Znáte tuhle  písničku?

No aby ne, to je zbytečná otázka. Ale právě okolo Třeboně jsme se dva dny pohybovali. Jestli jsem tam viděla koně na pastvě, opravdu nevím, spíš ne. Ale k pokoukání je tam toho dost.

Do Třeboně jsme přijeli odpoledne a chtěli jsme se seznámit s městem. Parkoviště poblíž bylo plné, nechali jsme tedy auto na odstavném parkovišti dále od náměstí a do centra jsme došli. Branou jsme vešli na náměstí, které je podlouhlého obdélníkového tvaru uprostřed s kašnou a Mariánským  sloupem. Po obou stranách je náměstí lemováno renesančními domy postavenými těsně vedle sebe, jak ve středověku bývalo zvykem. Světlé fasády domů zářily v odpoledním slunci. Bylo to naše seznámení s městem, osobně já jsem tady dosud nebyla. Brzy jsme postřehli budovu muzea a rozhodli jsme se, že si zde uděláme prohlídku.

1. Začali jsme v muzeu:  HISTORIE MLÝNŮ NA TŘEBOŇSKU

Motto výstavy:

"Je příjemné, i když dnes již vzácné, setkávat se na cestách s vodními mlýny..."

 Weinzettlův mlýn, Mláka čp. 12

V minulosti nesl názvy Hamerský, Starohamerský nebo Mlácký. Na místě dnešního mlýna na Nové řece stával původně hamr na zpracování železa, který je poprvé doložen r. 1640, kdy si Jan Hamerník z hamru pod Mlákou půjčil 300 zlatých, patrně na zřízení hamru. Výrobu sice rozjel, ale nejistá doba způsobila, že neprosperoval a zadlužil se. V r. 1653 proto hamr, v té době již přestavěný na mlýn s pilou, převzala vrchnost a od té doby byl pronajímán mlynářům na jeden či více roků. Mlýn měl dvě mlýnská složení a 4 stoupy a mlel pro Mláku a Hlínu. Když v roce 1729 koupili Schwarzenberkové statek Hamr-Val, kde byl mlýn zvaný Hamerský, začal se pro mlýn pod Mlákou užívat název Starohamerský. V roce 1759 byl mlýn s 2 složeními, 5 stoupami a pilou prodán emfyteutického držení mlynáři Tomáši Charvátovi, v jehož rodině (následoval syn Dominik a vnuk Augustin) zůstal mlýn dalších 80 let. V roce 1840 prodal Augustin Charvát mlýn o 2 složeních a 4 stoupách manželům Františku a Terezii Weinzettlovým za 2800 zlatých a pilu za dalších 300 zlatých. Když byly po zrušení roboty v r. 1848 vykupovány nemovistosti držené emfyteutickým právem, stali se Weinzettlovi plnoprávnými majiteli mlýna. Po letitých sporech s třeboňským velkostatkem  o to, zda je Nová řeka, na níž mlýn stojí, veřejným majetkem nebo výhradním majetkem Schwarzenberků, prodal Antonín Weinzettl v r. 1880 mlýn se 3 složeními a pilou Janu Adolfovi ze Schwarzenberka. V dalších letech pronajímala schwarzenberská správa velkostatku Třeboň mlýn vždy na 6 po sobě jdoucích let. První nájemce Josef Kubát z Písku hospodařil na mlýně až do r. 1906. Dalším nájemcem se stal mlácký starosta František Hrubý a jeho syn Jan, který hospodařil na mlýně až do r. 1925. Za 1. pozemkové reformy byl mlýn postátněn a od r. 1926 spadal pod správu Ředitelství státních lesů a statků v Třeboni.

Vysvětlení emfyteutického práva:

Emfyteuze  je feudální forma dědičného nájmu půdy a to buď na delší dobu, nebo navždy. Je spojována jak s vesnickým, tak městským prostředím vrcholného středověku (období kolonizace). Za pronájem půdy se nájemce zavazoval platit pravidelně dávky anebo pracovat na vrchnostenské půdě. Poplatek či stanovená práce závisela na velikosti lánů a plužiny. Většinou měl nájemce právo se svolením vrchnosti půdu prodat nebo ji svobodně odkázat.

Podle emfyteutického práva byly nejen zakládány nové vesnice a města, ale byla na něj převáděna i starší sídliště, která se dosud řídila českým právem. Cílem emfyteuze bylo více zainteresovat nájemce na zlepšování podmínek obdělávání půdy. Dalším výrazným faktorem bylo převedení naturálních dávek na peněžní rentu, vrchnost tak získala pravidelný peněžní příjem.

