Zámek Dobříš a Francouzská zahrada

   24. 7. 2016

Těsně pod hřebeny Brd můžete navštívit nádherný rokokový zámek v Dobříši, ke kterému patří i výborně udržovaný francouzský park s fontánou a sochami, který přímo láká k romantické procházce.

1. Vzhůru, na Dobříš!
Je neděle ráno a celý den je před námi. Hlavou se honí myšlenky, kam vyrazit. Vzpomínáme na tabule u silnic, když jsme jeli sem. Chtělo by to vybrat něco na celý den. Pohled na oblohu budí dojem hezkého počasí, ale bohužel, jak uvidíme později, byl to jen dojem. Pár kilometrů někdy udělá divy. Sedím u notebooku a přemýšlím. Našla jsem mapu Příbrami a pátrám v okolí. Najednou moje oko padne na Dobříš. Ano, také jsme u silnice viděli upoutávku na tento zámek. Neměla jsem představu, že je to tak blízko. Když jsem otevřela stránku zámku, všimla jsem si, že za zámkem je Francouzská zahrada a blízko anglický park. To je přece možnost, jak strávit hezkou neděli. Ukazuji tuto možnost příteli a on hned souhlasí. Je tedy rozhodnuto, zajedeme na Dobříš. Nezbytná kontrola foťáku, baterie jsou nabité, voda na občerstvení je také připravena, můžeme vyrazit. První úsek cesty projíždíme známými místy, pak se trochu odkloníme. Pozoruji, že na silnici není velký ruch, spíše hodně klidno. Však je nedělní dopoledne, lidé si přispali. Sem tam projíždí auto obtěžkáno bicykly, je vidět, že český člověk propadl kouzlu projížďky naší krajinou na kole. Auto ukrajuje kilometry a najednou je tady Dobříš. Projíždíme mírnou zatáčkou a vlevo vidíme zámek v celé své kráse. Opravdu to nelze přehlédnout, tu dlouhou zámeckou budovu před vstupem ozdobenou palmami a oranžovými květinami, které připomínají fuchsie, ve velkých mísách. My odbočujeme vpravo, v ulici u kostela je možnost zaparkovat. Počasí je tady všelijaké, raději si bereme bundy. Jdeme směrem k zámku a procházíme kolem restaurace U tří statkářů. Na zdi je uvedeno, že vaří jídla české kuchyně. Nahlédneme i do dvora, je tady posezení, to může být dobré místo našeho oběda. Jdeme dál a hned vedle je kostel Nejsvětější Trojice, nahlédneme dovnitř, udělám obvyklou fotku a pokračujeme k zámku. Na první pohled je hezky udržovaný a působí pěkným dojmem. V průchodu je pokladna, kupujeme vstupenky. Máme ještě dost času, proto jdeme na nádvoří, kde se nasbíralo už dost lidí. Jednak jsou to návštěvníci naproti u zámecké budovy, kde je vstup a někteří asi nejdou dovnitř, ale prohlédnou si nádvoří, vyfotí se na pěkném místě a pokračují dál do zahrady. Já také pořizuji jedny z prvních zámeckých fotek, navzájem se střídavě fotíme a pozorujeme děj na nádvoří. Ze zámeckého hotelu vycházejí anglicky hovořící turisté většinou s velkými kufry, pro ně asi pobyt skončil. My jsme zakotvili u sochy vojáka a jako mnoho dalších, i my se tady fotíme. Je tu příjemná lavička, ale začíná nám být horko. Přítel navrhuje, že je zbytečné tahat bundy, však bude teplo. Čekám na lavičce a přítel odnáší bundy do auta. Čas čekání vyplňuji focením přilehlých prostor. Před námi je zhruba hodina času, než se dostaneme na prohlídku. Rozhodnutí je rychlé: Tady nebudeme sedět, obejdeme zámek a zajdeme do zahrady, část si jí prohlédneme a po obědě se sem vrátíme.

