, z východu hřebenem Žernovické vrchoviny. Prachatice náleží do mírně teplého klimatického okrsku. Masív Libínu je charakteristický občasným fénovým prouděním a okolí města je ve srovnání s hlavním hřebenem Šumavy více ve srážkovém stínu.

Doporučuji přepnout na satelitní mapu.

19. Název města

Jméno města (původní osady) je odvozeno z osobního jména šlechtice Prachaty a bylo používáno ve významu "ves lidí Prachatových, či podle prahu osídleného území (dříve byl dál za Prachaticemi jen prales)". Ve spojení "Prahaticih via" bylo jméno osady poprvé uvedeno ve sporné listině krále Vratislava II. z roku 1088.

20. Historický přehled

Prachatice vznikly jako trhová osada v 11. století. O několik století později již to bylo vzkvétající a obchodující středověké město, žili zde převážně Němci. Největší rozmach nastal v 16. století, vznikla stará radnice, dokončilo se opevnění, přestavěn byl i původní gotický kostel ze 14. století. Koncem 16. století zde měl své alchymistické dílny Vilém z Rožmberka.

Kostel sv. Jakuba byl založen již ve 14. století (nejstarší zmínka je z roku 1359), podle tehdejších zvyklostí mezi náměstím a hradbami. K nejstarším částem patří presbytář a základ obou věží. Důležitým mezníkem v historii kostela byl velký požár v roce (zřejmě) 1501. Po něm došlo v letech 1505-1513 k přestavbě - kostel byl rozšířen na síňové trojlodí, získal novou klenbu a krov. Severní věž již po požáru nebyla dostavěna, získala pouze nízký krov. Dostavěna tak byla pouze jižní věž (vysoká 53 m).

Trojlodí je zaklenuto třikrát třemi poli hvězdové žebrové klenby, kterou nesou čtyři osmiboké pilíře. Mezi hlavní lodí a bočními loděmi jsou vloženy široké klenební pásy, které končí na straně presbytáře zaseknuté do zdi ve výšce triumfálního oblouku (z roku 1500 se znaky rožmberskými a městským). Na vnější zdi presbytáře jsou mezi opěrnými pilíři zachovány fragmenty nástěnné malby Ukřižování Krista z roku 1516.

Třicetiletá válka a ztráta privilegií přinesly úpadek a donutily obyvatelstvo města přeorientovat se na zpracovávání dřeva.

V roce 1938 se staly pohraničním sudetským městem, které připadlo Německu. Od roku 1981 je v centru zřízena Městská památková rezervace.

Znak města:

21. Procházka po Prachaticích

22. Bylo nám to jasné - jdeme do muzea... a rozhodně jsme nelitovali

Prachatické muzeum bylo založeno roku 1904 z iniciativy muzejního spolku. Jeho počátky nebyly spjaty se stávající budovou. Muzeum bylo umístěno v přízemí budovy městské radnice. Teprve r. 1946 získalo městské muzeum pro své potřeby dům Žďárských na Velkém náměstí, známý i pod názvem Sittrův dům. Jde o renesanční měšťanský dům s gotickým jádrem, renesanční přestavba spadá do r. 1604. Díky bohaté malířské výzdobě patří k nejkrásnějším domům v Prachaticích.

Jejím autorem je prachatický rodák, malíř Šebestián Hájek. Velmi zajímavá je tématika manýristických maleb na fasádě. Vedle alegorických postav Ctností ve výplních mezi okny a pod okny je zde především portrétní galerie českých panovníků, umístěná pod lunetovou římsou.
Po ukončení celkové rekonstrukce budovy muzea roku 1992 se přistoupilo k postupnému vytváření stálých expozic. Roku 1993 byly zpřístupněny expozice: " Renesance- zlatý věk města" a "Prachaticko v zrcadle archeologie" v mezipatře, "Renesance - zlatý věk města" v 1. patře a "Městská kultura 19. století" v 2. patře. V další etapě vznikla expozice " Sakrální památky regionu" v 1. patře.

23. Město Prachatice a Zlatá stezka

V muzeu jsme zjistili, že v přízemí je expozice věnovaná Zlaté stezce. Vždyť v r. 2010 se už tady slavilo milénium.

