Klikem na tlačítko spustíte hlasového průvodce Svatou Horou a prohlédnete si celý areál.

24. 7. 2016

                   Významné poutní místo v Čechách

1. Jak jsme Svatou Horu navštívili
Byla neděle a my jsme byli na Dobříši. Po prohlídce zámku jsme šli na oběd ke Třem statkářům s tím, že pak půjdeme do Francouzské zahrady. Jenže plány jsou jedna věc a skutečnost druhá. A kdo za to může? Počasí... Během našeho oběda jsme pozorovali, jak se restaurace začala plnit hosty, kteří seděli v zahradě. Bylo to neklamné znamení, že venku prší. Domnívali jsme se, že je to jen přeháňka, ale když jsme vyšli ven, byl tam pořádný slejvák. Hned bylo jasné, že do zahrady nemůžeme, už po minulé deštivé noci tam byly chodníčky rozmočené a tohle bylo ještě horší. Přítel navrhl, že v takovém počasí se nedá nic podniknout, pojedeme tedy domů. Kam v takovém počasí, že? Byl tak ohleduplný, že zašel pro auto a já jsem zatím čekala pod deštníkem u restaurace. Číšník, který nás obsluhoval, také vykouknul ven a já mu říkám, že nás to počasí zaskočilo. Odpověděl: "to nejste sama", že je to také překvapilo, prý na Dobříši hodně málo prší. ... Při cestě domů přemítám, jak budeme trávit odpoledne, při nejhorším u počítače. Jak se vzdalujeme Dobříši, vidíme, že déšť ustal úplně a tak se zrodil nápad zajet na Svatou Horu. Původně jsme tam chtěli jet příští den, ale my to zkusíme hned. V Příbrami zatím neprší, ale nebe zrovna jasné není. Zaparkujeme pod Svatou Horou a dáváme se vlevo nahoru do mírného kopce. Jdeme pomalu a prohlížíme si okolí, já občas i něco vyfotím. Je sice nedělní odpoledne, ale moc lidí nahoru nejde, což je nakonec dobré. Procházíme kolem památného dubu, fotím si ho, prohlížíme si tabuli a přítel pozoruje, jak jsou větve dubu vyvázány. Ještě kousek a ocitáme se na prostranství, které ještě před několika měsíci bylo plné stavebního materiálu, strojů a pracovního ruchu - tedy pro návštěvníky nepřístupné. Jak je dobře, že naše návštěva připadla na dobu, kdy po rozsáhlé renovaci byl areál Svaté Hory zpřístupněn v celé své kráse. Pořizuji první fotky, fotíme se navzájem před bránou a znovu si pochvaluji, že je tu jen pár návštěvníků. Stojím před Pražskou bránou, fotím anděly u schodiště, přítel je už uvnitř a já ještě cvaknu portál Pražské brány, pak vidím nahoře rizality, no ty musím mít také, jsou tam dva, vlevo a pak vpravo... Musím toho nechat, protože bych se snad dovnitř nedostala. Procházím portálem, dostávám se dovnitř a stojím v ambitu.

2. Co je Svatá Hora?

Svatá Hora u Příbrami, to je poutní areál na vršku, vysokém 586 m. n. m. Jedná se o obdélníkový komplex, který dnešní rozměry získal při přestavbě v letech 1648 - 1673, Podstatným dílem tu svými návrhy přispěl věhlasný architekt té doby, Carlo Lurago. Středem areálu je bazilika Nanebevzetí Panny Marie, obklopená čtyřmi ambity, na rozích kterých se nacházejí 4 kaple (Plzeňská, Pražská, Mníšecká a Mariánská). Součástí poutního místa je také klášter. Jeho obyvateli jsou Redemptoristé (Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele). Mariánská bazilika na Svaté hoře u Příbrami patří k hlavním poutním místům v České republice. První mariánská kaple v těchto místech stála již v roce 1260. V 15. století tu stával malý kostelíček s věží a zvonem, kde byla uctívána nynější socha Panny Marie s Ježíškem. Prvním jejím ctitelem byl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.
Soška Panny Marie pochází z roku 1348, je tmavá, vyřezaná z hruškového dřeva. Od dob baroka je oblékána jako královna do různých šatů v liturgických barvách. V roce 1732 byla slavnostně korunována se souhlasem tehdejšího papeže krásnými korunkami.
Hlavní pouť "Korunovace" se koná každý rok o třetí neděli po Seslání ducha svatého. Poutní slavnosti jsou zde však od jara do konce podzimu každou neděli i sobotu.