2. Příběh Města Třeboně v osmi staletích (stálá expozice muzea)

Pravěk na Třeboňsku

Typická krajina Třeboňské pánve se utvářela od konce poslední doby ledové. Tehdy, asi před 12 000 - 8000 lety, zde bylo podnebí chladné a suché, krajina bezlesá, porostlá jen skupinami bříz, borovic a jalovců. Po rychlém oteplení asi před 6 tisíci lety, kdy byla průměrná teplota o dva stupně vyšší než dnes, rychle roztávala hluboko promrzlá půda a z artézských pramenů vznikala jezera. Teplo a vlhko vytvořily podmínky pro šíření bujné vegetace, jezera a tůně zarůstaly vrstvami rašeliny a ostatní plochy se pokryly borovými lesy. Další oteplování a bohaté vodní srážky zvýšily hladinu podzemní vody a na podmáčené půdě se šířily porosty lužních lesů. Osídlení Třeboňska v pravěku, v době kamenné zejména v eneolitu a době bronzové je dosud prokázáno v prostoru Třeboňské pánve naprosto nahodilými nálezy. Pro poslední tisíciletí před změnou letopočtu a první tisíciletí po něm nebylo na Třeboňsku osídlení dosud prokázáno.  Snad také proto, že soustavný archeologický průzkum v této oblasti dosud nebyl prováděn.

3. Období středověku

Nejstarší doklady středověké hmotné kultury byly nalezeny jižně od Třeboně na dně Opatovického rybníka, kde se rozkládala ves Opatov. Archeologové je datují až k samé polovině 13. století. Nálezy pocházející od poloviny 13. století jsou již hojnější, zejména v prostoru náměstí a přinášejí důkaz souvislého středověkého osídlení, které se začalo přirozeně utvářet na křižovatce obchodních cest  při zastávkách karavan. Svědectví o osídlení na konci 15. století a první polovině 16. století před stavbou hráze vydalo také dno rybníka Svět. Opevnění města bylo nejdůkladnější na jižním vstupu, kde mezi dvěma branami byl dřevěný most přes vodní příkop.

3a. Třeboň ve 13. - 16. století

Nejstarší písemné zmínky

Archeologické doklady středověkého osídlení v místě dnešní Třeboně jsou podloženy i prvními písemnými zmínkami. V listině z pol. 13. století, která nemá přesné datum vydání, tehdejší majitel Třeboně Vítek z Klokot (1220 - 1265) z rodu Vítkovců, touto listinou potvrzuje darování poloviny  vsi Presnik cisterciáckému klášteru v rakouském Zwettlu. Mezi svědky latinské listiny je uveden plebanus de Vitknov - farář z Vitknova, později zvané Třeboň.

3b. Pod erbem bílé pětilisté růže

Třeboň od poloviny 13. století náležela rodu Vítkovců, z nichž známe kromě Pelhřima také jeho bratra Ojíře, kteří byli syny Vítka IV. z Klokot, zakladatele tzv. landštejnsko-třeboňské větve Vítkovců se znakem stříbrné pětilisté růže v červeném poli. V jejich držení byla Třeboň dalších sto let. Samotná Třeboň se v té době proměnila z tržní osady ve skutečné město, které je tak poprvé uváděno v r. 1341. V té době byla Třeboň již majetkem Viléma z Landštejna a potom jeho synů Jana a Litolta. Německé pojmenování Třeboně se poprvé uvádí z roku 1261, v níž je zmiňován Pelhřim "de Witigenove". S českým názvem je Třeboň poprvé uvedena v roce 1359.

3c. Pod erbem červené pětilisté růže

V roce 1366 se majiteli Třeboně stali Rožmberkové se znakem červené růže ve stříbrném poli. Již v roce 1367 zde založili augustiniánský klášter. Rožmberkové věnovali svoji přízeň nejen klášteru, ale také nově získanému městu Třeboni. V krátké době vydali pro Třeboň několik privilegií. Bratři Petr a Jan v březnu 1376 osvobodili město za odškodné 30 kop grošů od odúmrti. Téhož roku v září propůjčili bratři Petr a Jan z Rožmberka městu Třeboni právo měst královských, opět za 30 kop pražských grošů. Třeboni dali obdobné výsady, jaké uděloval panovník svým královským městům, čímž dali najevo nejen dobrou vůli, ale také zdůraznili význam svého rodového postavení. V roce 1378 vymohli Rožmberkové na císaři Karlu IV. pro třeboňské právo dovážet z Rakous týdně dva vozy soli. Nebyla to výsada malá, protože ve středověku se sůl platila zlatem. Prosperitu a slibný rozvoj města Třeboně narušovaly jen požáry a občasné válečné události či morové epidemie. Po zklidnění husitského nebezpečí, se v polovině 15. století obnovily staré spory mezi městem Třeboní a královskými Českými Budějovicemi o cesty, mýto a dopravu soli. Oboustranně docházelo k zajímání lidí a zabavování zboží. Vleklý spor byl urovnán vydáním privilegia Jiřím z Poděbrad dne 23. 6. 1463. Král dal za pravdu třeboňským a nejenže obnovil starou výsadu dovozu soli z Freistadtu, udělenou již Karlem IV., ale výsady ještě rozšířil o třetí vůz.