Nová expozice má dvě části - naučnou a expoziční.
Naučná část je pojata jako komplexní databanka poznatků a informací o Zlaté stezce, které budou průběžně doplňovány o nové výstupy výzkumu i o nové informace turistického a všeobecného rázu. Středobodem je velký dotykový model Zlaté stezky, do kterého jsou vyznačeny základní informace, výsledky výzkumu i současné turistické zpřístupnění Zlaté stezky pro veřejnost (značené trasy, naučné stezky, historické kostýmní pochody atd.). Body na modelu jsou propojeny s velkou obrazovkou, na které si návštěvníci mohou promítnout příslušné obrazové dokumenty. Ve speciální vitríně jsou vystaveny originální předměty ze Zlaté stezky.

Expoziční část představuje vizuální a pocitovou procházku po středověké trase dopravované soli z oblasti alpských solních ložisek přes Pasov a po Zlaté stezce až do Prachatic. Návštěvníka povede motiv zlaté podkovy krajinou, kolem vystavených druhů zboží, přepravovaného po Zlaté stezce, mezi strážními hrady, soumarskou osadou s hostincem a kovárnou až k úvozové cestě se soumarskou karavanou. S tou dojdete na okraj lesa nad širokou kotlinu, v jejímž středu trůní velkolepé výstavné renesanční město Prachatice.
Nově pojatá expozice Zlaté stezky spojuje poučení o slavné středověké obchodní cestě, která založila slávu Prachatic a dnes se stále více stává jejich symbolem.

24. Těžká práce se vzácnou surovinou

Cesta soli do Čech začínala již v Alpách. Z tamních ložisek v Reichenhallu v bavorském vévodství a později především Halleinu v salcburském arcibiskupství putoval tento vzácný tovar ve speciálních kónických bečkách (prosticích) a na zvláštních lodicích po stříbropěnných alpských řekách Saalachu a Salzachu. Salzach se vlévá do Innu a po něm lodi se solí dospěly do Pasova. 

Pod majestátní siluetou starobylého biskupského města, plného věží, chrámů, paláců a měšťanských domů se sůl poblíž dodnes dochované hradební věže (tzv. Scheiblingsturm) vykládala a přes úzkou šíji poloostrova (tzv. Ortspitze) byla dopravena do pasovské solnice (Salzstadel). V dodnes stojící budově pasovští obchodníci a úředníci sůl překoupili, proclili a propustili k další cestě.

Pod ochranou mohutných pasovských pevností Oberhaus a Niederhaus byla sůl a s ní další zboží přepravena přes Dunaj do pasovského předměstí Ilzstadt. Přímo nad soutokem Dunaje a Ilzu tu začínala Zlatá stezka. Naproti Niederhausu a pod kostelem svatého Bartoloměje se zboží naložilo na hřbety soumarských koní, formovaly se tu soumarské karavany a často i s ozbrojeným doprovodem vyrážely po staroslavné Zlaté stezce na sever.

25. Žádané zboží jako předmět obchodu

Cesta vedla přes soumarské osady Salzweg, Strasskirchen a Leoprechting malebnou krajinou pasovského biskupství, které bylo od 12. století samostatným státečkem v rámci středověké římské říše. Karavany z Pasova se potkávaly s karavanami, blížícími se z Čech. První byly naloženy solí a vzácným zbožím z evropského jihu a orientu (koření, drahé látky a oděvy, zbraně, vína, benátské sklo, šperky atd.), druhé přinášely hlavně obilí a potravinářské produkty české kotliny (kožešiny, kůže, maso, chmel, slad, pivo, proslulá prachatická pálenka a později české sklo). Jižně od Waldkirchenu se Zlatá stezka od 14. století větvila a od původní trasy do Prachatic se tu pod hradem Kaltensteinem oddělovaly mladší trasy do Vimperka a do Kašperských Hor.

Po celodenním pochodu musela karavana někde přespat, odpočinout si a nabrat nové síly. Na původní trase se nabízelo městečko Waldkirchen, trůnící nad krajem na vysokém kopci. Druhý den čekala na soumary a jejich koně nejtěžší překážka - mohutný pohraniční horský hřeben, který po dlouhá staletí pokrýval hluboký smíšený prales. Do 15. století byla posledním obydleným místem na pasovském území osada Fürholz a až později přibyly mladší osady Grainet a vysoko na hřebeni Leopoldsreut a Bischofsreut. Mezi obydlenými místy čekala na karavany napajedla s čerstvou tekoucí vodou.

