Březové Hory 

23. 7. - 26. 7. 2016

Ve znaku je hradba s věžemi a otevřenou branou značící svobodné město, zkřížená hornická kladívka a srpek měsíce stříbrorudné dolování; štítek mezi věžemi s košatou břízou je tak zvané mluvící znamení, vztahující se na jméno města. Štít drží dva horníci v slavnostních stejnokrojích.

1.  Nemám ambice zde psát o historii Příbrami a kdysi samostatného města Březové Hory samostatně, bez prostudování mnoha materiálů. Přijela jsem do Příbrami poprvé a nejdříve jsem se rozkoukávala. Většinu života jsem prožila ve městě, tak si hned všímám, jak je postavena a zjišťuji, že v této části města většinou jdu do kopce, většinou je všechno, i náměstí, na kterém jsme zastavili jako první, ve svahu. Jsou zde domky v těsné blízkosti paneláků, ale tipuji, že kolem mého 4 denního působiště je výstavba z padesátých let s typickou tehdejší architekturou. Tyto domy budou spíše z cihel, má to jednotný styl a myslím si, že tam bude příjemné bydlení. Určitě tam byly byty původně hlavně pro horníky a zaměstnance šachet. Většina domů má nové fasády, vypadá to úpravně. Domky jsou tady velmi hustě postaveny jeden vedle druhého. Obyvatelé se snaží zajistit si určité soukromí, proto ploty jsou spíš neprůhledné. Jako člověk žijící ve městě si všímám jak se říká občanské vybavenosti. Sama vítám, když je v blízkosti zastávka, obchod nebo nějaké služby. Tady v této části města to tak opravdu je. Mezi domy je pamatováno na zeleň, takže zelené plochy jsou samozřejmostí a na nich jsou už většinou vzrostlé stromy. Ten, kdo bydlí v rodinném domku, se snaží mít aspoň malou zahrádku a na dvorku si vytvoří takový svůj malý svět. Mít možnost vlastního posezení v blízkosti domu, případně nějaká domácí zvířata, na člověka jistě působí blahodárně. Je tady klid a pohoda a já jsem při takovém posezení přemýšlela, jak to tady bylo v minulosti. Jela jsem do Příbrami, ale to je všeobecný pojem. Když jsem se začala pídit po minulosti, zjistila jsem, že Březové Hory, kde jsem měla necelé 4 dny svoji základnu, byly kdysi dávno samostatným a dokonce královským městem! Kolik měst nebo v tomto případě městských částí tohle může říci? Uvědomila jsem si, že s tímto názvem jsem se setkala už hodně dávno i v pověstech a čtenáře asi vůbec nenapadne, o které části našeho území čte. Proto začnu pověstí, kterou zná určitě každý už z dětských let. Je zpracována podle Starých pověstí českých a pěkně nás navede do problematiky, protože je tam zmínka o Březových Horách, které "zažily"  Horymíra a Šemíka. V Příbrami, nedaleko Hornického muzea, najdeme Horymírovu ulici. Děj pověsti napoví. Další text bude už odbornější povahy. Tak tedy pověst.

2. O Horymírovi

Když lidé objevili v horách žíly vzácných kovů, začal se život v Čechách měnit. Mnozí chtěli brzy zbohatnout, a tak přestávali pracovat na polích a stávali se kovkopy. Pole pustla, vladykové neměli dost pracovníků a zemi hrozil hlad. Vladykové si šli stěžovat knížeti Křesomyslovi, který tou dobou vládl Čechům z Vyšehradu. Křesomysl však skupinu vladyků vedenou Horymírem ani pořádně nevyslechl. Sám byl totiž oslněn vidinou drahých kovů. Kovkopové se zanedlouho dozvěděli, že si na ně byl Horymír u knížete stěžovat. Na výstrahu všem vypálili Horymírovo sídlo v Neumětelích. Horymír se dlouho nerozhodoval. Sebral své lidi a přepadl doly v Březových horách. Horníky pozdě v noci vzbudil dusivý dým a rudá oslňující zář. Střechy jim hořely nad hlavou.
Horníci jako zmatení vybíhali ven, vynášeli majetek a náčiní. Vtom se na ně obořili Horymírovi lidé a sekali do nich meči a bodali oštěpy. V čele všech Horymír na svém koni Šemíkovi se míhal mezi boudami a opět na dolech u jam křičel na své lidi, aby vše ničili. Než se rozednilo, byly všechny doly zasypány a všechna práce horníků zmařena. U Neumětel se Horymírův houf rozešel. Vladyka sám však na Šemíkovi pospíchal na Vyšehrad. Druhého dne došly na knížecí hrad zprávy o tom, co se v horách stalo. Přišli sem sami horníci a všichni vypovídali o hrůzách strašlivé noci a rozhořčeně vinili Horymíra z tohoto zločinu.
Horymír však vše zapřel a poukazoval na to, že na úsvitě byl na Vyšehradě. Křesomysl přesto dal Horymíra uvrhnout do vězení a dal svolat kmety a vladyky k soudu. Při soudním řízení nedbal hlasu vladyků, kteří prosili za Horymírův život. Hlas horníků vážil víc, proto byl Horymír odsouzen k smrti. Měl být popraven vlastním mečem. Jakmile soud skončil, promluvil Horymír ke knížeti: "Ctěný kníže, chtěl bych se před smrtí rozloučit se svým věrným koněm Šemíkem a naposledy se na něm projet."
"Jeď si," povolil kníže, "ale Šemík bez křídel ti nepomůže." Zasmál se a poručil, aby zavřeli brány. Horymír chvátal potěšen do stáje k Šemíkovi. Skočil k němu, objal jeho šíji, hladil ho a mluvil k němu tichým hlasem. Poté nasedl a vyjel na nádvoří hradu. Třikrát směl na Šemíkovi objet hradní nádvoří. Když objížděl potřetí, sklonil se těsně k Šemíkově hlavě a zvolal: "Nuže, Šemíku, vzhůru!"
V té chvíli kůň vyskočil jako by náhle dostal křídla, přenesl se přes hradby a skočil do řeky Vltavy, která tekla pod hradbami. Všichni kolem úžasem ztuhli a hrůzou vykřikli. Kdekdo se hnal na valy podívat, kam sletěl zoufalý jezdec a kde je i s koněm roztříštěn. Hleděli z hradeb, žasli a ukazovali do údolí, kde rovinou k Radotínu uháněl dlouhými skoky Šemík s Horymírem. Za tento neuvěřitelný čin, který se zdál být dílem bohů, udělil Křesomysl Horymírovi milost. Příběh tedy skončil dobře pro Horymíra, ale špatně pro Šemíka, který padl u Neumětel vysílením a již se nezvedl. Dodnes na tomto místě nalezneme velký balvan s nápisem: "Zde, v Neumětelích, se věřilo a věří, že zde věrný kůň Horymírův Šemík pochován leží."