4. Rozvoj města a městská práva

Dalším významným přínosem do městské pokladny bylo povolení pořádat výroční trh na den sv. Filipa a Jakuba se sedmidenním trváním. Na žádost Voka II. z Rožmberka toto privilegium vydal král Vladislav II. dne 22. srpna 1480. Navíc tu bylo stanoveno, že všichni formani, jedoucí z Budějovic a Krumlova do Jindřichova Hradce nesmí zvolit pod trestem jinou cestu, než přes Třeboň. Přínos z cla byl opět velkým obohacením městské pokladny. K těmto dvěma výsadám připojil Vok II. další, která měla rovněž významný ekonomický přínos městu. 4. března 1505 povolil třeboňským měšťanům vařit kromě tmavého, ječného piva, také bílé pivo pšeničné, které si získáválo stále větší oblibu. Užitek z něj mohli měšťané věnovat na opravu města.

K vlastní organizaci trhu v Třeboni vydal v roce 1555 Vilém z Rožmberka tržní řád, který vymezuje příslušnost okolních vesnic k městu Třeboni. Jsou to Hlína, Břílice, Dunajovice, Přeseka, Dvorce, Branná, Domanín, Spolí, Libín, Mladošovice, Petrovice, Jílovice, Kramolín, Šalmanovice, Hrachoviště, Kojákovice, Lipnice, Cep, Suchdol, Lužnice a Slověnice. Z těchto vesnic mají všichni lidé prodávat vše od obilí, sýra, másla a jiných všelijakých věcí na trhu v Třeboni a neužívat již dosavadní způsob domácího prodeje. K prodeji byl vyhrazen rynek, náměstí, kde měl nadále probíhat svobodný prodej. Na dodržování pravidel prodeje dohlížel rychtář a přísežní konšelé. Pokud by svévolně porušili dohlížení na dodržování pravidel prodeje, byli konšelé potrestáni pokutou 5 kop míšeňských, polovina patřila do pokladny města a druhá do pokladny vrchnosti. Při podomním prodeji bylo zabaveno zboží, polovina opět připadla do pokladny panství a druhá do pokladny města Třeboně. V tržním řádu byla rovněž stanovena pravidla pro vaření  piva. Všem byla zaručena rovnost pro várky piva. Každý soused z města Třeboně, tak i příslušejících vesnic bez rozdílu, zda je chudý nebo bohatý, horní nebo dolní postupně mohl odebírat pivo, které se pro každého mělo vařit poctivě podle stejné míry a počtu strychů a džberů, z jednoho sladu.

5. Třeboň za posledních Rožmberků

V roce 1556 povolil Vilém z Rožmberka konání jarmarku "k pohodlí lidskému" ještě na sv. Jiljí (1. září). Současně nabádal k opatrnosti u městských bran, v domech má být dostatek vody a žebříků pro případ požáru. Kromě výročních jarmarků se konaly v Třeboni také pravidelné trhy týdenní. Petr Vok v listině z r. 1596 povoluje obchodování na týdenních trzích a jarmarcích a současně osvobozuje třeboňské od poplatku do panské pokladny. Tím přispěl k finanční podpoře města. Regulérní průběh trhu byl umožněn také dobrou mírou pro odměřování sypkých a tekutých produktů. Do dnešních dnů se v Třeboni zachoval unikátní a v Čechách jediný dochovaný kamenný korec s věrtelem s vytesaným datem 1556 a znakem pětilisté růže.

Nové myšlenky humanismu a nový životní styl renesance se příznivě projevily od počátku 16. století také v Třeboni. Ovlivnilo to pobývání některých Rožmberků na zdejším hradě, který v průběhu 16. století několik generací rodu přeměnilo postupně na renesanční zámek, odpovídající novému životnímu stylu. Do hospodaření a ekonomické prosperity se promítlo zakládání stovek rybníků zásluhou tří rybníkářů - Štěpánka Netolického, Rutharda z Malešova a Jakuba Krčína z Jelčan. Stavební ruch na zámku se přenesl i do města, kde bohatá patricijská vrstva ve snaze přizpůsobit se vrchnosti, přestavovala své staré gotické domy do renesanční krásy. Zlepšila se také obrana města budováním nového opevnění, stavbou jak hradebních zdí, tak opravou bran v letech 1525 - 1527 pod dohledem Štěpánka Netolického. Požár celého města v roce 1562 byl mezníkem, který sjednotil stavební styl patricijských domů dochovaný do dnešní doby. Slibný rozvoj města spojený s ekonomickou prosperitou panství vyvrcholil na počátku 17. století v době pobývání Petra Voka z Rožmberka na zdejším zámku.