2. Prohlídka zahrady

Zahrada je oplocená a hned u brány je pokladna. Kupujeme vstupenku a já se paní ptám, jestli je to platné na celý den, že po prohlídce zámku bychom se chtěli vrátit. Její kladná odpověď nás uspokojuje. Jdeme tedy dál a naše pozornost je zaměřena hlavně vlevo. Tady se z výše položené cestičky naskýtají moc hezké pohledy na zadní stranu zámku a přilehlou Francouzskou zahradu. Prohlížíme si tabuli s plánkem, je to hezky popsané a je vidět, jak je to rozsáhlé dál dozadu. Rozhodli jsme se, že z časových důvodů si prohlédneme asi třetinu zahrady a později se vrátíme k prohlídce toho zbytku. Procházíme brankou v oplocení, které ohraničuje zámeckou zahradu. Zahrada má terasovité uspořádání, takže u zámku je ta nejnižší část, jdeme tedy poněkud dolů. Je vidět, že v noci tady asi dost vydatně pršelo. Na cestičkách je zřejmé, jak je tady vlhký písek a jak tudy protékala dešťová voda. Některé lavičky také nestačily oschnout v dopoledním slunci. Pokračujeme dál po cestičkách, které nás navedly ke květinových záhonům a sochám. Je zde krásná fontána lemovaná zábradlím s balustrádou, na které jsou menší sochy. Pro návštěvníka opravdu krásný pohled, před námi je zámek v dopoledním slunci, takže se naskýtají možnosti i pro fotografa. Pokračujeme dál k protějšímu oplocení. Za ním na protějším svahu celkem nedaleko, je větší, ale na první pohled dost zpustošená stavba. Odhaduji, že to mohly být zámecké budovy, ale tabule, poněkud skrytá v zeleni, prozrazuje, že je to bývalý hrad Vargač, který má dávnou historii. Pořizuji pár fotek, ale stromy moc záběrů nedovolují. Z časových důvodů nepokračujeme přímo dál, ale děláme okruh, směřujeme dolů kolem fontány k zámku. Je tam klid a hezké pokoukání. My ovšem už musíme hlídat čas, abychom byli včas na místě vstupu do zámku. Jdeme tedy stejnou cestou zpět a před zámkem se už shromažďují lidé, to budou ti z "naší" skupiny při prohlídce. Já si připravuji foťák, co kdyby bylo možné focení. Přichází mladý černovlasý muž v černých kalhotách a bílé košili - to je náš průvodce. Ve dveřích nás uvítal a mnohým udělal radost sdělením, že focení je dovoleno, ovšem bez blesku. Dobrá informace tedy. Po kontrole vstupenek vcházíme dovnitř a strávíme tady hodinu prohlídkou zámku.

3. Informace o Dobříši
Město Dobříš leží ve Středočeském kraji v podhůří Brdské vrchoviny a je druhým největším městem v okrese Příbram. Největším lákadlem pro návštěvníky jistě bude objekt zámku s přilehlým francouzským parkem. Město je obklopeno lesy a nad městem se zvedají vrcholky kopců, spadajících k horskému útvaru Hřebeny. Dobrou dostupnost s Prahou zajištuje rychlostní komunikace, vedoucí kolem východního okraje města. Kousek odtud byla vybudována soustava několika rybníků, přičemž rybníky Papež a Strž slouží jako přírodní koupaliště. Průmysl ve městě se orientuje na strojnictví, dřevařství a kožedělnictví. V současné době žije v Dobříši více než 8 500 obyvatel na území o katastrální výměře 53,41 km2.

                                   Kliknutím na tlačítko získáte přehledné informace o Dobříši.