3. Celkový vzhled

Středový poutní chrám lemuje terasa, ze které sestupují čtyři široká schodiště. Jádro baziliky je obestavěno ambity spojujícími čtyři osmiboké kaple Plzeňskou, Pražskou, Mníšeckou a Mariánskou. V ambitech jsou zakomponovány otevřené průchozí kaple zasvěcené převážně Panně Marii. V duchu dekorativního barokního slohu je areál bohatě zdoben štuky, malbami, zlacením, balustrádami a plastikami. Výrazným prvkem jsou také sochy apoštolů, svatých a Panny Marie. Chloubou kostela je stříbrný tepaný oltář. Poutní areál se pak skládá z mariánského kostela se třemi arkádovými kaplemi v průčelí. Další tři kaple se nacházejí na západní straně chrámu. Kolem dokola jsou obklopeny ambity se čtyřmi nárožními kaplemi a zvonicí. Prahem k vlastnímu chrámu je pak 3 metry vysoká terasa se 4 schodišti a zábradlím, doplněným 62 sochami a vázami s reliéfy českých madon. V současné době spravuje celý objekt probošt. Jaký měl celý areál popularitu lze zjistit jen přečtením pár jmen lidí, kteří se podíleli na malířské a sochařské výzdobě (P. Brandl, J. Brokoff, F. W. Herstoffer, M. Hueber).

4. Architekt Carlo Lurago

Nynější chrám byl postaven v letech 1660 až 1673 podle jednotného plánu architekta Carla Luraga. Stavba je pojata jako mariánský hrad: náměstí, vstupní brána, ambity se čtyřmi hlavními kaplemi a dalšími devíti oltáři, malé nádvoří a uprostřed vyvýšena svatyně Panny Marie Nanebevzaté. V ní je stříbrný oltář, bohatě zdobený svatostánek a nad ním stánek pro milostnou sošku Panny Marie.

 Carlo Lurago (1615 Pellio Superiore, v oblasti jezera Como - 22. října 1684 Pasov) byl italský barokní architekt a sochař, který pracoval hlavně v Čechách, v Rakousku a Bavorsku. Jeden z nejvýznamnějších architektů českého a pražského baroka.

Carlo Lurago pocházel z rozvětvené umělecké rodiny, roku 1638 ve věku 23 let přišel do Prahy a pracoval zejména pro jezuitský řád. S manželkou Alžbětou měl dva syny, kteří zemřeli mladí. Se svým synovcem Francesco Antonio Luragem založil dobře fungující stavební společnost a patřil mezi nejúspěšnější stavitele své doby. Roku 1648 získal měšťanské právo na Malé Straně, kde koupil dva velké domy v Karmelitské ulici (dnešní čp. 378 a 379). Pracoval jak na církevních stavbách, tak na pražském opevnění a na řadě šlechtických paláců.

Mezi jeho nejvýznamnější stavby v Praze patří Klementinum a přestavba kostela Nejsvětějšího Salvátora, jezuitská kolej na Malé Straně, kostel sv. Ignáce a kolej na Karlově náměstí. Dále stavěl kostely v Náchodě, Březnici, Klatovech, Sv. Janu pod Skalou, na Svaté Hoře u Příbrami a v Klášterci nad Ohří. Přestavěl kostel v Chomutově, zámek v Náchodě, v Novém Městě nad Metují a zámek Humprecht u Sobotky. Kromě toho stavěl ve Slezsku, v Rakousku (poutní kostel Maria Taferl) a přestavěl dóm v Pasově.