5a. Vaření piva v Třeboni

V urbáři z roku 1379 je uvedena nejstarší zmínka o vaření piva v Třeboni. Na konci 15. století byly v Třeboni dokonce tři pivovary - hradní, klášterní a měšťanský. Po požáru v r. 1562 si měšťané postavili na náměstí novou radnici a za ní rozsáhlý pivovar, který silně konkuroval zámeckému, který v té době také Rožmberkové rozšířili. V r. 1599 sestávalo vybavení pivovaru na zámku: 1 varní pánev, 1 káď stěrací, 1 káď zdávací, 14 kádí chladících, 1 káď na řídké pivo a další vybavení. U pivovaru byla sladovna se sýpkou, varna, spilka a sklep. V sousedství byl mlýn a v okolí Třeboně 4 chmelnice. Pšenice a ječmen se pěstovaly v okolí. Vařilo se převážně bílé pšeničné pivo. Pivo odebíralo 32 hospod v Třeboni a 23 venkovských krčem na panství. Konkurenční měšťanský pivovar dokonce v letech 1584 - 1592 Vilém z Rožmberka měšťanům vyvlastnil, aby měl dostatek piva pro dělníky na stavbě rybníka Rožmberk. Vařilo se jen méně kvalitní pivo červené. Teprve po smrti Viléma v r. 1592 Petr Vok povoluje měšťanům opět vařit pivo a současně podporuje opravu klášterního pivovaru.

5b. Třeboň rožmberským sídelním městem

Třeboň se stala pro Rožmberky sídelním městem v letech 1493 - 1545, kdy tu žil Vok II. (1459 - 1505), jeho sestra Kateřina (1457 - 1521), provdaná za Petra Holického ze Šternberka a dva synové Voka II., Jindřich VII. (1496 - 1526) se svou manželkou Magdalenou ze Šternberka a Petr V. Kulhavý (1489 - 1545). V letech 1602 - 1611 žil v Třeboni Petr Vok z Rožmberka (1539 - 1611), který tu ve věku 72 let zemřel jako poslední mužský potomek slavného rodu.

6. Třeboňsko - to je především rybníkářství

První písemné záznamy o zakládání rybníků a rybničném hospodářství v českých zemích jsou již z 11. a 12. století. Nejstarší rybníky tehdy patřily klášterům a od samého počátku sloužily k chovu kapra, který byl tehdy důležitým postním jídlem. Předkem evropské kulturní formy kapra byl kapr dunajského původu a brzy se ukázalo, že je velice vhodný pro chov v rybnících. Stejně úspěšných výsledků nemohlo být totiž dosaženo s žádnou jinou rybou. Kaprům se u nás dařilo a tak české rybníkářství dosáhlo postupně co do počtu rybníků a produkce kaprů prvního místa v Evropě. Již středověké rybníkářství usilovalo především o kvalitu. Kapr se pokládal za nejchutnější rybu a dostával přednost i před pstruhy a lososy. Proto nelitovaly kláštery, panství a města vysokých a stále rostoucích nákladů na výstavbu dalších rybníků.

Ve 13. století byly již rybníky běžným příslušenstvím feudálních panství. Od 14. století přibývá tolik zpráv o zakládání rybníků, že je možné období označit za první rozvojovou fázi rybníkářství. Hospodářské tendence doby Karla IV. vedly i k nákladným stavbám rybníků. Zdokonalila se stavební technika. Rybníkáři se pouštěli do odvážných stavebních děl, jak dokládají v té době vzniklé rybníky Dvořiště, Holná a Velký rybník u Doks (Máchovo jezero). Karel IV. zřizoval rybníky z prostředků královské komory a nařizoval je stavět i stavům a městům, aby bylo postaráno o hojnost ryb pro výživu obyvatelstva.

7. První zkušenosti a nová dvoustupňová metoda chovu

Ve 14. století se ještě nestavěly rybniční soustavy, ale pouze jednotlivé rybníky. Tomu odpovídala i tehdejší kumulativní metoda chovu, kterou bylo možno provozovat na jediném rybníce. Do rybníka se nasadily mateční ryby, které se vytřely a zůstaly v rybníce až do dospění plůdku. Trvalo to 5 - 6 let. Po tomto období se rybník slovil, většina ryb se prodala, některé se ponechaly k chovu. Život a vývoj ryb byl však z největší části ponechán přírodě bez možnosti zásahu a hospodářský výsledek byl velmi nejistý. Kapři rostli pomalu, zato plevelných ryb bylo mnoho. Roční výnos z 1 ha činil 20 - 30 kg.