4. Z historie Dobříše

Dle legendy založil osadu Dobřich, jeden z druhů Praotce Čecha. Vesnice pak byla Dobřieše čili Dobřicha (Neví se ovšem, zda jeho jméno souviselo s jeho dobrotivostí nebo s jeho zálibou v něčem dobrém do břicha). Název je v rodu ženském, ovšem zvláště místní obyvatelé používají často mužský rod.
Nejstarší archeologické nálezy potvrzují osídlení zdejší oblasti již v mladší době kamenné. Během 10. století tudy procházela tzv. Zlatá stezka, vedoucí z Prahy do Bavor.
První zmínka o Dobříši pochází z roku 1252, kdy je zmiňována jako královský statek. Již roku 1262 však patřila Rožmberkům a roku 1321 je tu již zmiňován Štěpán z Tetína. Výhodná poloha blízko Prahy a přitom uprostřed lesů přiměla Jana Lucemburského, že panství získal a nechal zde zbudovat hrad - Vargač. Hrad se stal sídlem královského lovčího. Ke hradu náleželo několik vesnic doposud náležících k hradu Kamýku. V období husitských válek byl hrad značně poškozen. Roku 1422 jej císař Zikmund přiřkl Bedřichovi a Hanušovi z Kolovrat. Bedřich roku 1432 umírá a tak se jediným majitelem stává Hanuš. Roku 1461 panství od Hanuše vykoupil Jiří z Poděbrad a zastavil jej svým synům Viktorinovi, Bočkovi, Jindřichovi a Hynkovi. Ti se ale panství roku 1472 vzdávají a to pak v rychlém sledu mění majitele - Jindřich ze Švamberka, Děpold z Lobkovic, Vilém Švihovský z Rýzmberka a po něm jeho synové.
Válečné události a časté střídání majitelů panství zapříčinilo postupné chátrání hradu. Roku 1569 získal od Viléma a Ferdinanda Švihovských celé panství císař Maxmilián II. Habsburský. K panství tehdy patřily vsi Dobříš, Skalice, Hraštice, Homole, Nečín, Hrabří, Třtí, Pouště, Jablonná, Višňová, Źelnice, Libice, Drsník, Líšnice a Mokropsy. Maxmilián se snažil panství rozšířit a započal i s opravou hradu. Císař Rudolf II. pak dal městu znak.

Znak byl městu udělen v roce 1586. Ve znaku je svatý Tomáš stojící v bráně. Svatý Tomáš je i patronem města.

5. Na Dobříšsku to neměli vždy lehké

Královským majetkem přestala být Dobříš natrvalo za třicetileté války. Císař Ferdinand II. v roce 1630 dobříšské panství prodal císařskému radovi a nejvyššímu lovčímu Brunovi Mannsfeldovi. Formou vlastnictví byl od té doby fideikomiss (majetek svěřený, nedělitelný, přecházející rodově vždy na jednoho hospodáře), a to až do druhé poloviny 19. století, kdy byl rozhodnutím císaře Františka Josefa prohlášen tento statek za allod, tedy cosi jako soukromý (tzv. zpupný) majetek. Přitom však vyhradil sobě, svým dědicům a příštím českým králům právo lovit v dobříšských lesích černou a červenou zvěř, což bylo zaneseno do Zemských desek. V době třicetileté války byla Dobříš mnohokrát vypleněna a zpustošena procházejícími vojsky, teprve v druhé polovině 17. století se válkou narušené hospodářství začalo postupně zlepšovat. Majitel panství František Maxmilián Mannsfeld založil ve Staré Huti železárny a začal nově podnikat. Mannsfeldové ale byli vůči poddaným pěkní kruťáci, když samotná císařovna Marie Terezie vyslala na Dobříš komisi, aby vyšetřila útisk poddaných. Krajský hejtman z Berouna uděluje na tehdejší dobu přísné tresty, v roce 1771 byl vydán tzv. Dobříšský patent, jimž se omezuje a trestá utiskování poddaných v Čechách, které zejména na Dobříšsku bylo nesnesitelné. V pol. 18. stol. byl odsouzen Jindřich Pavel František Mannsfeld pro útisk poddaných k dočasné ztrátě panství, pokutě 2000 dukátů a vyrovnání se s poddanými, správce pak odsouzen ke 4 rokům vězení. A tento příklad už o něčem svědčí.