3. Jak to všechno začalo

"kamarádi, kamarádi, dolů sfárejme, kamarádi, kamarádi bázeň nemějme, vyfáráme opět za svítání vzhůru každý z nás, kamarádi, kamarádi, ke své mámě zas"

Osídlení území, známého v začátcích pod jmény: Březová hora, Březové Hory, Hory příbramské, včetně německé varianty Birkenberg, Bergstädtchen Birkenberg, Berge Birkenberg, bylo v minulosti jednoznačně spojeno s těžbou a úpravou nerostných surovin.  Zcela prokazatelně existuje dle písemných pramenů v roce 1526 na tomto území výstavba hornické osady. Emancipační proces březohorských občanů se naplnil 19. 1. 1897, kdy na základě listiny císaře Františka Josefa I., byla obec Březové Hory povýšena na královské horní město.

4. Historie důlní činnosti na Příbramsku

První zmínky rudného hornictví v Příbramském revíru jsou zaznamenány již ve 12. století. Šlo o opakované pokusy těžení rudných surovin, ale bohužel bez větších výsledků. Ve 20. letech 16. století byly obnoveny práce na ložisku Bohutín a na Březových Horách. Bohutín se nachází asi 2 km jihozápadně od okraje města Příbram. Březové Hory jsou nyní městskou částí Příbrami (Příbram VI). V tomto období bylo otevřeno několik desítek dolů, které byly napojeny na podzemní rudné žíly. Tyto se nacházely v hloubce 200 - 250 metrů pod povrchem. Na konci 16. století byla většina těchto žil vytěžena a hornická činnost se přesunula do širokého okolí Příbrami, např. obec Květná, obec Vrančice, obec Obecnice atd. Těžba byla stále v počátcích svého rozvoje a za období 16. století výtěžek příliš nepřekročil 10 000 kg stříbra.

5. Rudné hornictví v letech 1600 - 1750

Na přelomu 17. a 18. století se uskutečnily pokusy o obnovu důlních prací. Roku 1708 byla otevřena ústí dvou dědičných štol, na Karloboromejské štole byly vyhloubeny dvě jámy, Novoroční a Josef. Za zmínku stojí odvodňovací Jánská jáma, která byla v té době největším důlním dílem. V roce 1730 byl založen důl Prokop. V roce 1744 byla vyhloubena jáma v místě pozdějšího dolu Vojtěch, který byl otevřen až roku 1779. I v této době byla výnosnost a bilance dolů spíše pasivní, což potvrzuje i záznam z roku 1756, kdy v březohorském revíru pracovalo jen 14 horníků. Pro srovnání se uvádí, že v letech 1600 - 1750 v okolí Kutné Hory bylo vytěženo 32 000 kg, na Jáchymovsku cca 9 000 kg a v Příbrami pouze 300 kg stříbra.