5. Jak to všechno začalo

Původní svatohorská kaple stála odpradávna na příbramských obecních pozemcích a patřila k zdejšímu záduší sv. Jakuba Většího. Byla svatyňkou, o jejíž potřeby se již počátkem 16. století starala příbramská městská obec, která k tomu účelu věnovala trvalý výnos z několika svých polí. V dobách renesančních se Svatá Hora stala oblíbeným místem nejen zdejších sousedů z řad řemeslníků, havířů a rolníků, ale i drobných šlechticů, kteří se v Příbrami tehdy velmi rádi usazovali. Většinou to byli protestanté, ale "Milou Matičku Boží", jak říkali, prostě měli rádi a věřili v její pomoc. Mimořádnou pozitivní energii tu totiž cítili všichni (a mnozí pociťují dodnes). Několik let po Bílé Hoře přišli do Příbrami jezuitští misionáři provádět panovníkem nařízenou rekatolizaci a navázali na dávnou tradici uctívání Panny Marie v této kapli. Díky vlivu zdejší, nyní již katolické šlechty se císař rozhodl předat Svatou Horu v srpnu 1647 jezuitům do správy. Bylo kolem toho hodně sporů a bouřili se i Příbramští a hlavně zdejší děkan, kteří na Svaté Hoře nikoho cizího nechtěli. Paradoxem bylo, že Příbrami, zubožené třicetiletou válkou, společensky a hospodářsky velmi pomohl právě ohromný počet přicházejících poutníků, nocujících a stravujících se ve městě a nakupujících svíčky, růžence, knížečky, perník a další věci.

6. Schody

Všechny pozemky, na nichž vedly cesty na Svatou Horu, jezuité odkoupili. Cestu z Příbrami dali urovnat a kde byla příkrá, tam nechali udělat nekryté dřevěné schody a na příhodných místech i sedadla pro odpočinek poutníků. Podél schodů vedla ještě cesta. V určitých vzdálenostech byly postaveny kříže s namalovanými obrazy z umučení Páně. První zmínka o schodech pochází z 8. prosince 1658, kdy příbramský děkan Byndiš přivedl z města na Svatou Horu procesí po 200 stupních čili schodech, ústících v dnešní Dlouhé ulici (nikoliv kousek nad ní, jak je tomu dnes).
Nové dřevěné schody s okenními otvory a dveřmi a s 318 stupni, které byly postaveny nalevo od schodů starých, nechal na svůj náklad vybudovat roku 1670 hrabě Aleš Vratislav z Mitrovic, prezident české komory a tehdejší nadřízený královského horního města Příbramě. Kněžna Mansfeldová z Dobříše dala schody ohradit zdmi a pokrýt střechou. Časem kvůli schodišti vznikly mezi jezuity, majiteli sousedních nemovitostí a příbramským magistrátem spory, protože schody ničila voda stékající ze sousedních domů a pozemků, usazovali se v nich žebráci a byly znečišťovány. Stejně jako v současnosti i tehdy se našli nenechavci, kteří v noci kradli ze schodů trámky a prkna.

7.  Tahanice jako dnes

Je tomu právě 300 let, kdy byly schody v takovém stavu, že potřebovaly neodkladnou opravu. Příbramský magistrát se na ně šel podívat a vyzval jezuity, aby schody dali do pořádku. Představený Svaté Hory chtěl, aby je opravila obec, jejíž obyvatelé a návštěvníci je nejvíc užívali. Nedohodli se a tak byly od roku 1714 před úplnou zkázou zachraňovány menšími správkami hrazenými z příspěvků dobrodinců.

Dne 29. července 1727 se konala ohledně stavby schodů úřední komise. Za město se dostavili nejvyšší představitelé města, Svatou Horu zastupoval její superior a další dva kněží. Přítomni byli majitelé sousedních pozemků, Václav Kvis a Celestýn Hlasivec. Superior nejprve prokázal, že stávající dřevěné schody a cesta vedle nich leží na jezuitských pozemcích. Hlasivec dovolil, aby se po dobu stavby na jeho pozemku lámal kámen a pálilo se vápno a věnoval kus svého pole. Kvis odstoupil kout zahrady a svolil, aby okna ze schodů vedla do jeho zahrady. Strpěl okap ze střechy schodů a slíbil udělat pro dešťovou vodu buď podzemní odpad nebo kamennou dlažbu, aby voda neškodila ani schodům, ani jeho domu.