6. Pověst o tom, jak líný Tonda chtěl poklad

V místě, kde dnes stojí zámek Dobříš, se kdysi pyšnil hrad Vargač. Býval to hrad chudý, chátral a pustl. Jediné, co přitahovalo lidi hledající poklady, byly hluboké sklepy s dlouhými podzemními chodbami. V dobách, které dávno odnesl čas, žil v městečku chudý, líný Tonda. Práci se vyhýbal, jak jen mohl. Nejraději se toulal městem a vysedával v hospůdce. A při takovém nicnedělání míval hluboko do kapsy.
Jednoho dne, když jako obvykle vysedával u truňku, zaslechl, jak si sousedé vyprávějí o pokladu, který je ukryt v hradním sklepení. Přisedl k nim a bedlivě naslouchal. Rozhodl se, že poklad vykope, stane se tak bohatým a už nikdy nebude muset nic dělat.
Na svatého Jana, kdy noc nebývá žádná a smrtelníkům se otvírá svět tajemných bytostí, se Tonda vydal na Vargač. Když přišel k hradu, na okolí padal soumrak. Se strachem vešel do sklepení.
Ukrutné ticho rušilo jen kapání vody ze stropu a plamen svíčky vytvářel na zdech strašidelné stíny. Už se chtěl Tonda rozeběhnout zpět k domovu, když spatřil v rohu místnosti modré světýlko. V koutě se krčil skřítek s vrásčitou tváří a dlouhými bílými vousy omotanými kolem pat.
"Neubližuj mi, Toníku, dobře se ti odměním.." Když to Tonda uslyšel, zaradoval se. Nastavil dlaň a skřítek mu na ni položil zlatku. "Tak málo, ty dědku." "Víc nemám. To víš, chudý hrad, chudé strašidlo. Ale přijď za týden, dám ti další zlatku, jenom mi prosím neubližuj." Tonda strčil peníze do kapsy a odešel.
Za týden přišel zas a dostal další zlatku. Tak se stalo, že začal chodit na Vargač každý týden. Lidem začalo být podezřelé, kde Tonda peníze bere, a tak ho začali sledovat. Jedné noci proto pověděl skřítkovi: "Už za tebou nemohu chodit. Musíš mi peníze nosit." Skřítek se rozzlobil. "Jednou za rok mají nad námi lidé svou moc a já jsem ti neslíbil, že ti je budu nosit. Abys toho nelitoval."
"Poslouchej mě, příští týden přijdeš k šibenici, dědku. Tam se v noci nikdo neodváží."
A jak řekl, tak se také stalo. Za týden šel Tonda k šibenici. Skřítek už tam čekal. Položil Tondovi do dlaně zlatku. V té chvíli obloha ještě více zčernala, ozval se ohlušující hrom a blesk Tondu zasáhl.
Ráno nebyl mládenec k nalezení. Slunce už stálo vysoko na obloze, když našli Tondu ležet na popravišti. Byl mrtev, tělo měl rozsápané jako od divoké kočky a ve zkrvavené ruce držel zlatku. Jen svatojánský stařeček věděl, co se té noci událo, ale na hradě už se nikdy neukázal.

7. Vargač v neklidné době

Vargač je písemně připomínám v roce 1321 jako stavba nepatrná a patřící k Tetínsku. V roce 1367 na dobříšský hrad přenesl Karel IV. z Kamýku úřad nejvyššího lovčího Království Českého. V husitských bouřích význam hradu Dobříše poklesl, král Zikmund dal přeložit lovčí úřad do Žebráku. Ovšem jeho nástupce císař Rudolf II. Habsburský hrad definitivně opustil a nechal na místě dnešního zámku postavit dřevěné stavení, sloužící jako nové sídlo správce zdejšího panství.
Toto panství, které tou dobou čítalo již 39 vesnic, dostává do zástavy roku 1611 hraběnka Anna z Fürstemberka, rozená z Lobkovic. Roku 1630 celé panství kupuje hrabě Bruno Mansfeld a tím začíná nová éra dobříšského panství. Po třicetileté válce zůstal hrad Vargač pobořen. Zřejmě za Františka Maxmiliána Mannsfelda a jeho syna Karla Františka Adama Antonína Mansfelda byla roku 1676 zahájena přestavba panského domu na barokní zámek.