6. Rudné hornictví v letech 1750 - 1854

Na březohorský rudní revír byl přiřazen šichtmistr Jan Antonín Alis. Aby mohla začít těžba ve větších hloubkách, byla provedena modernizace pomocných zařízení, techniky a provozu. Byly vystavěny hutě a odvodňovací zařízení na jámě Jan. Průtok vody byl v důlních dílech používán pro pohon vodních kol. Tato kola byla využita pro pohon čerpadel, která zatopené jámy odvodňovala, nebo pro pohon techniky, která na povrchu následně zpracovávala vytěženou rudu. Roku 1708 byl vybudován rybník u Vysoké Pece. Tato obec se nachází na trase mezi Příbramí a Bohutínem. Začátkem 90. let 18. století byl opraven Vokačovský rybník a již zmiňovaný Vysokopecký rybník. Oprava měla zajistit lepší korigování průtoku a tím i zlepšení práce v dolech. V tomto období, konkrétně roku 1789 začalo ražení Dědičné štoly, v celém příbramském horním revíru v té době nejdelší. V době ukončení provozu dolů dosáhla délky neuvěřitelných 8944 metrů. Přestože byl výnos dolů v 17. století spíše pasivní, roku 1784 byl zaznamenán výnos aktivní. Produkce příbramského revíru pak až do jeho uzavření neustále stoupala. V 19. století se začala objevovat nejhlubší ložiska a bylo založeno několik jam. V letech 1813 to byla jáma Císaře Františka I., později dostala pojmenování jáma Císaře Františka Josefa I., po vzniku Československa pak Ševčinský důl. Po založení této jámy, pak byly postupně zakládány jámy Jarošovka, Ferdinand, Marie, Prokop a Drkolnov (v té době nesl pojmenování August), které spadají pod ložisko Březové Hory (někdy se můžeme setkat s pojmenováním Černojamské ložisko). Dále jámy Štěpán, Řimbaba a František, které spadají pod ložisko Bohutín.

Větší zásoba vody byla zajištěna zvýšením hráze Vokačovského rybníka a zahájením budování Lászkého rybníka. Tři rybníky, jmenovitě Vysokopecký, Vokačovský a Lázský, spravovaly provoz březohorského rudního revíru. Voda byla přiváděna Mlýnským potokem a říčkou Litavkou. Nedostatek pohonné vody způsobený suchem zastavil ve 30. letech 19. století na čas hloubení jámy Vojtěch, která se zatopila až nad 12. patro. Stejně byl zatopen i Bohutínský důl. Roku 1844 byl zaveden do provozu dolů parní stroj a roku 1849 tzv. lezný (stoupací) stroj. Produkce příbramských dolů za období let 1750 - 1854 byla ve srovnání s jinými doly impozantní, tedy 268 137 kg stříbra a 33 559 t olova.

7. Rudné hornictví v letech 1854 - 1945

Zvyšovalo se  množství dolované rudy, v letech 1851 - 1860 bylo vytěženo 999 000 t rudnin, z čehož bylo vyrobeno 23 646 t olova a 155 453 kg stříbra. V období také devíti let, tedy v letech 1891 - 1900 bylo vytěženo 2 876 221 t rudnin, z čehož bylo vyrobeno 56 701 t olova a 438 020 kg stříbra. Vytěženo bylo skoro třikrát více rudnin, vyrobeno skoro třikrát více stříbra a asi dvakrát více olova za stejně dlouhé časové období. Roku 1857 byla otevřena šachta Lill, pojmenovaná podle Aloise Lilla z Lilienbachu, který v této době řídil místní hornický závod. Dále byla otevřena Kozičínská šachta a šachta korunního prince Rudolfa (nesl pojmenování Rudolfův důl, Vysokopecký důl, Bohutín II., důl Generála Štefánika a roku 1953 byl přejmenován na 25. únor.) V tomto období byla opět realizována úvaha A. Lilla o hloubení dolů. V těžené rudě se objevoval antimonit, z něhož se při hutnění dostával do olova antimon a způsobil tak vznik tzv. tvrdého olova. Získával se ručním tříděním z antimonové žíly, především v letech 1942 - 1943.

8. Nejdůležitější kolmé doly v březohorském revíru:

DŮL VOJTĚCH
Důl Vojtěch byl jeden z nejdůležitějších dolů základní části revíru. Byl založen roku 1779 na staré propadlině mezi Mariánským a Annenským dolem díky technickým a ekonomickým reformám Jana Antona Alise. Tím byla založena první kolmá šachta v revíru (dříve byly pouze úklonné šachty). Na hloubení pracovalo 22 horníků a na odvodňování pracovali 3 hašplíři (zajišťovalo ho vodní kolo, pro které však nebylo vždy dostatek vody). O rok později - r. 1780 byla šachta již 24,5 láter hluboká. Poté se vodní kolo pro nedostatek vody zastavilo a šachta se vytopila až k 7. patru.
R. 1782 byl uveden do činnosti vodotěžný stroj s konopným lanem. To se však moc neosvědčilo, poněvadž vydrželo pouhé 3 měsíce. Poté se důl opět zatopil. Po vyčerpání vody se 25. 11. téhož roku ze stařin vyřinula voda a vytopila důl až na 4. patro. Po vyčerpání vody v r. 1783 se na dně šachty nalezla těla 10 horníků, kteří se utopili na 5. patře. Později probíhalo hloubení šachty již bez problémů. V roce 1801 dosáhla Vojtěšská šachta hloubky 288 m. Roku 1820 v něm byla nalezena pěkná žíla galenitu. V roce 1835 byla zastižena Mučednická žíla a roku 1859 byla zastižena a vyřizována Vojtěšská ležatá žíla na 20. patře (543,1 m). Tím bylo pojištěno zdejší dolování na poměrně delší dobu. Ve stejném roce byl na šachtě postaven parní těžní stroj. Matkobožská žíla byla zastižena na 2. patře (hloubka 74 m), Vojtěšská hlavní žíla na 5. patře - v hloubce 144,8m, v téže hloubce i žíla Vojtěšská nadložní. Žíla Protiklonná byla zastižena již na 1. patře dolu - t.j. 28,9 m pod povrchem, Eusebská žíla, bohatě zrudnělá, byla nalezena na 21. patře (580,9m). V květnu roku 1875 dosáhla šachta svislé hloubky 1000 m jako první na světě a to na 3O. obzoru. K této příležitosti byly pořádány velkolepé slavnosti. Trvaly 3 dny a zúčastnilo se jich několik významných hostů (např. rakouský c. k. ministr orby hrabě Jeroným a další). Horníkům byly předány slavnostní stříbrné švancary. Byly také raženy pamětní stříbrné mince, vydán byl pamětní spis od horního rady Františka Babánka (obsahuje část historickou a geologickou + výčet a popis tehdy známých minerálů z této lokality). Na nárazišti 30. patra vojtěšského dolu byla uložena pamětní deska.