8. Zapojil se i Dientzenhofer

Stavbu schodů prováděl podle svých plánů stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer. Byly vyměřeny přímou linií od jezuitského dvorce ke kapli sv. Maří Magdaleny. Měly být honosné, ale nakonec pro nedostatek prostředků byla zvolena levnější varianta výstavby. Většinu dřeva darovala kněžna Mansfeldová z Dobříše. Na poslední chvíli se přihlásili i další dobrodinci, z nichž největším byl Václav Ignác hrabě Vratislav z Mitrovic, který odkázal na stavbu schodů 500 zlatých. (Hnědou mramorovou desku s rodovým znakem, kterou nechal zhotovit pro budoucí paměť svých rodičů i svoji v roce 1717, si lze dosud prohlédnout v bazilice ve zdi vpravo od dveří do kaple P. Marie ustavičné pomoci). Díky darům netrvala stavba schodů ani dva roky.

Kilián Ignác Dientzenhofer (1. září 1689 Praha - 12. prosince 1751 Praha) byl český architekt a stavitel německého původu, představitel vrcholného baroka, pátý syn stavitele Kryštofa Dientzenhofera.
Pracoval převážně na zakázkách šlechty a církevních institucí. Podílel se na stavbě nesčetného množství chrámů v Praze a v celých Čechách, např. vytvořil průčelí Lorety na Hradčanech, podílel se na stavbě obou kostelů sv. Mikuláše v Praze, Zrcadlové kaple Klementina a mnoha dalších.

9. I tehdy se ztrácel materiál

Vždycky bylo velmi náročné udržovat tyto schody v dobrém stavu. Rozpustilá mládež je ničila (i v roce 1834!) a kramáři, kteří v nich prodávali své zboží, dělali do jejich střechy velké otvory, aby na svůj krámek lépe viděli. Pravidelné opravy znamenaly značná vydání, mrzutosti, stížnosti, ale i projevy dobročinnosti. V roce 1851 například daroval příbramský provazník Matušovský 43 kamenných schodů, aby mohly být nahrazeny ty, které se ztratily. Spodní část schodů za portálem byla už dlouho bez střechy a zdi tu byly chatrné. Část schodů mezi domky v Dlouhé ulici byla tedy zrušena a proměněna v uličku. Portál byl znovu postaven. Zbytek schodů chátral dál, a když Svatou Horu v roce 1861 převzali redemptoristé, měly schody vemi špatné střechy a z obou stran jim chyběly omítky. Postupně byly opravovány, a to opět z příspěvků dárců, mezi nimiž byla prakticky pokaždé příbramská obec.