8. Nový rod Colloredo-Mansfeldů

Na přelomu 17. a 18. století byl opravován zničený hrad Vargač. V první čtvrtině 18. století však Dobříš postihly dva požáry a právě ten druhý roku 1720 zničil i opravený hrad a zámek. Vargač se pak využíval jako sýpka. Roku 1745 panství spravovala Eleonora, vdova po Karlu Františku Adamu Mannsfeldovi a poručnice syna Jindřicha Pavla. Podle plánů francouzského architekta Julese Roberta de Cotte mladšího zahájila přestavbu zámku na rozsáhlou trojkřídlou patrovou rokokovou stavbu. Interiéry navrhnul italský architekt Giovanni Nicolla Servandoni. Na výzdobě se podílel pražský sochař Platzer a malíř Molitor. Výstavba trvala 20 let a byla zakončena roku 1765 již pod dohledem Jindřicha Pavla Mannsfelda. Jindřichova dcera Isabella se provdala za Františka Gundakara Colloreda, který však musel vyhovět podmínce a začal používat jméno Colloredo-Mannsfeld. Po Brunovi panství dědí jeho potomci František Maxmilián (1644 - 1692 ), Karel František Antonín (1692 - 1717), Jindřich Pavel František (1717 - 1780), povýšený roku 1746 do knížecího stavu a konečně poslední mužský potomek panství z rodu Mansfeldů Josef Václav. Tak tedy v roce 1780 vymřeli Mansfeldové po meči.
Jeho sestra Marie Isabela se pak provdala za knížete Františka Gundakara Colloreda, čímž vzniká spojení obou erbů a rodů a vzniká nový rod Colloredo-Mansfeldů. Dobříšský zámek je budován již v polovině 17. století za vlády Mansfeldů a je postupně upravován až do dnešní podoby. Konečnou podobu dal zámku Jindřich František Colloredo-Mansfeld, který jej dal v letech 1745 - 1765 přestavět podle projektu francouzského architekta Julia Roberta de Cotta, dekoratéra G. M. Servandoniho, pražským sochařem Platzerem a malířem Molitorem.

Před zámkem byl vybudován francouzský park ohraničený z obou stran oranžérií. Park je vyzdoben několika sochami a dominantou je velká kaskádová fontána s plastikami Héliových koní, tritónů, nereidek, Poseidóna a Nérea. Kolem roku 1800 byl k francouzskému parku připojen park anglický v krajinářském stylu. Colloredo-Mansfeldům zámek patří až do roku 1942, kdy zde bylo zřízeno sídlo říšského protektora Kurta Daluege. Ten nastoupil po atentátu na R. Heydricha. Po roce 1945 je zámek znárodněn. Od roku 1998 je zámek opět v rukou rodiny Colloredo-Mansfeldů.

Kliknutím na tlačítko si poslechnete vysílání Českého rozhlasu: Marie Izabela střeží klid zámku v Dobříši

9. Stručný přehled majitelů panství:
    Rožmberkové

Lucemburkové

Kolowratové z Kolowrat

Páni z Kunštátu a Poděbrad

Švamberkové

Lobkovicové

Švihovští z Rýzmberka

Fürstenberkové

Mansfeldové

Colloredové

 Kdo si chce přečíst zajímavou historii těchto šlechtických rodů, přejde na ni kliknutím na tlačítko. Jsou tam i fotky z Francouzské zahrady. 

19. Vraťme se k zámku

Zámek je trojkřídlý, jednopatrový, postavený v rokokovém stylu. Má mansardové střechy. V centrech křídel najdeme vystouplé paláce, severní a jižní křídlo je zakončeno rizality. V severním křídle stojí hlavní brána se znakem rodu Mannsfeldů a letopočtem 1765. Ve štítu jižního křídla se nachází věžička a hodiny. V přízemí jižního křídla se nachází salla terrena se vstupem do zahrady. Nad ní najdeme hlavní sál - Zrcadlový sál o rozloze 220 metrů čtverečních.