Do roku 1904 pracovaly na Březových Horách 2 úpravny - Annenská a Vojtěšská. Po tomto roce pracovaly již jen Vojtěšské úpravny. Postupem času funkci hlavní těžné šachty přebíraly šachty Prokopská a Annenská. Na Vojtěšské šachtě se přestalo hloubit definitivně v roce 1935. V průběhu let byla šachetní budova několikrát přestavována. Při začátcích hloubících prací byla nad prohlubní zbudována pouze velmi prostá šachetní budova. Později byla vybudována zděná budova, v níž byl nejprve umístěn těžní stroj poháněný vodní energií. Později byl nahrazen za parní (r. 1859).

9. DŮL ANNA

Důl Anna byl založen roku 1789 v proterozoické části ložiska na západním svahu Březové Hory. Třetí patro je již v kambriu. Na svrchních patrech byly sledovány žíly: Jánská, Michalská, Barborská, Křížové rozsedliny a Prokopská. V hlubších obzorech byla tímto dolem těžena i Vojtěšská a Matkobožská žíla. Roku 1856 byl důl Anna již 594,8 m hluboký. Součástí komplexu Annenského dolu bývala i tzv. Annenská prádla - úpravny, které byly pod haldou stejnojmenného dolu a jejichž bílé dlouhé budovy je možno vidět na fotografiích z 19. století.Prádla měla 42 úpravárenských strojů, 30 krušíren a 76 stoup se 120 pěcholy - jejichž hmotnost dosahovala až 144 kg a drtila se jimi ruda na hrubo. Po roce 1935, kdy se přestalo hloubit na šachtě Vojtěch, se stává šachta Anna střediskem těžby na Březových Horách. Kolem roku 1940 byl důl Anna již 1437 m hluboký. Tehdy byl nejhlubším dolem v Evropě. Těžení bylo prováděno parním strojem z továrny Breitfeld-Daněk v Praze z roku 1914, který sloužil bez větších oprav až do ukončení těžby na tomto dole.
Nad šachetní budovou stála železná těžní konstrukce u let 1913-1914. Vyřizovány byly žíly: Vojtěšská hlavní (34.-39.p.), Eusebská žíla (34.-36.p.), Ševčínská žíla (34.-35.p.) a Matkobožská žíla. Hloubení dolu Anna bylo zastaveno roku 1941 - tímto se stává hlavní těžební šachtou důl Prokop. Důl Anna má 39 pater o celkové hloubce 1464,3 m.

Šachetní budova byla několikrát přestavována a upravována. Nejprve měla menší dřevěnou věžičku, později o něco větší.
Roku 1913 byla nad šachetní budovou postavena těžní věž, byla provedena oprava těž. stroje v dílnách fy. Breitfeld-Daněk, šachtice byla rozdělena - zvětšena - na 3 etáže pro rychlejší sjezd osazenstva. R. 1929 bylo na dole Anna započato s výstavbou vlastní tepelné elektrárny pro doly.

Současný stav:
Je zachována většina budov, které stály v 80. letech. Šachetní budova je rekonstruována - je na ní umístěna dřevěná větrací věžička - těžní věž byla stržena. Ve strojovně šachty je umístěn historický těžní stroj z roku 1914. Nyní je v majetku OM Příbram. Rekonstruována je též cáchovna. Je v ní umístěna nová expozice. Z této budovy vedou též dvě štoly (štola vedoucí k Prokopu a štola k Annenské jámě. Na nádvoří dolu Anna také vyúsťuje Provozní Prokopská štola, která je otevřena návštěvníkům (jízda vláčkem k nejhlubší šachtě v revíru). Haldy jsou z části rozvezené, většina jich však zůstala.

10. DŮL PROKOP

Ve starší literatuře můžete název vidět název tohoto dolu jako Novoprokopský. Na východ od Annenského dolu pravděpodobně dříve stávala starší úklonná šachta jménem Prokopská. Funkci hlavní šachty přebrala Prokopská šachta po postupném omezování těžby na šachtě Vojtěšské a poté na šachtě Annenské. Ke konci těžby bylo ústí šachty Prokop zazděno a vytěžená ruda se dopravovala pouze na 1. patro dolu, odkud probíhal další transport na vojtěšské úpravny.
Šachta je dnes zatopená po druhé patro a její celková hloubka při 41 patrech činí 1597,6 m. Je nejhlubší šachtou revíru. K jámě pořádá OM Příbram prohlídky z jejího štolového patra (Prokopská štola z Annenského nádvoří). Důlní budova dolu Prokop je zachována (i když v dosti zchátralém stavu) a dnes se renovuje. Patrně není v majetku OM Příbram. Těžní věž nebyla zbourána, rovněž stojí budova strojovny. V současné době není možno sbírat na haldě dolu Prokop, jelikož je již několik desítek let zarostlá stromy a křovím.