7a. Objevení třístupňové metody chovu

Počátkem 15. století první významné období rozvoje českého rybníkářství pokračuje. Z roku 1411 máme doklad o objevu, který měl pro zdokonalení chovu kaprů základní význam. Existence tříleté násady a její přesazení do jiného rybníka znamenalo dvoustupňovou metodu v chovu, která odstranila hlavní nevýhody kumulativního chovu. Slibný rozvoj rybničného hospodářství však byl na půl století zpomalen husitskými válkami a neklidnou dobou nepříznivou hospodářské podnikavosti. Konec 15. a skoro celé 16. století je ve znamení další horlivé stavební činnosti. Jestliže se až do té doby hospodařilo převážně na jednotlivých rybnících, přistupuje se nyní k budování celých rybničních soustav. Příčinu lze vidět v objevení třístupňové metody chovu, která přinesla vynikající hospodářské výsledky. Dala rybám dobré podmínky růstu a rybníkům novou kvalitu - specializaci. Specializované rybníky - plůdkový, výtažník a hlavní rybník se lišily především velikostí, a proto jimi bylo možno lépe využít terénní podmínky.

8. Rybníkářství v 16. století

Nejvýznamnější rybníkářskou oblastí v Čechách se koncem 15. a počátkem 16. století stalo rovinaté a úrodné Polabí. Podnikavostí nejbohatšího feudála té doby, v rybníkářství velmi zkušeného Viléma z Pernštejna, vznikla na pardubickém panství rozsáhlá rybniční soustava. Roku 1490 převzal pán z Pernštejna do zástavy jihočeské panství Hluboká nad Vltavou. Ihned tam začal s budováním rybníků a brzy vytvořil ucelenou rybniční soustavu v jižních Čechách. Hlavním rybníkem soustavy byl a je i nyní pětisethektarový Bezdrev, rozšířený patrně již v roce 1492. Koncem 15. století začala vznikat další velká rybniční soustava u Třeboně, která navazovala na starší síť rybníků a řek. Mocní Rožmberkové využívali příznivých přírodních podmínek pro stavbu rybníků. Ke starším přibývaly další, roku 1491 to byl Starý Koclířov, 1495 Ruda, Velký Tisý (1503-5).

9. Štěpánek Netolický

Při vyměřování Velkého Tisého a jeho stavbě již působil myslivecký mládenec Štěpánek Netolický, který se roku 1515 stal novým třeboňským porybným - fišmistrem. Byl to vynikající odborník a skvělý praktik. Roku 1506 vypracoval návrh rybniční soustavy na třeboňské pláni. Její osou se měla stát 45 km dlouhá Zlatá stoka, kterou stavěl v letech 1506 - 1518. Tato stoka odebírá ještě dnes vodu z Lužnice nad Třeboní, protéká krajinou po levém břehu Lužnice a u Veselí se do ní zpátky vrací. Zlatá stoka zlepšila zásobování rybníků Tisého a Koclířova vodou a umožnila tak  Štěpánkovi zřídit další velké rybníky - Opatovický (1510 - 1514), Horusický (1511 - 1512), Kaňov 1515.  Štěpánkovy rybníky nevynikaly sice rozlohou, ale úrodností a výnosem. Stavěl totiž mělké teplé rybníky, ve kterých se kaprům dobře dařilo. Když slavný fišmistr roku 1538 (nebo 1539) zemřel, zanechal jenom na třeboňském panství svým nástupcům 9 velkých a 37 menších rybníků.

10. Budování dalších rybníků

V 1. polovině 16. století dosáhlo naše rybníkářství takové úrovně, že vzniklo pozoruhodné základní dílo. Olomoucký biskup Jan Dubravius sepsal totiž v letech 1535 - 1540 vše, co mohl v té době vědět zkušený rybníkář. Dalším z významných rybníkářů na Třeboňsku byl Mikuláš Ruthard z Malešova. Jeho životním dílem se stala rybniční soustava v oblasti Chlumu u Třeboně. Hlavními rybníky této soustavy je Staré jezero, Starý Hospodář, Podsedek, Staňkovský rybník a Hejtman. Dílo Mikuláše Rutharda si v ničem nezadá s dílem Štěpánka Netolického. Zejména odvážná stavba Staňkovského rybníka, který je nejhlubší v Čechách a je vlastně údolní nádrží, proslavila Ruthardovo dílo.