10. Zázrak a počátek slavných a velkých poutí

V 16. a 17. století stávala na severní straně vrchu ve svahu směrem k Příbrami malá roubená bouda - poustevna, v níž přebýval příbramský poustevník. (V té době bylo, dalo by se říci módou, mít u města poustevníka s poustevnou, takže v průběhu 16. století byly stavěny poustevny spolu s kaplemi na různých místech Čech.)
Nejznámějším svatohorským poustevníkem je Jan Procházka. Než se objevil na Svaté Hoře, žil poklidným životem měšťana v Nymburce. Zde provozoval plátenickou živnost až do roku 1619, kdy na obě oči oslepl. V roce 1632 už se potuluje jako žebrák po Praze. Jedné noci se mu zdál sen, ve kterém mu nějaký stařec radí, aby se vydal na Svatou Horu a prosil o pomoc milostivou Pannu Marii. Sen se několikrát opakoval až nabyl té podoby, kdy mu stařec přímo poroučí, aby se už vydal na cestu, chce-li opět vidět. Procházka, nemajíc v Praze stání, se vydal na cestu, nevěděl však,  kde se nějaká Svatá Hora nachází. Když se konečně doptal, kam to vlastně má jít, vydal se tam v doprovodu svého osmiletého vnuka. Ke kapli Panny Marie došli 10. června 1632. V té chvíli Procházka netušil, co se dál bude dít, a že to bude právě on, kdo proslaví Svatou Horu a uvede ji v nejširší známost.
Usadil se v opuštěné poustevně, kterou mu příbramská obec svěřila s povinností pečovat o kapli. Za několik dní objevil poblíž kapličky ze země tryskající pramínek, který prohloubil na studánku. V té si pak omýval ruce i obličej. Třetí den po omytí očí opět nabyl zraku.
Vyslyšení proseb poutníků u svatohorské Panny Marie bylo známo již dříve, včetně uzdravení, ale Procházkovo prohlédnutí po tolika letech slepoty bylo pokládáno za skutečně zázračné. Potvrzeno bylo svědeckými výpověďmi i lékařským dobrozdáním.
Zpráva se bleskově roznesla po celé zemi a dostala se až do Vídně. V roce 1634 navštívil Svatou Horu císař Ferdinand II. se svým synem Ferdinandem III. a tato vzácná návštěva význam místa ještě více zdůraznila.
Ve stejném roce vykopal Procházka studnu později zvanou Mariánská. Do té doby studna na Svaté Hoře nebyla a poustevníci museli nosit vodu z města.
Procházkova studna byla později prohloubena do 18 metrů a ještě později do nynějších 78 metrů. Starý dřevěný příkrov nad studánkou byl roku 1673 nahrazen kapličkou, v roce 1687 (a později ještě několikrát) upravenou.
Svatohorská kaple byla bez dveří, bez zasklených oken, sice uklizená a poustevníkem Procházkou udržovaná, ale věkem a nepříznivými povětrnostními i válečnými vlivy značně sešlá. Po Procházkově neuvěřitelném uzdravení se příliv poutníků výrazně zvýšil a stoupl také zájem okolních šlechtických rodů. Špatný stav kaple hnul svědomím mnohých a začali tedy vlastním nákladem pořizovat nové dveře, okna, strop, varhany a další vnitřní vybavení.
Tento první dosvědčený zázrak znamenal počátek velkých a slavných poutí do té doby málo známé kaple nad Příbramí.

11. Oltář a soška Panny Marie Svatohorské

Chloubou baziliky Nanebevstoupení Panny Marie je kromě milostné sošky Panny Marie Svatohorské hlavní oltář, celý z příbramského stříbra (cca 7 metrů vysoký a 200 kg těžký).
Soška Panny Marie pochází z roku 1348, je tmavá, vyřezaná z hruškového dřeva. Od dob baroka je oblékána jako královna do různých šatů v liturgických barvách. V roce 1732 byla slavnostně korunována se souhlasem tehdejšího papeže krásnými korunkami.
Příbramská Matka Boží se stávala v období vrcholného baroka vyhledávaným námětem nejen ilustrátorů, rytců, řezbářů, hudebníků, ale i lidových umělců v celém kraji. V lidovém umění našla madonka tisíce podob v replikách, kdysi stojících snad v každém domě a chalupě. Poutní sošky byly oblékány do šatů, které se vyznačovaly neobyčejným přepychem. Jednalo se o dary bohatých šlechtičen. Jedny šaty pro Pannu Marii věnovala v roce 1776 i císařovna Marie Terezie.

12. Centrum mariánského kultu v Evropě

Svatá Hora se vyznačuje především nádhernou střední chrámovou stavbou baziliky Nanebevzetí Panny Marie Svatohorské, tyčící se na terase s balustrádou, obklopenou ambity s lunetovými obrazy a dalšími uměleckými prvky. Tuto mimořádně cennou památku českého baroka 17. století vyzdobila řada umělců v čele se světoznámým sochařem J. Brokoffem, malířem P. Brandlem a dalšími.

Ambit  je krytá, obvykle klenutá chodba, arkádami otevřená do prostorného dvora například kolem poutního kostela. Často je doplněna kaplemi nebo výklenky a sloužila jako přístřeší pro poutníky, k průvodům a modlitbám.

Luneta  je půlkruhová plocha stěny (tvar Měsíce ve čtvrti), nejčastěji pod valenou klenbou nad okny a dveřmi, případně malba na takové ploše.

13. Další památky u poutního místa

K areálu Svaté Hory patří také několik památek stojících bezprostředně u poutního místa, např. kamenný sloup se zlacenou sochou P. Marie Svatohorské, sousoší Kalvárie z roku 1692, Svatohorský (Svatováclavský) dub, Mariánská studánka a Křížová cesta.