11. ŠEVČÍNSKÝ DŮL

Ševčínský důl na Březových Horách je nazván po Ševčínské žíle, nejdůležitější žíle v jeho dolovém okrsku. Roku 1812 navrhoval vrchní horní úřad, aby se na Mučednické žíle zarazila nová šachta, která by současně urychlovala těžení ze žil Vojtěšské, Wolfgangovy a Marie Pomocnice. Nakonec bylo zvoleno místo na zaražení této šachty na místě velmi staré pumpařské šachty. Roku 1813 byly započaty první práce na zřízení šachty pod vodními strouhami. Šachta byla hloubena podél žíly, která v těchto místech upadá kolmo. Doprava rud na úpravnu byla později obstarávána Ševčínskou štolou, která vyúsťuje poblíže Mariánské štoly na silnici vedoucí k dolu Vojtěch. Po I. světové válce je šachta opuštěna. K opravě šachty dochází až po II. světové válce. Ševčínská šachta je nyní součásti areálu OM Příbram. Na odvalu této šachty se doposud nerosty moc nesbíraly. Naděje na nález slušnější ukázky je poměrně malá. Za budovou muzea je navezeno trochu vybraného haldového materiálu ze šachty Lill. Za mírný poplatek zde mohou sběratelé přehrabovat a rozbíjet žíloviny.

12. DŮL MARIE

V roce 1822 bylo rozhodnuto na východním svahu zarazit novou šachtu, neboť Vojtěšský stoupací stroj již nestačil vyvážet rudu. Nově zřízená šachta měla mezi 7. a 8. patrem překřižovat Mariánskou a Vojtěšskou žílu a podporovat v těžení Vojtěšský důl. Na Mariánském dole bylo dosaženo r. 1835 Mučednické žíly, avšak o rok později se při otvírce této žíly dostali horníci do vytopených stařin a dva z nich to zaplatili životem.
V Roce 1892 dochází k největší české hornické katastrofě a to na dole Marii, kde při požáru na 29. obzoru a následném rozšíření jedovatých kouřů do celé březohorské části revíru zemřelo na 319 horníků a pracovníků dolů. Po I. světové válce zde končí těžba a dochází ke zchátrání výdřevy a četným závalům. Po druhé světové válce byla šachta vyspravena.
Z nádvoří Mariánské šachty se pořádají prohlídky Mariánské štoly (délka 532m), která sloužila pro transport rudy z Mariánské šachty na Vojtěšské úpravny.

Podrobnější popis důlní katastrofy jsem našla v Příbramském deníku:

Dne 31. května 2016 si připomínáme 124. výročí důlní katastrofy na dole Marie.
Důlní požár vznikl v úterý 31. května 1892 v 11 hodin ve sklípku pod nárazištěm na 29. patře mariánského dolu v hloubce 955 m. V tu chvíli jeden z horníků čekajících na vyfárání z ranní směny si vyměnil knot z dohořívajícího kahanu a zbytek knotu odhodil. Doutnající zbytek knotu propadl skulinou mezi železnými deskami do zásobníku, ve kterém bylo dřevěné bednění a zbytky dřeva, které se zhruba po hodině doutnání vzňaly. Požár postupně zachvátil celou dřevěnou výdřevu. Zplodiny požáru se šířily chodbami a překopy i do sousedních dolů - dolu Františka Josefa (Ševčinský), dolu Vojtěch a Prokop. Nejdéle byl uchráněn důl Anna (od střediska požáru vzdálen 820 m), který byl využíván jako přístupová cesta do požárem ohrožené oblasti. Hašení požáru začalo kolem 13:30 hod., kdy bylo do dolu na hořící výztuž vháněno čtyřmi proudy značné množství vody. Tento postup se ukázal jako nešťastný. Jeho následkem bylo potlačení přirozeného proudění požárních zplodin a jejich nežádoucí vtlačení do důlních děl, které byly na původně výdušný důl Marie napojeny. Požár byl zlikvidován až vyhořením důlní výztuže následující den před druhou hodinou ranní.
Z odpolední směny se z 836 horníků zachránilo 522 horníků, z nichž 69 vynesli záchranáři v bezvědomí. Těla obětí byla z dolu vynášena 9 dní, poslední oběť byla ale nalezena až 22. září 1892. Do té doby největší důlní katastrofa na světě si vyžádala život 319 horníků, včetně 5 záchranářů, kteří po sobě zanechali přes 280 vdov a více než 900 sirotků. Na příbramském hřbitově bylo ve dvou společných a v několika jednotlivých hrobech pochováno 153 havířů, na březohorském 145. Ostatní na hřbitovech v Bohutíně, na Slivici, v Třebsku, v Pečicích a v Rožmitále pod Třemšínem.
Na památku obětí tohoto neštěstí nechalo v roce 1893 tehdejší Ministerstvo orby Rakouska-Uherska postavit na příbramském i březohorském hřbitově 6,5 m vysoké pomníky, které byly odlity v komárovských železárnách. Na pomnících jsou nápisy: "Památce horníků příbramského závodu, kteří při důlním požáru dne 31. května 1892 o život přišli, věnuje c. k. Ministerstvo orby. Zdař Bůh".
Každoročně, v den výročí důlní katastrofy, si oběti tohoto neštěstí připomínají pietním aktem členové příbramských hornických spolků - Cechu příbramských horníků a hutníků, Spolku Prokop Příbram a Spolku Řimbaba Bohutín. Součástí pietní vzpomínky je položení kytic k pomníkům obětem katastrofy na příbramském a březohorském hřbitově a poté k pomníku vdov a sirotků na nádvoří dolu Marie.