V druhé polovině 16. století polevila činnost rybníkářů v mnoha oblastech. Rybniční soustavy byly již vybudovány, vhodné terény byly využity a další stavby na méně vhodných místech vyžadovaly stále větší náklady. Proto ve výstavbě rybníků pokračovala pouze některá panství. Největšího rozvoje v té době bylo dosaženo na panství jihočeských velmožů Rožmberků.

11. Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan

O další rozšíření jihočeských rybničních soustav se zasloužil především odvážný a podnikavý Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, který nastoupil do rožmberských služeb roku 1561. Stavěl nejen rybníky, ale také dvory, pivovary, ovčíny. V 70. a 80. letech Krčín budoval a přestavoval řadu rybníků v jižních Čechách, nejen na rožmberském dominiu. V roce 1570 začal vyměřovat rybník Svět, původně zvaný Nevděk.

Rybník vyměřil na místě stávajících Svinenského předměstí, kde stálo 26 dvorů, špitál a kostel sv. Alžběty. Všechny domy musely být zbořeny a nově postaveny na Břilickém předměstí. Krčín přeložil tok Zlaté stoky podél východní městské hradby. Éra Krčínova rybníkářského podnikání vyvrcholila v letech 1584 - 90 stavbou monumentálního rybníka Rožmberk. Předpokladem bylo zbudování umělého odlehčovacícho kanálu Nová řeka v délce 13 km v létech 1584 - 85, spojujícího řeku Lužnici s Nežárkou. Těmito díly bylo na dlouhou dobu budování rybníků přerušeno. V období 30leté války bylo mnoho rybníků zničeno. Obnovena byla jen část. V průběhu 17. století rybníkářství na Třeboňsku stagnovalo.

12. Rybníkářství v 18. a 19. století

Konec 18. a počátek 19. století přinesl rušení rybníků ve velkém. Za 50 let, do roku 1840, byla v Čechách zničena více než polovina rybniční plochy. Příčiny rušení rybníků je třeba hledat v celkových změnách tehdejšího zemědělství. Základem celého hospodářství se stala rostlinná výroba. Protože však výnosnost polního hospodářství nespočívá ve výměře rolí, ale v jejich důkladné přípravě, musí být dosaženo rovnováhy mezi výrobou rostlinnou a živočišnou. Jako hlavní moment užitkovosti hospodářského zvířectva byla výslovně uvažována produkce hnoje. Aby však bylo možno udržovat stavy dobytka na žádoucí úrovni, bylo nutno zlepšit nevyhovující krmivovou základnu. Cestou k tomuto cíli bylo meliorování a hnojení luk a především získávání nových luk rušením rybníků. Z existujících rybničních soustav se zachovaly především soustavy jihočeské, kde zrušením rybníků na málo úrodných, zamokřených půdách nebylo mnoho co získat. V ostatních oblastech Čech a Moravy proběhlo rušení rybníků v takovém rozsahu, že z někdejších důmyslných soustav, zbyla pouhá torza. Do druhé poloviny 19. století nastoupilo rybníkářství s méně než polovinou někdejší plochy. Zbytku se však tehdejší hospodáři snažili využít racionálněji, než doposud. Výnosy rozvinutého zemědělství pobízely také rybníkáře, aby usilovali  o zvýšení výnosů. Z praktiků to byl především ředitel třeboňského panství Václav Horák (1815 - 1900), který obnovil některé ze zrušených rybníků, dbal na pravidelné řádné letnění, upravil nepoměr mezi plochou třecích, výtažních a hlavních rybníků a dodržoval správné osádky všech typů rybníků. Z vědeckých pracovníků se studiu života ryb se nejvíce věnoval prof. Antonín Frič (1832 - 1913). Se skupinou spolupracovníků shromáždil rozsáhlý materiál o životních podmínkách ryb v řekách i rybnících a získal cenné poznatky, které měly základní význam pro rybniční praxi.

13. Současnost třeboňského rybníkářství

Rybníkářství a. s. je největším výrobcem sladkovodních ryb v České republice i v Evropě. Podíl na celkové produkci ryb v ČR tvoří cca 15%. Společnost hospodaří na 8086 ha rybníků (488 rybníků). Roční produkce ryb činí cca 3200 tun, z toho je 90% kapra a 10% vedlejších druhů (lín, candát, štika, sumec, amur, tolstolobik, bílá ryba a okoun). Hlavní činností společnosti je chov ryb. Rybníkářství Třeboň a. s. provozuje rybí líheň, sádky a je provozovatelem vlastních rybářských revírů pro sportovní rybolov. Dnes tvoří zdejší rybníky 16 vodohospodářských soustav spádovaných z převážné většiny do povodí Lužnice a Nežárky.