Tak to může spatřit návštěvník při prohlídce:

20. Zámek jako Domov spisovatelů

Roku 1942 byl zámek rodu Colloredo-Mannsfeldů vyvlastněn německou říší a stal se sídlem říšského protektora Kurta Daluege. V roce 1945 byl zkonfiskován státem. Poté sloužil Ministerstvu kultury a jako sídlo Svazu československých spisovatelů jako Domov spisovatelů. Roku 1998 byl v restituci zámek vrácen rodu Colloredo-Mannsfeld.

K pobytu dostávali spisovatelé poukazy. Žili zde např. Helena Šmahelová, Vítězslav Nezval, Eduard Petiška, Josef Kainar, Václav Čtvrtek, Vladimír Neff a další. Jejich pokoje byly v severní části zámku, kde je dnes hotel. Někteří spisovatelé tady i zemřeli, uvádí se např. Bohumil Říha nebo Jan Drda. Ovšem na zámku nežili jen spisovatelé ...

21. Adina Mandlová a konec jejího života na Dobříši

Když se slavná filmová diva po 40 letech v emigraci, kam ji dohnaly dozvuky války, komunistický převrat, nešťastné lásky, sebevražda manžela i potrat, vrátila do Československa, jako by se ocitla ve vzduchoprázdnu. Nikdo o ni neměl moc zájem, ani s vlastní rodinou si nerozuměla. "To, že se k ní Češi už nechovají jako ke hvězdě, nesla těžce", říká po letech Martina Žižková, která s Mandlovou trávila po jejím návratu do Čech snad nejvíc času.

Později Adina Mandlová cítila, že na zámku už není ze strany vedení příliš vítaná, s dlouhodobým pobytem nikdo nepočítal. Cestovala proto z nemocnice do nemocnice, nikde ji nechtěli hospitalizovat, snad také proto, že neměla žádné zdravotní pojištění. A tak se prvorepubliková star dostala do příbramské nemocnice. Právě v Příbrami, úplně cizím městě, Mandlová zemřela. Bylo jí 81 let.
(Převzato: revue.idnes.cz)

                                  Francouzská zahrada

22. Co je francouzská zahrada

Francouzský park je označení pro park, sadovnickou úpravu kterou lze zařadit mezi geometrické styly. Úprava je založena na symetrii (často mnohostranné) vzorů a je upraven a vybudován s geometrickou přesností. Úprava plochy je pokračováním architektury hlavní stavby. Úprava je nákladná a okázalá. Nezřídka je pro tento styl sadovnické úpravy používáno i označení francouzská zahrada. Takto upravený park nebo zahrada, ve vztahu ke stylu její úpravy, bývá označován jako pravidelná zahrada, geometrická zahrada, architektonická zahrada, či styl úpravy parku jako architektonický styl, pro spojení principů architektury se stavbou. Typické úpravy zahradní architektury ve francouzském parku jsou prováděny podle zásad sadovnické tvorby.

23. Typické prvky francouzské zahrady

Typicky park rozděluje několik hlavních cest, od kterých se pravoúhle dělí vedlejší. Cesty jsou zpravidla lemovány nízkými živými plůtky ze stálezelených dřevin. Hlavní, nejširší cesta obvykle vede středem. Největší plocha je naprosto přehledná a osázena jen nízkými plůtky a květinovými vzory, nejvýše pak přerušena několika ozdobnými stříhanými keři, nebo výsadbou letniček na vyvýšeném záhonu. Na hlavní plochu navazuje mnoho menších ploch naprosto oddělených živými ploty ze stálezelených dřevin, vysokých často 4 m. Vytvářejí tak intimní zákoutí. Zákoutí nebyla prázdná a stejná, ale v každém byl nějaký dekorativní prvek - socha, nebo nádoba s atraktivní, nebo vzácnou rostlinou. V parku byla často chována jako zpestření zvířata, např. pávi. Typickou stavbou jsou altány a pergoly. Francouzská zahrada napodobuje ale někdy i stavby z venkova nebo cizích zemí, které samozřejmě musí odpovídat pravidlům symetrie a krásy. Takové stavby mohly vypadat velice uměle, ale to nebylo stylu francouzské zahrady na překážku. Umělost a nepřirozenost byla znakem kultivovanosti a ušlechtilosti. Někdy byla součástí zahrady i oranžerie nebo skleník s tropickými rostlinami, případně konírna. Francouzská zahrada dává najevo, že majitel je movitý a kultivovaný šlechtic.