13. DŮL LILL

Lillův důl byl založen r. 1857 poblíž železniční trati mezi Horní a Dolní Černojamskou žílou. Nese jméno po Adolfovi Lillovi z Lillienbachu. Byl to fanatický Němec, který zastupoval Příbram na říšské radě. Šachta byla zaražena po předchozích ověřovacích pracech, při nichž se narazilo na stařiny se zbytky rudy a starým hornickým nářadím. Lillský důl vyřizoval 16 žil, hlavně obě Černojamské, druhou ležatou a šestou žílu. Nejslibnější byl druhá ležatá, která byla v jižním poli jalová, ale v severním byla rudná a místy obsahovala i vtroušený uraninit.
Šestá žíla byla místy, hlavně mezi 5. a 6. patrem také dost bohatá. Obsahovala vtroušený galenit, sfalerit, chalkopyrit, argentit a tetraedrit. Na 18. patře se v ní vyskytl také uraninit s galenitem, chalkopyritem, barytem a červeným kalcitem.
Všeobecně tamnější žíly, vyvinuté v proterozoických břidlicích, nejsou co do mocnosti, směru a úklonu stálé, často jsou sevřené nebo se rozmršťují. Šachta byla známa především překrásnými nálezy nerostů. I když se zde nalezlo mnoho ryzího stříbra, přesto skončilo dolování šestimiliónovým deficitem. V roce 1900 vyhořela šachetní budova Lillky s prejtovnou. V roce 1902 zde byla těžba definitivně zastavena. Zbytek haldy tohoto dolu se nachází v blízkosti železniční vlečky nedaleko nádraží. Samotná důlní budova je již mnoho let zbourána. Celková délka sledných činila 9000 m, překopů se hnalo na 3700 m. Nejhlubší patro dolu je 18-té při hloubce 431,8 m. Důl není napojen na Dědičnou štolu. Šachta je sice napojena na 5.patře na Jarošovskou šachtu, ale ta je bohužel od druhého patra zasypána. Dnes je Lillka tedy zatopena téměř k povrchu. V oxidační zóně žil byly nalézány pěkné ukázky supergenních nerostů např. cerusitu, wulfenitu, valentinitu, smithsonitu a kermezitu. Ve větší hloubce se na žilách často objevoval uraninit. V cementační zóně byly nalézány krystaly ušlechtilých stříbrných rud - proustitu a pyrargyritu, ale bylo ve velkém množství nalezeno i ryzí stříbro. Hojně zde byly nalézány i Ni - nerosty: nikelín a millerit. K dalším nerostům nalezeným na Lillce patří také allemontit, arsen, chalkopyrit, pyrit, sametka, kalcit, baryt a jiné. Na šachtě je dnes betonový dekl. Halda je polorozvezená. Dnes bohužel halda patří firmě Ravak, která chce na místě haldy postavit haly.

14. DŮL FERDINAND

Ferdinandský důl byl založen roku 1820 na podkladě slibných výsledků předchozího kutání na Strachovské a Zaječí žíle. Nejdříve byl vyhlouben jen na úroveň Dědičné štoly s níž komunikuje prorážkou. Do roku 1864 stála nad ohlubní šachty kavna, o rok či o 2 později byla nahrazena kamennou budovou. Teprve roku 1863 bylo zahájeno hloubení šachty pod úroveň štoly. Byl z ní vysledována žíla Strachovská, žíla Františka Karla (odžilek Strachovské ž.), Zaječí a Lobkovická. Celkem bylo provedeno 933 m překopů a žíly byly prosledovány na délku 2550 m.Nejslibnější byla žíla Strachovská. Je hodně vydobytá mezi 2. a 5. patrem. Na 12. patře obsahovala v délce pouze 6 m jen 2 cm silný proužek galenitu. Její maximální mocnost byla 2 m. Zaječí a Lobkovická žíla je jen 0,1-0,3 m mocná a byla dobyvatelná pouze nad 5. patrem. Provoz této šachty byl zastaven roku 1892 pro neuspokojivé výsledky průzkumu. Dnes je ústí šachty zazděno, halda je téměř rozvezena a neposkytuje možnosti zajímavých sběratelských nálezů.