26. Náročná a mnohdy nebezpečná cesta

Po překonání pohraničního hřebene sestoupila prachatická Zlatá stezka k Mechovému potoku, který tvořil zemskou hranici mezi českým státem a pasovským biskupstvím. Znovu se stoupalo a znovu klesalo, stále v hloubi pohraničního hvozdu, který byl plný divoké zvěře a v němž někdy číhalo i nebezpečí mnohem větší - tlupy lapků.

K ochraně stezky vyrostly na vysokých kopcích strážní hrady - na prachatické větvi Hrádek na Stožecké skále a na té vimperské Kunžvart nad pozdější osadou Strážný. Jejich malé posádky dohlížely od 14. do 16. století na provoz na stezce a varovaly před hrozícím nebezpečím.

Kunžvart u Strážného: tento strážní hrádek vznikl pravděpodobně na počátku 14. století z podnětu Jana Lucemburského v souvislosti s jeho péčí o nové zajištění západních hranic státu. Význam hrádku se zvýšil v období, kdy král Václav IV. dovolil vimperským pánům obnovit pobočku Zlaté stezky do Vimperka a umožnil na ní vybírat clo. Na hradě sídlil purkrabí a jeho menší družina. Podle zprávy z roku 1547 se zde již nebydlelo a hrad se tak postupně změnil ve zříceninu.

27. Ve Volarech si mohli odpočinout

Ještě před okrajem pohraničního hvozdu přecházely karavany Teplou Vltavu, nejméně od 13. století po mostě, který je v polovině tohoto století doložen jako "most v lese". Až potom se les začal prosvětlovat a objevila se stavení a v šeru světla první soumarské osady na českém území. Od 14. století to byly Volary, založené německými osadníky v režii vyšehradské kapituly, církevní instituce v daleké Praze. Vyšehradská kapitula vlastnila původní osadu i nové město Prachatice a do husitských válek spravovala území až k zemské hranici. Ve Volarech čekal na soumary nocleh, řada hostinců, kovárny a vše ostatní, co taková karavana potřebovala. Koně i lidé si odpočinuli, pohovořili s místními a řada soumarů mohla dokonce přespat u svých rodin; pocházeli totiž odtud.

28. Víte, kdo byli soumaři?

Soumar, někdy též soumař je z němčiny pocházející označení pro dopravce na starověkých a středověkých obchodních cestách vedoucích přes Alpy a z Alp do střední Evropy, který převážel náklad s pomocí zvířat. V češtině se pojem soumar užívá i pro soumarské zvíře nosící náklad - nejčastěji koně, osli, mezci, muly, velbloudi nebo jiná zvířata.
Slovo soumar pochází z německého Säumer, v rakouské němčině Samer. Saum znamená okraj. V originále slovo Säumer označuje člověka, který vodil, pronajímal či vlastnil zvířata nosící náklad. Samotné zvíře je označováno Saumtier.

Soumaři byli většinou sedláci, kteří zboží přepravovali za odměnu ve vlastní režii nebo ve službách velkoobchodníků. Z bezpečnostních důvodů se sdružovali do karavan, případně je doprovázeli ozbrojenci. Karavany putovaly po celý rok, ale hlavní sezóna byla v době po skončení žní. Soumaři přepravovali především sůl, drahé látky, jižní plody, koření a víno, obilí, slad, med, chmel, vlnu, kůže, pivo a další především potravinářské produkty. Zboží přepravovali na hřbetech soumarských koní, případně mezků a mul. Denně urazili 25-30 km, nocovali v k tomu účelu zbudovaných sídlištích. Soumaři přepravovali zboží například na Zlaté stezce.

Prachaticemi tehdy procházelo až 1200 soumarských koní týdně a přivezlo se tam více než 3 miliony litrů soli ročně. Provoz na stezce byl tak čilý, že se musely vydávat zvláštní soumarské řády, které jej měly regulovat a řídit. V 16. století prošlo Prachaticemi, označovanými za solný sklad Čech, až 220 tun soli týdně.