24. Pravidla geometrie pro dosažení ideálního výhledu

Francouzská zahrada není pouhé převedení pravidel geometrie a perspektivy do prostoru. Designéři francouzských zahrad používají pravidla geometrie pro dosažení ideálního výhledu, ale znalosti jim umožňují vyhnout se pouhé strohé geometrie, nebo pomocí znalosti geometrie zvětšit opticky vnímaný prostor. Silným nástrojem jsou aleje, pravidelně se opakující motiv, nebo rytmická linie řezaných keřů a stromů. Postupným zužováním uličky, nebo snižováním výšky stromů a keřů lze silně ovlivnit prostorový úsudek diváka (Vaux-le-Vicomte).  Pojetí perspektivy, využití pravidel geometrie a symetrie, tak jak ji známe z francouzských parků, se stále používají u velkých zahrad a parků. Jsou to silné nástroje, ale jsou zpravidla kombinovány s nenásilností a přirozeností anglických parků.

25. Dekorativní prvky

Instalace vodních prvků jsou využívány, aby dodaly zahradě na bohatosti. Voda napodobuje křišťálové lustry, nádrže hrají roli zrcadel. Tryskající voda napodobuje skleničky a vázy. Rovné cesty sypané pískem, letničkové záhony, sestříhané keře, fontány, květinové záhony, sochy, mobilní zeleň, symetrické vodní nádrže nebo symetrické vodní toky a vodopády.

Počátek francouzských parků se datuje do 16. století v Itálii, například u paláce Pitti ve Florencii. Tento styl se přenesl do Francie. Vrcholem tvorby francouzských parků byl park u zámku Versailles, který pro Ludvíka XIV. vytvořil krajinný architekt André Le Nôtre.

26. Zámecký park v Dobříši

Vzácná ukázka rokokové zahradní architektury, která svými květinovými ornamenty a stříhanými ploty navozuje atmosféru vídeňského Schönbrunnu. Kompozice zahrady navržená francouzským architektem Julesem Robertem de Cottem v r. 1760 se rozkládá na pěti terasách a hlavním důvodem kaskádového rozvržení bylo její umístění na sklepích zámeckého pivovaru. Areál zahrady navozuje na jižní zámecké křídlo , jehož halou se do zahrady vcházelo. Zahrada je doplněna sochami českého autora Františka Ignáce Platzera (1717 - 1787), který pocházel z řezbářské rodiny ze západních Čech a patřil k nejvýznamnějším uměleckým osobnostem barokních Čech. V parku naleznete např. sousoší Persefóny, sochu Herakla nebo alegorii čtyř ročních období. Vrcholnými ukázkami jeho tvorby je mimo sochařské výzdoby na zámku Dobříš i výzdoba kláštera v Teplé na Zbraslavi.

27. Napájení Héliových koní

Hlavní ozdobou zahrady je majestátní sousoší s fontánou "Napájení Héliových koní", které vytváří pomyslný střed celé zahrady. Fontána je unikátní také technickým řešením napájecího systému. Ve francouzské zahradě původně fungoval důmyslný zavlažovací systém, voda byla čerpána z Huťského rybníka do nádrže v anglickém parku., tunelem pod oranžérií protékala do Héliovy fontány a odtud dále samospádem do bazénku, vodotrysků a fontán v nižších patrech zahrady.