15. DRKOLNOV (Augustův důl)

Roku 1863 bylo započato s hloubením nové kolmé šachty Drkolnov, která leží východně od šachty Wolfgangovy. Očekávalo se, že šachta překříží mocné a bohaté rudné žíly. Šachta byla původně nazvána po Augustu Longinu z Lobkovic, která byl předsedou dvorní komory v hornických záležitostech. Nejprve byl těžní stroj poháněn větrem, později se přešlo na vodní pohon. Hloubení šachty bylo zastaveno, kvůli malé bohatosti žil, 337 m pod povrchem.
Poté bylo rozhodnuto, aby byly prozkoumány žíly vedoucí směrem k Březovým Horám. Roku 1867 byly vyraženy 2 hlavní překopy Žežický a Zdabořský. Jimi byly však překříženy žíly jen železných rud. Dále se šachta prohloubila na 425 m. Na mělkých patrech byly prozkoumány žíly: Ševčínská, Marie pomocné, Druhá nepojmenovaná, Václavova a Šwarcenberská žíla. Galenit byl nalezen pouze na 2. nepojmenované žíle. V hloubce žíly zmohutněly, ale neobsahovaly těžitelné množství rudních minerálů. Za celou dobu těžby na dole Drkolnov bylo vyrubáno pouze 276 kg Ag a 638 kg Pb. Bylo hnáno na 5298 metrů překopů a žíly byly sledovány v délce 12800 metrů. Těžba zde byla zastavena po 60-ti letech v hloubce 425 metrů. Z minerálů býval nalézán galenit, sfalerit, místy tetraedrit a chalkozín. Nověji (před třemi lety při stavbě obchodního domu na místě haldy) byl nalezen tetraedrit, který vytvářel až 1 cm velké krystaly zarostlé v kalcitu, na křemeni. Dále zde byl nalezen ve větším množství pyrargyrit.

16. Wasserlauf

Podzemní štoly sloužily k přívodu vody a pohonu vodních zařízení mezi Anenským a Vojtěšským dolem. Tvořily tzv. Vodní či vodotěžné patro v nadpatří 1. patra těchto dolů. Unikátní systém byl budován v 18. a 1. pol. 19. století, využil však i starších důlních děl z 15. a 16. stol. Jeho součástí bylo pět vodních kol, sloužících jak pro čerpání vody z nižších pater, tak pro pohon důlních a úpravárenských zařízení. Komplex byl pokračováním Struh, které se právě v areálu dolu Vojtěch nořily do podzemí.
Část (cca tři čtvrtě kilometru) byla v rámci expozice Hornického muzea v roce 2006. Přístup dnes novodobým výtahem z cáhovny dolu Anna, výstup do areálu dolu Vojtěch, únikový východ jámou Martin (v areálu firmy Halex-Schauenberg severně od Anenského dolu). Turistická trasa ukazuje kromě staré vodní štoly i tři komory vodních kol v podzemí Anenského dolu a úpravny rud, jámu dolu Anna a také starší dobývky, např. Petrské jámy.

17. A nyní je to muzeum

Do těchto míst je možné se dnes podívat. V Příbrami totiž vyrostl Hornický skanzen Březové Hory. Při jeho návštěvě vás čeká jízda hornickým vláčkem po povrchu i podzemím, prohlídka několik kilometrů dlouhých štol, fárání výtahem, jízda po skluzavce k obřímu vodnímu kolu, seznámení s unikátními těžními stroji a rozsáhlou mineralogickou sbírkou a dokonce i havířským folklorem.

Muzeum má 26 stálých expozic v původních objektech Ševčinské, Anenské a Vojtěšské šachty. Návštěvníci mohou sfárat i do podzemí stříbrorudných dolů. Expozice je rozdělena na dva okruhy.
Okruh A je situován v areálu historické Ševčinské šachty, zaražené roku 1813 na místě středověkého dolu ze 16. stol. a nabízí tyto expozice :
1. Tradiční řemesla a průmysl na Příbramsku
2. Ševčinský důl -šachetní budova z r. 1879, vrtací technika příbramských dolů, vývoj svislé důlní dopravy na Příbramsku, panorama březohorského rudního revíru.
3. Strojovna - důlní kompresor z r. 1928
4. Důlní technika Rudných a Uranových dolů Příbram, důlní žentour
5. Cáchovna - Z dějin příbramského hornictví
6. Mineralogické a geologické sbírky, paleontologie
7. Hornická chalupa - expozice lidového obydlí

Okruh B je situován v areálu historického dolu Anna, zaraženého roku 1789 poblíž místa původní středověké šachtice a dolu Vojtěch a nabízí tyto expozice :
1. Cáchovna dolu Anna - expozice hutnictví a úpravárenství
2. Prokopská štola - jízda důlním vláčkem k nejhlubší šachtě revíru (1 600 m)
3. Strojovna dolu Anna - parní těžní stroj z r. 1914
4. Vodní štola Anna - 330 m podzemím
5. Důl Vojtěch - šachetní budova z r. 1870, světové prvenství 1 000 m svislé hloubky v r. 1875, galerie akademického malíře Karla Hojdena a akademického sochaře Václava Šáry, panorama březohorského rudního revíru.

K nejvzácnějším exponátům se řadí státem chráněné technické památky - parní těžní stroj Vojtěšské šachty z r. 1889, parní těžní stroj dolu Anna z r. 1914 a důlní kompresor z dolu Generál Štefánik z r. 1928.