29. Po odpočinku soumaři pokračují dál směrem na Libínské Sedlo

Probíhala-li cesta podle ustáleného řádu, čekal karavanu poslední den obtížné cesty. Z Volar Zlatá stezka vystoupala na táhlý zalesněný hřeben a směřovala dále na sever. Soumaři mohli projít soumarskou osadou Cudrovice, pod kterou se skrýval v romantickém ohybu říčky Blanice hrad Hus, nebo volit přímou cestu k osadě Blažejovice a před ní překročit Blanici. Kolem nich se prostírala  nádherná divoká krajina, které vévodily siluety šumavských hor Boubína, Bobíku a Libína. Vyklučených a obydlených míst přibývalo, ale i tady mohlo číhat nebezpečí. Lapkové dokázali využít nepřehledného a členitého terénu a s vidinou bohaté kořisti na karavany zaútočit. Jeden takový přepad se odehrál kolem roku 1410 a zachovala se nám o tom zpráva v nejstarší prachatické městské knize.
Pod soumarskou osadou Libínské Sedlo se starým kostelem sv. Anny se před karavanou rozevřel pohled na Prachatice. Cílové město Zlaté stezky leželo pod nimi v kruhu hor v celé kráse svých věží, hradeb a honosných renesančních staveb jako kouzelný přelud a slibovalo příjemný konec obtížného putování. Naproti soumarům vyjel sám prachatický purkmistr a s hrdostí ukazuje své město, které se právě díky Zlaté stezce a solnému obchodu stalo jedním z nejvýznamnějších měst Českého království.

30. Prachatická Zlatá stezka
Dolní (neboli Prachatická) Zlatá stezka je nejstarší trasa. Cesta vedla ze Starých Prachatic asi 70 km (přímou čarou) jihozápadním směrem do Pasova na Dunaji. Stezka z Prachatic na česko-německé hranice byla v novověku důkladně zmapována a archeologicky prozkoumána. Její trasu dnes vyznačuje žlutá turistická značka, osazená 12 informačními tabulemi. Začíná v Prachaticích - u bývalé Horní brány. Po 33 km překračuje hranice a pokračuje dál do Německa. Opevněné místo Waldkirchen na německé straně bylo v jednodenní vzdálenosti od Pasova. Dopravci zde museli přenocovat, aby jim mohlo být stanoveno množství převážené soli.

Trasa Prachatické Zlaté stezky
Pasov - Ilzstadt - Grubweg - Salzweg - Leoprechting - Grossthannensteig - Salzgattern - Deching - Waldkirchen - Schiefweg - Böhmzwiesel - Fürholz (mýto niederburského kláštera) - Grainet - Leopoldsreut - Bischofsreut - Marchhäuser - České Žleby - Soumarský most - Volary - Cudrovice - hrad Hus - Albrechtovice - Perlovice - Prachatice

Soumarský most: Dnes je to Významné turistické místo a vyhlášené vodácké tábořiště v meandru Teplé Vltavy. Zlatá stezka tudy brodem zdolávala řeku, později byl vybudován most. Svůj náklad tudy nosili soumaři - a tím je dán i název místa.

Trasou stezky prochází naučná stezka Zlatá stezka - Prachatická větev.