Hélios byl bůh a zosobnění slunce. Svou každodenní povinnost plnil ve zlatém voze, taženém čtyřmi okřídlenými koňmi. Je mu zasvěcen kohout, který ho na ranní cestu budil, před Héliem vycházela Éós - Jitřenka a za ní na východě vyjelo spřežení boha slunce. Jeho cesta začínala na dalekém východě, prý někde v Kolchidě a směřovala nad celou zemí až k dalekému západu na ostrov Blažených. Tam se jeho koně vykoupali a napásli a Hélios potom ve svém nádherném člunu, který mu zhotovil sám božský kovář Héfaistos, odplouval po vodách oceánu zpět na východ, kde druhého dne jeho pouť opět začínala.

28.  Oranžérie

Na konci zahrady nalezneme oranžérii, která tvoří protipól zámecké budovy. Na stěně obrácené k zámku je dodnes patrná malba, která měla navozovat iluzi většího zámeckého areálu. Z druhé strany je oranžérie spojena se skleníky , které sloužily pro pěstování citrusů. U oranžérie se nachází i depozitum fragmentů a originálů sochařské výzdoby zámku.

Zvláštností oranžérie dobříšského zámku je fresková malba pokrývající severní stěnu budovy. Barokní a antická architektura , která je na stěně vyobrazena, vytváří iluzivní dojem členité budovy a může tak opticky zvětšovat zámecký areál. Za autora původní malby je považován Josef Platzer, syn sochaře Františka Ignáce Platzera ( tvůrce kaskádové fontány napájení Héliových koní)

Na svahu francouzské zahrady směrem k hradu Vargač můžete najít  sošku ondatry, kterou poprvé do Čech dovezli manželé Josef a Yvonne Colloredo- Mannsfeldovi.

29. Tři zajímavosti na konec

a) Velbloudi: Za Rudolfa II. bylo možno vidět  na Dobříši 24 velbloudů - byl to dar tureckého sultána.

b) Fíky: Od roku 1766 existovala mezi náměstím a zámkem fíkovna - pavilón s odsuvnou střechou, v němž se pěstovali fíky (vedle hradčanské fíkovny v Praze jediná na území Čech). V zimě 1929/1930 téměř všechny stromky pomrzly, dovezeny nové stromky. V 60. letech budova zbořena.

c) Rukavice: Od roku 1865 domácká výroba kožených rukavic (zakladatelem Solomon Abeles) - později rukavičkářství hlavním výrobním artiklem Dobříše, v 80. letech 20. stol. zdejší rukavičkářské závody (spolu s pobočnými závody) jedním z největších podniků svého druhu na světě.

30. A jak jsme dopadli my?

Na prohlídce zámku jsme byli v poledne. Nejen duševní potrava je důležitá, ale i tělo si žádá své a my jsme už věděli, kam zajít na oběd. Byla to restaurace U tří statkářů vedle kostela před zámkem. Už při vstupu do restaurace jsme pozorovali, jak dešťové kapky dopadají na dlažbu. Domnívali jsme se, že půjde jen o přeháňku a my se po jídle opět vrátíme do zahrady. Moc jsme na to nemysleli, protože hlad je prevít. Pohled do jídelního lístku naznačil, že nápis na fasádě restaurace o podávání jídel české kuchyně je jedna věc a nabídka v jídelním lístku je věc druhá. Přišlo mi to jako klamavá reklama. Navíc v restauraci byli patrně na praxi studenti oboru číšník, takže poněkud déle trvalo, než jsme dostali aspoň vybraný nápoj. Myslím, že za nás oba mohu napsat, že jídlo sice nebylo špatné, ale čekali jsme něco lepšího, možná i jinou nabídku. Jenže to ještě nebylo to hlavní. Už během jídla jsme pozorovali, jak se restaurace plní lidmi, kteří patrně seděli venku. Bylo to neklamné znamení deště. Když jsme po zaplacení vyšli ven, bylo jasno. Déšť byl tak silný a vydatný, že o návratu do Francouzské zahrady a její prohlídce nemohlo být ani řeči. Zatímco jsem čekala pod deštníkem, přítel zašel pro auto a my jsme směřovali "domů". Jenže za Dobříší nepršelo, proto jsme se vydali ještě na Svatou Horu.