14. Další muzejní expozice - Zmizelá Třeboň

Představí ji několik fotografií, které ukazují město za dávných časů:

Počátky města sahají asi do poloviny 12. století, kdy na jedné ze stezek procházejících širokým pohraničním hvozdem vznikla malá osada či snad jen dvorec. Celé rozsáhlé území dostal od krále výsluhou první známý člen později rozvětveného rodu Vítkovců, podnikavý Vítek z Prčic. V polovině 13. století koupili toto území bratři Pelhřim a Ojíř z landštejnské větve Vítkovců. Kolem roku 1300 lze již v Třeboni předpokládat městské opevnění, zesílené zvenčí vodním příkopem. Třeboň se stala střediskem rozšiřujícího se panství. K roku 1341 se označuje jako město a do roku 1366 se objevuje i její český název vedle dosud užívaného Witigenowe a Wittingau.

15. Zámek

Renesanční zámek stojí na jihozápadní straně historického centra města. V těchto místech dříve stával panský dvorec, později přestavěný na kamenný hrádek, poprvé zmiňovaný roku 1374.
Roku 1366 město odkoupili od pánů z Landštejna jejich příbuzní, Rožmberkové, a založili zde augustiniánský klášter. Povýšili původní osadu na poddanské město, které se začalo rychle rozvíjet. Vok z Rožmberka se roku 1479 ujal vlády nad rožmberským majetkem a vybral si Třeboň za své sídlo. Podstatně rozšířil budovu v dnešním severozápadním nároží a Jindřich z Rožmberka nechal přistavět východní a západní křídlo.

Po požáru roku 1562 pověřil Vilém z Rožmberka stavitele Antonína Ericeru náročnými přestavbami hradu na renesanční zámek ve stylu italské módy. Přestavba probíhala v letech 1565 -1575, kdy byl západní trakt prodloužen na jih, na který navazoval spojovací trakt s bránou a věží a tím bylo uzavřeno vnitřní nádvoří.
V areálu zámku byl vybudován zámecký pivovar a sladovna. Roku 1602 si Třeboň za své sídelní město vybral poslední vladař dominia rožmberského Petr Vok, který sem přesídlil s celým svým dvorem. Na přelomu 16. a 17. století stavitel Dominico Cometta rozšířil zámek o vnější nádvoří. V jihovýchodním křídle vznikly dva společenské sály zaklenuté vysokou zrcadlovou klenbou.

Interiér jednoho z nich, tzv. Dvořanské světnice, vyzdobil malbami Tomáš Třebochovský. Stěny pokryl malovaným karmínovým závěsem se vzorem granátového jablka a nad něj umístil pás se 32 erby a jmény dvořanů Petra Voka z Rožmberka. Roku 1604 Petr Vok zakoupil dva domy vedoucí z náměstí ke klášteru, které nechal zbořit a v místě nechal vybudovat patrový dům pro obrazárnu a knihovnu.

16. Zúčastnili jsme se prohlídkové trasy A
Rožmberské renesanční interiéry
Prohlídková trasa A je tvořena těmito místnostmi: dvořanská světnice, jídelna, fraucimor, knihovna Petra Voka, kunstkomora a obrazárna, alchymistická laboratoř složená z oratoře a vlastní laboratoře a poslední místnost prohlídkové trasy je ukázka rožmberské zbrojnice s výzbrojí. Na zbraních jsou vyraženy písmena P-W - iniciály Petra Voka.

Dvořanská světnice na nás zapůsobí honosně a naznačuje ušlechtilost a moc tehdejších pánů z Růže, pánů z Rožmberka. Celému prostoru vévodí zrcadlová klenba, v jejímž středu je namalován rožmberský jezdec, symbol urozenosti a mocnosti rodu.

V kunstkomoře se setkáváme se sběratelskou aktivitou Petra Voka. V jeho době obdivujeme sbírku kompasů, navigačních přístrojů, ale i matematické instrumenty (hvězdný glóbus, triangl, hodiny aj.), nebeské sféry, dalekohledy, modely i hračky, stolovací nádobí, růženec z korálů, architektonické makety, voskové plastiky, textil, koberce, skelety zvířat či portréty šlechticů.

Knihovna uvádí do sběratelské vášně posledního vladaře rožmberského dominia. Tato záliba Petra Voka byla odrazem tradice rodu, ale i obrazem jeho touhy po vzdělání, čímž se lišil od ostatních šlechticů v Evropě. Šlechtické knihovny, na rozdíl od rožmberské, byly velmi skromné, neboť čítaly asi 15 až 20 knih. Knihovna Petra Voka, která měla společně s archivem a obrazárnou svou vlastní budovu, ukrývala na Třeboni 10 575 svazků.