18. Uranové hornictví po roce 1945

S dobýváním uranu se začalo až po druhé světové válce. Od roku 1946 až do počátku 50. let se odborníci věnovali hlavně studiu hornických archivů a zaznamenávali možnost výskytu uranové mineralizace v dříve budovaných rudných ložiscích. Tak tomu bylo i na Březových Horách v Příbrami na odvalu šachty Lill a šachty Anna. Následoval velice rychlý rozvoj jak průzkumných, tak i těžebních prací. Od 60. let do poloviny 80. let bylo zlepšováno vědecké řízení a korigování při vyhledávání ložisek uranové rudy a také bylo zlepšováno technické zázemí při dobývce ve velkých hloubkách (úprava důlního ovzduší). Konečně byl brán ohled na životní prostředí, protože v době dávné hornické těžby tomu tak nebylo. V letech 1970 - 1985 docházelo k znestabilňování světového uranového trhu, protože uran se dobýval ve větším množství, než dříve. Příčinu neslo i zpomalení stavby jaderných elektráren. Výsledkem bylo snížení ceny uranu, byly uzavírány doly, které svou práci plnily neefektivně a celkově došlo k útlumu českého uranového hornictví. Příbramský uranový důlní revír spadá pod žilná ložiska (dalšími typy u nás jsou uranonosné pískovce a uranonosné uhlí), kde se vyskytují minerály jako uranitit, coffinit, antraxolit a uranové černě. Celkově bylo v letech 1949 - 1991 otevřeno na 2500 žil, přičemž z nich u 1601 bylo objeveno uranové zrudnění. Při průzkumu a těžbě bylo na ložisku kromě 42 šachtic a 4 štol vyhloubeno 41 jam (z toho 14 slepých) o celkové délce 24,9 km, vyraženo 300,7 km komínů, 873,6 km překopů, 1314,7 km sledných chodeb a rozrážek. Vertikálně bylo ložisko otevřeno v intervalu 1800 m, nejhlubší jáma č. 16 dosáhla hloubky 1838 m. Celková plocha dobývacích prostorů byla stanovena na 57,6 km2, z nichž je již větší část zrušena.

Hloubka jam uranového ložiska a počet pater:

Vojna 1                            442,9 m                         9

Vojna 2                           582,3 m                        12

Vojna 3                           536,0 m                        11

Svatá Hora                     307,3 m                         3

Jerusalém                       557,2 m                         11

Konětopy                       1242,6 m                        25

Drásov                            1456,6 m                        29

Skalka                              684,7 m                         14

Háje                                 543,0 m                         10

Dubenec                         395,7 m                           9

V roce 1991 byla těžba ukončena. Doly zavřeny, podzemí zatopeno.

Zbylo více než dvacet hald hlušiny - odvalů.  Co s nimi? Jen největší z nich, halda u dolu 15, váží třináct milionů tun a obsahuje až 700 tun uranu. Září asi čtyřikrát víc než okolí. Kyselý déšť z ní vymývá do podloží další těžké kovy, hlavně kadmium a arzen. Původně zamýšlená rekultivace se měla platit z výnosů privatizace, ty však posloužily jinde.

Správce haldy státní podnik DIAMO by ji nejraději prodal. Zájemci jsou. Soukromé firmy z nich těží kamení, třídí a prodávají. Zbylý prach ukládají do státního odkaliště na Bytízu. Je to levnější než otevírat nový lom.

19. Na Březových Horách najdeme i památky

Původní březohorské náměstí má zhruba obdélný prostor kolmý na hlavní komunikaci (Rožmitálská - Husova), na východní straně navazující na Náměstí J. A. Alise. Uprostřed náměstí je figurální pomník padlým v 1. sv. válce. Na severní straně stojí zajímavý patrový dům s věžičkou č.p. 79, zvaný Vimrovna, v němž je dnes Studio lidových řemesel Aleny Čákové. V budově č.p. 319 z 80. let 19. stol. v západní části náměstí, v níž bývaly byty báňských úředníků a techniků, je dnes pozoruhodná expozice geologie a mineralogie Příbramska - muzejním účelům slouží již od 50. let 20. stol. a je tak nejstarší součástí Hornického muzea.

Kostel sv. Vojtěcha na náměstí J. A. Alise byl postaven v letech 1887-1889 v novorenesančním slohu,  projektoval ho architekt B. Münzberger.
Chrám má pilířové stejnolodí, obdélníkový presbytář s apsidou a vysokou hranolovitou věž. Okna jsou zdobena pseudorenesanční malbou Panny Marie Bolestné od J. Z. Quasta. V průčelí kostela je polychromovaný reliéf Ježíška držícího v rukou březovou větvičku - symbol Březových Hor a zdejších dolů. Hlavní oltář je zasvěcen patronu horníků sv. Vojtěchu, v levé lodi je oltář Panny Marie, v pravé sv. Václava.
Kostel patří do Římskokatolické farnosti.

Na závěr jeden pohled z minulosti:

Zdroj: Wikipedie, K. Jarošová - Kartografická prezentace důlní činnosti na Příbramsku, aktualne.cz, Hornické muzeum Příbram