Svatováclavský dub na Svaté hoře u Příbrami patří k nejvýznamnějším památným stromům v České republice. Údajně je potomkem prastarého Svatohorského dubu, který zanikl v polovině 17. století.
Kmen stromu je dutý, sepnutý dvojicí obručí, kdysi snad svázaný. Několik kosterních větví již chybí, zbytek koruny je odborně vyvázán. V roce 1999 byla doporučena celková sanace. Před rokem 2004 byl dub chráněn památkovým úřadem. Původnímu Svatohorskému dubu se vztahovala pověst o rytíři Malovci, kterého zde přepadli lupiči. Rytíř viděl, že proti početné přesile nemá šanci. Schoval se proto do větví dubu a prosil pannu Marii o ochranu. Lupiči chodili kolem rytíře, že by se ho i rukou mohli dotknout, ale žádný si ho nevšiml. Jako vděk Panně Marii nechal rytíř na kopci vystavět kapli k její poctě a nechal v ní vyobrazit i dub, v jehož větvích našel záchranu.

1608 - z žaludu starého dubu vyrostl mladý stromek
1640/1643 - starý dub spálil blesk
1658 - zahájena stavba poutního místa na Svaté hoře
1664 - vydáno Balbínovo dílo Diva Montis Sancti, ve kterém na straně 143 dub uvádí
1835 - na dub byl umístěn obraz svatého Václava
1922 - dubu byla odříznuta větev, která stínila do pole
1987 - kmen byl obepnut kovovými obručemi a proveden zdravotní ořez
2004 - vyhlášení památným stromem s platností od 4. ledna 2005

14. Generální rekonstrukce Svaté Hory

Po několikaměsíční generální rekonstrukci bylo při příležitosti 284. výročí Korunovace Svatohorské Madony 5. června 2016 slavnostně otevřeno poutní místo Svatá Hora v Příbrami. Archeologové navíc objevili v areálu Svaté Hory pec ze sedmnáctého století. Tu si návštěvníci budou moci prohlédnout ve stálé expozici. Hlavním prvkem doplňkové expozice bude spodní část nalezené historické pece a nově objevená studna.

Veškeré náklady navíc pokryje dotace. Obnova poutního místa vyjde přibližně na 190 miliónů korun, přičemž 162,5 miliónu korun bude uhrazeno ze strukturálních fondů a zbytek ze státního rozpočtu.

Oprava jednoho z hlavních poutních míst pražské arcidiecéze a současně národní kulturní památky Svaté Hory v Příbrami probíhala od května do prosince roku 2015. Přistoupilo se k ní poté, co bylo v roce 2014 zjištěno, že technický stav areálu se vzhledem k povětrnostním podmínkám, dlouhodobému zanedbání v 2. polovině 20. století a necitlivým zásahům v minulosti neustále zhoršuje. Hlavním záměrem projektu byla nejen stavební a restaurátorská obnova, ale také nové využití areálu pro nově vzniklé kulturní a vzdělávací služby. V květnu roku 2015 bylo staveniště předáno dodavateli stavebních a restaurátorských prací. Projekt byl realizován k 31. prosinci 2015. Celá oprava tedy proběhla velmi rychle, trvala osm měsíců.

"Příbram se stala jedním z míst, do nichž se zapisovalo duchovní panovnické působení Karla IV., jehož byl Arnošt z Pardubic blízkým spolupracovníkem. Zbožnost Karla IV. úzce souvisí s biblickou obnovou, která přichází do českých zemí spolu s Leskovecko-drážďanskou biblí určenou pro klášter dominikánek na pražském Újezdě. Praha Karla IV. se v té době stává místem velkého duchovního oživení spojeného s rozvojem eucharistické zbožnosti," vysvětluje kardinál Duka.

15. Použité materiály

Byla zvolena následující skladba materiálů: Pro nátěr fasády a vnitřního nádvoří barva Histolith Fassadenkalk - Vápenná fasádní barva na bázi vápenného hydrátu s přídavkem lněného oleje pro zvýšení odolnosti proti povětrnosti. Výběr odstínů probíhal v úzké součinnosti s architektem a za přítomnosti pracovníků památkové péče. Před definitivním výběrem barevnosti byly přímo v plochách aplikovány vzorky. Celá rekonstrukce byla dokončena v roce 2015 a letos na jaře byly dodělávány drobné fasádní prvky.