31. Moje zamyšlení na závěr

Tento výlet mě ujistil v tom, kolik se toho dá autem během jednoho dne stihnout, co všechno člověk uvidí a kam se dostane. Snažila jsem se vše popsat. Ale to by bylo málo. Výlet by měl člověka i nějak obohatit a přimět k zamyšlení.
Návštěva Prachatic na mě dost zapůsobila a po prohlídce muzea, procházce historickým centrem a následně po prostudování mnoha materiálů, mohu říci, že na mě dýchl středověk. Navštívila jsem už celkem dost historických měst u nás i v Evropě, ale v měřítku naší republiky v Prachaticích ta minulost na vás opravdu dýchne a člověk si i představí, jak v těch uličkách procházely karavany a jak tu bývalo živo... Stačí si uvědomit, že nebýt soli (jistě i jiného zboží), město by možná nevzniklo. Nebo možná vzniklo, ale takového významu a velikosti by určitě nedosáhlo. Člověka překvapí, kolik soli se do Prachatic týdně vozilo. Kolik měst u nás může říct, že tam byl solný sklad Čech? Neuvěřitelné, jaká byla ve středověku spotřeba soli, ovšem musíme chápat, že nebyly mrazáky nebo konzervy, potraviny se nakládaly do soli - byla to konzervační surovina. Tady to srovnání s pohádkou Sůl nad zlato opravdu platilo. Když si uvědomím, jakou vzdálenost s těžkým nákladem zboží museli soumaři pravidelně překonávat, je to neuvěřitelné. Žádná technika, žádné dopravní prostředky, jen dobré nohy a výborná fyzická kondice v tak náročném hornatém terénu. Kolik lidských osudů, bolestí a útrap ta trasa zvaná Zlatá stezka zažila, kdyby tak mohla vyprávět. Vždyť už uplynulo tisíc let od jejího počátku a to se musíme řídit nejstarším záznamem v knize. Po zhlédnutí muzejní expozice, archeologických nálezů a návštěvě tohoto šumavského terénu si člověk uvědomí, jak byl středověk pro obyčejného člověka těžký. V horku, dešti, mrazu i sněhu vedli soumaři své koně za vidinou beztak ne příliš velké odměny. Proto se není čemu divit, že průměrný věk byl tehdy tak nízký. Jak asi léčili svá zranění, překonávali bolesti, o osobní hygieně nemluvě... Byl přece středověk a morová nákaza se šířila raz dva. Na trase Zlaté stezky se postupně usazovali lidé a vznikaly tam osady a městečka. Při dnešním pohledu na mapu to připomíná korálky navlečené na šňůrce, pěkně za sebou. Líbí se mi, že v dnešní době tu tradici udržují a připomínají současníkům. Možná dost lidí ani netuší, že jejich kdysi dávní předkové byli právě ti soumaři, co vozili sůl. Myslím, že povaha člověka se od těch dob příliš nezměnila. Určitě v dávné minulosti Zlatá stezka táhla co se týče obživy. Takový kovář tady našel uplatnění v těch střediscích, nějací hostinští, pláteníci jistě tušili, že soumaři za dovezené zboží vezou i peníze nebo zase jiné zboží, které by oni mohli dostat. Dnes, při "procházce" internetem člověk zjistí, že nejsou jen ulice s názvem  Zlaté stezky, ale jsou po ní pojmenovány školy, optiky, restaurace, hotely a jiné provozovny. Zní to hezky ten název, Zlatá stezka zní určitě lépe, než třeba ul. Padlých hrdinů, i když ... Schválně vybírám takový název, protože ti soumaři jistě v mnoha případech podávali hrdinský výkon a dnes bychom mohli říci, že byli hrdiny svého povolání. Současně mě však napadá otázka, zda dnes ti, co mají svůj objekt podnikání na Zlaté stezce o ni také aspoň něco vědí. U škol to předpokládám, ale ví i ta kadeřnice nebo hostinský, kteří to mají v názvu, něco o tom? Možná ano, nechci podceňovat. Ale měli by se jít podívat do Prachatického muzea na expozici Zlatá stezka, která se autorům opravdu podařila. Stačí hodina na prohlídku této expozice, která je připravena pro všechny věkové kategorie. Nenásilně a hodně názorně. Dám k dobru perličku. Když jsem vešla do nádvoří, velmi mě upoutala ta menší karavana pod širým nebem, při zběžném pohledu ti lidé i koně vypadali jako živí, jen je rozpohybovat. Samozřejmě to tam láká k focení, kterému tam nikdo nebrání. Jdu dál a vidím, že napravo je nějaké houští, roste tam kapradí, jsou tam keře... Říkám si, proboha, to si tady nemohou uklidit? Válí se tu kus dřeva a i ty keře by chtělo ostříhat. Teď se směju sama sobě, vždyť tohle byl záměr, autoři chtěli lidem ukázat, v jak těžko schůdném terénu se soumaři pohybovali. Takže tady jim dávám velkou jedničku. Autorům expozice i těm soumarům.

V posledních letech se v Prachaticích konají Slavnosti Zlaté stezky, můžete se podívat na průvod.

Zdroj: Wikipedie, youtu.be,  https://www.husinec.cz,
https://prachatickemuzeum.cz