Vybavení fraucimoru poukazuje na urozenost tehdejších dvorních dam a na jejich zálibu ve chvílích odpočinku, jakou bylo vyšívání či hraní na hudební nástroje.

Jídelna je vybavena renesančním nábytkem, ale i sadou číší, pohárů a stolovacího nádobí typického pro 17. století.

Alchymistická laboratoř: Ač alchymie přišla do Evropy příchodem Arabů z Egypta, největšího ohlasu a rozkvětu se dočkala v době renesance poté, co se přiklonila k farmacii a lékařství právě v době Viléma z Rožmberka a císaře Rudolfa II. Alchymisty na Třeboni měl i Petr Vok. Laboratoř je tvořena krbem, pecí uprostřed místnosti, která se používala pro metalurgické pokusy, přestože svým vzezřením laboratoř často připomíná černou kuchyni. Neodmyslitelnou součástí laboratoří je i velké množství skleněných a hliněných baněk.

Edward Kelley také známý pod jmény Edward Talbot či Edward Kelly byl anglický alchymista žijící a pracující velkou část svého života na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze.

17. Švamberkové a Schwarzenberkové

Po smrti Petra Voka z Rožmberka získali Třeboň Švamberkové. Petr ze Švamberka zamýšlel postavit na jihovýchodní straně vnějšího nádvoří evangelickou modlitebnu, jejíž stavba však nebyla nikdy dokončena. Tyto stavební práce vedl italský stavitel Paolo Sarcelli. Již roku 1621 bylo třeboňské panství za spoluúčast na stavovském povstání zkonfiskováno samotným císařem Ferdinandem II.

Stavební činnost na zámku opět ožila za nových majitelů, kterými se roku 1660 stali Schwarzenberkové.
Roku 1712 zhotovil Jan J. Světecký kamennou kašnu s hlavami Turků, jimž klove oči krkavec.

Kašna s motivem schwarzenberského znaku byla zhotovena podle návrhu architekta Pavla Ignáce Bayera. V západní části vnějšího nádvoří vznikla v letech 1663-1666, na místě bývalého zámeckého pivovaru, barokní budova, která sloužila správě schwarzenberského panství. Jedinou větší úpravou vnitřního zámku byla přestavba západního křídla s předsunutým výběžkem, tzv. Císařským křídlem, do zahrady v letech 1859-1860. Po pozemkové reformě ve 20. letech 20. století byla Schwarzenberkům vyvlastněna podstatná část jejich velkostatku. Z třeboňského panství jim zůstala pouze budova zámku, která byla v letních měsících pronajímána jako hotel.
Roku 1940 zámek zabralo gestapo a škola nacistického letectva. Po válce roku 1945 byla na zámek dosazena Národní správa a v roce 1947 byl zámek zestátněn zvláštním zákonem, stejně jako Hluboká, Krumlov aj. Značnou část zámku obývá i Státní oblastní archiv v Třeboni, jenž v sobě ukrývá původní rožmberský archiv, který byl za dob Schwarzenbergů rozmnožován.

18. Schwarzenberská hrobka v Domaníně

Podrobnosti o hrobce i seznam pochovaných zde:

19. Třeboň lázeňská

V polovině 19. století učitel Václav Hucek a jeho dcera Berta zde při rašeliništi zakládají první slatinné lázně v těsné blízkosti Zlaté stoky. Odtud název - Bertiny lázně.

Ve městě jsou dvojí lázně: Bertiny lázně a Lázně Aurora.

20. Co říci závěrem?

Abych řekla, že se mi tady líbilo, to by bylo málo. Třeboň se na naší trase vyskytla trochu náhodou, a byla to fakt šťastná náhoda. První příjemné překvapení nás čekalo v podobě ubytování. Naskytl se nám příjemný apartmán, který jsme využili na dvě noci. Tady jsme se cítili jako doma a do centra byl jen kousek. Byli jsme tam dvakrát a pokaždé bylo co vidět. Třeboň působí dojmem čistého města, v létě plného turistů, kteří využívají buď projížděk na kole v krajině rybníků, rybaření, koupání nebo návštěvy kulturních památek. Osobně jsme ten druhý typ. Město nabízí širokou škálu své nabídky, stačí zajít na náměstí, navštívit dům Štěpánka Netolického, akvárium nebo jen tak posedět na lavičce u Mariánského sloupu a nasávat tu atmosféru. Nebo si v restauraci dáte jídlo jako my a ta krása je hned lepší. Za tak krátkou dobu člověk pozná jen to, co si vybere, ale za nás oba mohu říci, že jsme si vybrali dobře.

Zdroj: Wikipedie, Muzeum Třeboň,   Státní zámek Třeboň 

Vložte svůj text...