17. Jo, a hlavně - nefoťte :-)))

Doposud jsem na poutním místě toho druhu nebyla. Proto jsem byla zvědavá, jak to vypadá. Prvním dojmem  po vstupu Pražskou branou je velkolepost, nádhera, hodně to působí na člověka. Ale není divu. Je to baroko a to už před více než 300 lety mělo takhle  na člověka působit. Jako nová návštěvnice jsem se nejdříve rozkoukala a vydala se ambitem vpravo. Ti, kdož to tady už znají nebo účastníci bohoslužeb, se vydali přímo k bazilice, vzhůru po schodech. Prohlížela jsem si výzdobu ambitů, barevnost maleb. Jsou tam i oltáře, takže to všechno podporuje myšlenku - tohle si vyfotím. Beru tedy fotoaparát a dělám pár úvodních snímků. Jedním z prvních je tabule s popisem tohoto svatého místa. Dojdu k první kapli a za mnou někdo jde. Tuším problém, i když se chovám ukázněně. Přistoupí velmi mladá slečna, slušně mě upozorní, že zde je zákaz focení. Tak tohle jsem nečekala! V dnešní době na místě, kam proudí tisíce návštěvníků a o poutích tu musí být pořádný rej? Troufám si říct, že i stará babička na pouti je vybavena mobilem, možná foťákem, chce si na památku vyfotit místo, ke kterému má hlubokou úctu a možná se sem už nedostane. Nebo chce ukázat pár snímků členům své rodiny nebo sousedkám, které neměly to štěstí se sem dostat. Tohle všechno mi probíhá hlavou, když mi slečna oznamuje, že tady se prostě fotit nesmí. Bohužel, nejsem z těch, kteří se s tím okamžitě smíří. Používám rozum a ten mi říká, že tady neruším, nic nepoškozuji, nemluvím hlasitě, neběhám ... prostě nic, co by na posvátném místě vadilo. Proto se ptám: "Proč se tu nesmí fotit?" Odpověď jsem opravdu nečekala: "Já nevím. Ale kdybyste šla do muzea, tam se zeptejte, oni vám tam řeknou!" Takže moje velké hahaha ... Hned jsem slečně řekla, že teď foťák schovám, ale ať počítá s tím, že si tady svých pár fotek udělám. A taky že jo. Viděla jsem přicházet další lidi, téměř každý si už u vstupu udělal fotku, mladí přicházeli s tabletem. Přemýšlela jsem, kdo za tím je. Svatou Horu dostali do správy redemptoristé, tak si myslím, že oni určují i pravidla pro návštěvníky. S tím focením to tedy podle mne přestřelili. Bohužel, tady se zachovali zkostnatěle, to je jako s celibátem. Ale to by bylo na dlouhé psaní. Těmi fotkami přece nikdo nemůže svatostánku ublížit, spíš je to propagace mariánskohorského kultu. Stejně na internetu je fotek habaděj, najdou se i videa, tomu stejně nezabrání, jen lidem otráví tu prohlídku. Mně tedy ano.
A ještě něco. Od stavby baziliky uplynulo víc jak 330 let, ale člověk se nezměnil. Myslím tím svými vlastnostmi. Již v textu uvádím, jak přicházejících poutníků využívali příbramští občané ke své obživě. Prodávali jim upomínkové předměty, perníky atd. A dnes? V blízkosti areálu jsou obchody, jistě, i dnes jsou lidé, kteří buď sobě nebo svým milým chtějí přivézt něco na památku. Při důkladnějším pohledu však zjistíte, jak je vše předražené, o cukrárně nemluvě. Tady je vidět v praxi ta láska k bližnímu. Docela smutné je to na "posvátné půdě". Prostě vyzískat i z té nemajetné, ale věřící babičky, co se dá. Však ona sem přišla rozjímat, přišla s pokorou, tak zaplatí. Myslím, že Husovy myšlenky platí tady v některých případech i teď.

Zdroj: Wikipedie, pribram.cz, svata-hora.cz, in.apha.cz, stavebnictvi3000.cz, Příbramský deník